ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1262.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1262/2020-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. Č. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janou Markovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, Husovo náměstí 64, proti žalované I. Z. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze, Plaská 623/5, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 317/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, č. j. 26 Co 100/2019-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Milana Vaňkáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 9 C 317/2017-128, zamítl žalobu o povinnost žalované vydat žalobci osobní automobil tovární značky XY s obchodním označením XY, označeného registračního a identifikačního čísla, včetně osvědčení o registraci vozidla I, malého technického průkazu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III). Vzal za prokázané, že žalobce začal podnikat v roce 1995. Po 1. 8. 1998 došlo ke změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), dosavadní bezpodílové spoluvlastnictví (dále též „BSM“) se změnilo na společné jmění manželů (dále též „SJM“) a změnil se i rozsah majetku vymezený v §143 obč. zák. Do SJM již patřily i věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů. Dne 19. 9. 1998 účastníci uzavřeli manželství a nabývali majetek do SJM podle pravidel platných od 1. 8. 1998. Žalobce měl ve vlastnictví podnik jako hromadnou věc, předmětný automobil však koupil až v roce 2012. Výnosy z podnikání žalobce patřily do SJM. Vozidlo tak bylo zakoupeno z prostředků společných a stalo se součástí SJM, nikoli podniku žalobce, na čemž skutečnost, že je zahrnul do svého podnikání, nic nemění. Žalobce nevyvrátil domněnku zakotvenou v §144 obč. zák. Dřívější judikaturu o věci sloužící výkonu povolání přijatou v podmínkách BSM nelze aplikovat. I kdyby však aplikovatelná byla, nebyl splněn předpoklad, že věc slouží jen žalobci a nikoli žalované, neboť bylo prokázáno, že žalovaná od roku 2012 vozidlo užívala ve větším rozsahu než žalobce. V době rozhodování soudu je tak věc v zaniklém, leč dosud nevypořádaném SJM účastníků (manželství zaniklo rozvodem 30. 4. 2018). Předání vozidla žalovanou žalobci nebylo prokázáno, žalovaná však vozidlo drží na základě svého práva rovnocenného právu žalobce a nejsou tak splněny předpoklady reivindikační žaloby dle §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“).
Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. 26 Co 100/2019-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dodal, že podle právní úpravy účinné v době koupě se automobil stal součástí SJM i v případě, že by sloužil pouze k podnikání žalobce. Proto se nemohl stát ani složkou podniku žalobce jako věci hromadné, jíž se mohou stát pouze věci ve vlastnictví téže osoby (viz později §501 o. z.). Ani v době rozhodování odvolacího soudu neuplynula tříletá lhůta od zániku SJM dle §741 o. z., jiný způsob vypořádání SJM tvrzen nebyl. Žalobce tak není výlučným vlastníkem automobilu a nemá v řízení věcnou legitimaci pro ochranu dle §1040 o. z., mohl by se domáhat pouze úpravy užívání věci v SJM za analogického užití §728 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Uvedl, že odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2280/2017, 22 Cdo 3692/2016 a 30 Cdo 3608/2017 otázku hmotného práva, „tj. vlastnictví osobního automobilu podnikatele zakoupeného v roce 2012, který žalobce jako podnikatel zařadil jako součást svého podniku, přičemž tento podnik vlastnil jak již před uzavřením manželství, tak i před 1. 8. 1998“. Z dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sporný automobil patří do SJM z důvodu, že obč. zák. ve znění po 1. 8. 1998 v §143 ze SJM nevylučuje věci nabyté za trvání manželství sloužící k výkonu povolání jen jednoho z manželů, a se závěrem, že se automobil nestal složkou podniku dovolatele (s odkazem na §501 o. z.), neboť se jí mohou stát pouze věci ve vlastnictví téže osoby. Podle dovolatele má od roku 1995 (před uzavřením manželství) ve vlastnictví podnik s předmětem podnikání nákup a prodej, konkrétně ojetých osobních automobilů a příslušenství. Sporný automobil zakoupil z výnosů z podnikání a z doložených dokladů je zřejmé, že sloužil nadále k podnikání dovolatele, stal se součástí jeho podniku a jeho výlučného majetku. Případné užívání manželkou na tom nemůže nic změnit. Nemohl se proto stát součástí SJM. Závěr, že podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k 1. 8. 1998 nestal předmětem SJM, tudíž nemohou být předmětem vypořádání SJM ani jednotlivé složky podniku coby hromadné věci, neboť jsou součástí výlučného vlastnictví podnikatele, dovodil dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, 22 Cdo 684/2004, 22 Cdo 1053/2012, 22 Cdo 2903/2005 a 22 Cdo 3705/2014.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání. Žalovaný především zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení dokazování soudem, které nelze dovoláním napadnout. Samotnou otázku hmotného práva vyřešil odvolací soud správně a v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Okamžikem uzavření manželství (po 1. 8. 1998) vzniklo účastníkům SJM, do něhož nabývali majetek podle pravidel platných pro SJM od 1. 8. 1998. Vozidlo koupil žalobce až v roce 2012 a patřilo do SJM. Odkazy žalobce na uvedenou judikaturu nejsou přiléhavé.
Dovolání není z níže uvedených důvodů přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018 (dostupná na www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí,
že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupném na http//nalus.usoud.cz). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
V předmětné věci odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (s jehož skutkovými a právními závěry se zcela ztotožnil), založil na nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, neboť sporný automobil je v dosud nevypořádaném SJM s žalovanou, a to na základě dvou právních závěrů: 1) že na základě právní úpravy účinné v době koupě se automobil stal součástí SJM a nikoli podniku dovolatele jako věci hromadné, neboť právní úprava ze SJM již nevylučovala věci sloužící k výkonu povolání jen jednoho z manželů, výnosy z podnikání dovolatele patřily do SJM a vozidlo tak bylo zakoupeno z prostředků společných (k tomu dovolací soud jen dodal, že by se automobil součástí podniku dovolatele jako věci hromadné podle právní úpravy účinné v době koupě nestal, i kdyby sloužil pouze k podnikání žalobce, protože se jí mohou stát pouze věci ve vlastnictví téže osoby); 2) že i v případě, že by se uplatnila dřívější judikatura, se automobil stal součástí SJM (nikoli podniku dovolatele) proto, že bylo prokázáno, že od roku 2012 (doba koupě) vozidlo užívala i žalovaná, a to ve větším rozsahu než žalobce.
Nalézací soudy tedy přistoupily mimo dovoláním napadeného důvodu uvedeného výše pod bodem 1) k zamítnutí žaloby dále z důvodu vycházejícího z dřívější standardní judikatury Nejvyššího soudu. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom vyplývá, že okolnost, aby věc, která podle své povahy slouží k výkonu povolání jen jednoho z manželů, byla vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musely být naplněny následující předpoklady: 1) výkon povolání manžela, 2) věc byla nabyta za účelem, že bude sloužit jen tomu manželovi, který vykonává povolání, 3) věc skutečně slouží výlučně jen tomuto manželovi, a neslouží tak druhému manželovi, který povolání nutně vykonávat nemusí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4659/2018). To platí i pro podnik. Není přitom rozhodující, zda byla věc určena pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda nesloužila i druhému z manželů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000, ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000). Pokud věc může sloužit i druhému z manželů k výkonu jeho povolání (resp. oběma manželům současně), popřípadě i k jinému účelu než k výkonu povolání, nepřichází v úvahu vyloučení takové věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zvláště když také takovému jinému účelu začala sloužit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4161/2009). Je tedy zřejmé, že uvedený důvod vedoucí nalézací soudy (rovněž) k zamítnutí žaloby by jako samostatný mohl obstát i v případě, že by dovolání do důvodu pod bodem 1) dovoláním napadeného bylo důvodné. Dovolatel přitom důvod vedoucí k zamítnutí žaloby uvedený pod bodem 2) dovolacímu přezkumu neotevřel (neuvedl k němu ani dovolací důvod, ani nevymezil předpoklady přípustnosti
– pouhá polemika se závěry nalézacích soudů nestačí a zjištěným skutkovým stavem je dovolací soud vázán). Je proto třeba uzavřít, že dovolání nemůže být z hlediska uvedených námitek přípustné jako celek. Věcný přezkum posouzení napadené právní otázky totiž za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže.
Dovolací soud proto dovolání pro nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně v určené lhůtě splněny, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či soudní exekuci.
V Brně dne 30. 6. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu