ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3930.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3930/2019-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce D. D. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze, Viktora Huga č. 377/4, proti žalované České lodní dopravě – charter, s. r. o. se sídlem v Praze 10, Záběhlická č. 1658/48, IČO 25732161, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic č. 2406/9, o zaplacení 9.940 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 152/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2019, č. j. 62 Co 98/2019-259, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Vodehnala, advokáta se sídlem v Praze, Viktora Huga č. 377/4.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, č. j. 62 Co 98/2019-259, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalobce neměl sjednané místo výkonu práce po dobu letních měsíců mimo území České republiky (místo výkonu práce bylo sjednáno v České republice, v sídle žalované) a že jeho pracovní činnost v Chorvatsku (půjčování lodí žalované a zajišťování jejich servisu v letních měsících roku 2015 a 2016, a to v konkrétních dnech, které žalobce specifikoval, nejednalo se tedy o kontinuální výkon práce žalobce v Chorvatsku po celou dobu letních měsíců roku 2015 a 2016) tak lze kvalifikovat jako zahraniční pracovní cesty, za které mu přísluší stravné, nesouhlasí s hodnocením důkazů, předestírá vlastní skutkové závěry (že „žalovaná zaměstnávala žalobce na pracovní pozici, jež spočívala ve výkonu práce servisního technika 6 měsíců v České republice a 6 měsíců v Chorvatsku“, že „žalobce byl v Chorvatsku zaměstnán a pobýval zde po nepřetržitou dobu 6 měsíců v roce“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „se nejedná o pracovní cestu, ale o pravidelnou a trvalou změnu poměrů u zaměstnavatele“, že „žalobce nebyl žalovanou zaměstnán v Chorvatsku pouze po dobu nezbytné potřeby, ale trvale po dobu 6 měsíců v roce, tzn. že nebyl naplněn základní znak pracovní cesty“ a že „žalobci nenáleží zahraniční stravné, neboť výkon jeho pracovní činnosti nelze kvalifikovat jako zahraniční cestu“). Nastolené otázky, „zda se může jednat o pracovní cestu, ačkoliv povaha výkonu práce žalobce nenaplňuje zákonné znaky pracovní cesty“ a “zda zaměstnanci náleží nárok na zahraniční stravné, ačkoliv se nejedná o zahraniční pracovní cestu zaměstnance, a rozdíl mezi výkonem práce v České republice a v zahraničí je kompenzován jinými výhodami“ proto přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají, neboť se v tomto směru míjejí se skutkovými závěry soudů.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Namítá-li žalovaná s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2654/2006, že se odvolací soud při posouzení otázky, kdy se jedná o pracovní cestu zaměstnance, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), potom pomíjí, že soud ve zmiňované věci vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu