ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4045.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 4045/2019-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce A. M. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Teplicích, Školní č. 646/20, proti žalované ZAPA beton a. s. se sídlem v Praze 4, Vídeňská č. 495, IČO 25137026, zastoupené JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova č. 2022/12, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 28/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2019, č. j. 23 Co 218/2019-161, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.338 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Romana Poláška, advokáta se sídlem v Praze 2, Trojanova č. 2022/12.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, č. j. 23 Co 218/2019-161, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „...žalobce se dopustil jednání, které bylo důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru…“, tedy, že „… svěřil služební vozidlo ve dnech 4. 7. 2017, 13. 7. 2017, 31. 7. 2017 a 2. 8. 2017 své manželce, která ho použila k cestě do XY, kde žalobce vlastní nemovitost, přičemž cesty uskutečněné ve dnech 4. 7. 1017 a 31. 7. 2017 vykázal jako pracovní…“, a že „…jednal v rozporu s čl. VII. odst. 3 a čl. VIII. Dohody o užívání vozidla k pracovním a soukromým účelům ze dne 1. 7. 2017 a vnitřním předpisem žalované Směrnicí o vozovém parku ze dne 23. 5. 2016…“.
Za této situace je závěr odvolacího soudu, že „… uvedené jednání dosahuje intenzity zvlášť hrubého porušení pracovních povinností…“, souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, vztahující se k této otázce [k otázce hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, anebo – přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k otázce důsledků útoku na majetek zaměstnavatele srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, a v nich vyjádřený právní názor, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění, popř. vykázání soukromých cest jako pracovních jako v tomto případě), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem; ve vztahu k otázce ztráty důvěry v loajalitu a poctivost zaměstnance srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1229/2014, a zde vyjádřený právní názor, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální], a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Přípustnost dovolání tak nezakládá odkaz žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, resp. ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1080/2000, neboť, jak již bylo též uvedeno, v obecné rovině je se závěry v těchto rozsudcích uvedenými rozsudek odvolacího soudu v souladu, neboť odvolací soud vzal do úvahy všechny rozhodné skutečnosti a tyto vyhodnotil (hodnocení osoby zaměstnance, délky jeho pracovního poměru, výše způsobené škody, oproti tomu postavil problém zneužití pracovního zařazení a důvěry zaměstnavatele žalobcem, snahu žalobce zakrýt své jednání – srov. bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku).
Namítá-li dále žalobce, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy a že odvolací soud „nedostál svému závazku co do řádného vyhodnocení důkazů“, pak neprovedení navrženého důkazu, resp. nepřezkoumatelnost rozhodnutí, dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalobce o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu