ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.103.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 103/2020-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce K. J., narozeného XY, trvale bytem v XY, zastoupeného JUDr. Kateřinou Balcarovou, advokátkou se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovanému J. V. , narozenému XY, bytem v XY, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 107/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019, č. j. 22 Co 145/2019-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 16 C 107/2018-90, zamítl žalobu o určení, že vlastníky nemovitých věcí – pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY (bydlení), pozemků p. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, je žalobce a jeho bývalá manželka M. J. (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 22 Co 145/2019-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru o nedostatku věcné legitimace žalobce v řízení, pokud účastníkem řízení není i jeho bývalá manželka, a nad rámec uvedl, že žaloba by nemohla být důvodná i proto, že při nesouhlasu s cenou dražených nemovitostí soudním exekutorem měl žalobce podat odvolání proti usnesení soudního exekutora, a pokud exekutor doručoval žalobci na adresu evidovaného trvalého pobytu, za situace, kdy žalobce i jeho manželka neuvedli jinou doručovací adresu, nepostupoval exekutor v rozporu s občanským soudním řádem ani exekučním řádem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, jímž napadl výrok I o věci a navrhl zrušení rozsudku a jeho vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání vymezil tím, že „předmětná otázka“ dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru odvolacího soudu, že žalobce měl své námitky uvést již v době prodeje nemovitostí v dražbě (ačkoli o prováděné dražbě a dražební vyhlášce nevěděl, jelikož mu listiny exekutorem byly zasílány na adresu trvalého pobytu, přestože exekutor věděl, že se zde již nezdržoval, čímž mu byla odebrána možnost se nařízené dražbě a ceně stanovené znalcem bránit, což oba soudy pominuly), a tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Cena nemovitostí byla stanovena pro účely dražby znaleckým ústavem podle stavu ke dni více než pět let před vydáním dražební vyhlášky, a neodpovídala tak tržní ceně v době konání dražby, která byla vyšší (vyšší mělo být tedy i nejnižší podání). V tom spatřuje důvod neplatnosti dražby. Exekutor tak porušil povinnosti podle §46 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“). Oba soudy se těmito argumenty nezabývaly a neprovedly žalobcem navržené důkazy. Neztotožňuje se ani se závěrem odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem byl dán pouze při podání žaloby, nikoli již v okamžiku vydání rozhodnutí. K podání žaloby podle něj stačí, aby na straně žalující byl pouze jeden ze spoluvlastníků, neboť žaloba byla podána ve prospěch bývalé manželky. Naléhavý právní zájem na určení je pak dán potřebou uvést do souladu stav faktický se stavem zapsaným v katastru.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. A contrario).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je třeba rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Uvedený dovolací důvod nemůže tudíž spočívat v námitce, že „předmětná otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, popřípadě má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Tyto dva požadavky pojmově vedle sebe nemohou obstát. Dovolatel přitom ani neuvádí, jakou již (dovolacím soudem) vyřešenou otázku má dovolací soud přehodnotit. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Přípustnost dovolání nemůže založit prostá polemika s napadeným rozhodnutím.
Dovolání neobsahuje řádné vymezení splnění předpokladů přípustnosti, což brání pokračování v dovolacím řízení. Dovolatel neuvádí, která konkrétní právní otázka, na níž je napadené rozhodnutí založeno, nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešená, ani neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by řešilo právní otázku, jejíž řešení by měl dovolací soud přehodnotit. Dovolatel pouze polemizuje se závěry, k nimž oba nalézací soudy dospěly a s jejichž řešením nesouhlasí, a opakuje své námitky z nalézacího řízení, což samo o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, stejně jako námitky směřující do zjištění skutkového stavu věci (včetně rozsahu prováděného dokazování).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že odvolací soud nedovodil (jak mylně uvádí dovolatel), že žalobce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví v okamžiku podání žaloby měl, pokud pouze v obecné rovině poukázal na to, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení musí být dán k okamžiku vyhlášení rozhodnutí a nikoli pouze k okamžiku podání žaloby. To pak nejenže koresponduje s rozhodnutím dovolacího soudu označeným v rozhodnutí odvolacího soudu, ale vyplývá to z §154 odst. 1 o. s. ř. Z pohledu věcné legitimace pak nelze ztotožňovat právo domáhat se ochrany předmětu spoluvlastnictví vůči neoprávněným zásahům ze strany třetích osob, jež náleží spoluvlastníkům společně, ale zároveň i každému z nich samostatně, aniž by k tomu bylo souhlasu druhého spoluvlastníka zapotřebí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 9. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/88, publikované pod pořadovým číslem 10/1990 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2-3, ročník 1990, str. 103, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 28 Cdo 555/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2221/2006), s řízením o určení vlastnictví. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, který se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009). Právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobami, v jejichž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí. Reálné možnosti soudního výroku (o žalobě podle §80 o. s. ř.) ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu a případy uvedené v §159a odst. 2 o. s. ř., je závazný jen pro účastníky řízení [(§159a odst. 1 o. s. ř.), srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008].
Závěr o tom, že v řízení o určení vlastnického práva k vydražené nemovité věci nelze zohledňovat případnou nezákonnost postupu soudního exekutora předcházejícího udělení samotného příklepu, protože tyto námitky jsou relevantní toliko v rámci přezkumu rozhodnutí o příklepu v exekučním řízení, ať již cestou řádného či mimořádného opravného prostředku, učinil dovolací soud např. v rozsudku ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1943/2016.
Dovolací soud proto dovolání trpící vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny, odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu