ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.976.2020.3
sp. zn. 21 Cdo 976/2020-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. D., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Českomoravskou Konfederací Odborových Svazů se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla č. 2, proti žalované ARRIVA MORAVA a. s. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Vítkovická č. 3133/5, IČO 25827405, zastoupené JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Plzeňská č. 3350/18, o 27 394,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 185 C 15/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2019, č. j. 16 Co 94/2019-169, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2019, č. j. 16 Co 94/2019-169, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Žalovaná, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
Žalovaná brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svoji vlastní skutkovou verzi, od níž potom odvíjí tvrzení o neřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a dílem předkládá k vyřešení otázky k závěrům, na nichž není vůbec rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jde tak o námitky, jimiž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Veškeré dovolací námitky žalované jsou totiž koncentrovány proti stěžejnímu skutkovému závěru odvolacího soudu, a to, že v rozhodném období nebyly zavedeny tzv. rozdělené směny [tedy, že by žalovaná využila možnosti, poskytované jí ustanovením §81 odst. 1 zákoníku práce, a rozdělila pracovní směny řidičů v příměstské hromadné dopravě (tedy linek do 50 km) na dvě či více částí]; za této skutkové situace je potom závěr odvolacího soudu, že i doba čekání mezi spoji u řidičů autobusové linkové osobní dopravy, u kterého délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 km, představuje výkon práce, za který náleží zaměstnanci mzda, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4959/2016). Námitky, snažící se předložit vlastní skutkovou verzi příběhu (tedy, že tzv. rozdělené směny stanoveny byly – body 1. a 2. obsahu dovolání), pak zásadně přípustnost dovolání založit nemohou (srov. Též závěry, publikované v Nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 481/19).
Ani námitka dovolatelky o rozpornosti posouzení otázky dobrých mravů při uplatnění námitky promlčení části nároku žalobce přípustnost dovolání nezakládá, neboť i toto posouzení odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dobrým mravům (ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, a §8 zákona č. 89/2012 sb., občanského zákoníku) pak zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích. Uplatnění námitky promlčení by kolidovalo se zásadou dobrých mravů jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Zároveň by vůči němu byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty (doby) nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, kvůli nimž své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Hlavní nebo alespoň převažující motivací je přitom úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně musí být zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak nutno dovozovat toliko z okolností, za kterých byla tato námitka uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 792/2018). Vznesená námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy například za situace, kdy žalobce uplatnil tuto námitku opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení nároku provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními přitom povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, nebo ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Uzavřel-li odvolací soud, že „…otázka doplatku mzdy byla mezi účastníky dlouhodobě sporná, vedly se i soudní spory; generální ředitel skupiny ARRIVA nakonec vydal příslib zaplacení nároků řidičů na doplatek do tarifních mezd za dobu čekání mezi spoji za rok 2015, kterému žalobce (stejně jako jiní zaměstnanci) uvěřil. Žalovaná poté ze svých slibů ustoupila, doplatky mezd svým zaměstnancům nevyplatila, proto musel žalobce uplatnit svůj nárok soudně, přičemž se část jeho nároku promlčela…“, je jeho závěr, že v této situaci námitka dobrým mravům odporuje, v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu a nelze takové úvaze odvolacího soudu vytknout zjevnou nepřiměřenost.
Pakliže dovolací soud dílem shledal rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k dovolateli uplatněným námitkám souladným s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dílem námitky dovolatele nepřípustnými, musel podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu