ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1287.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1287/2020-502
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. A. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, proti žalované P. A. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze, Vítkova 247/7, o určení spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 299/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. 26 Co 182/2019-447, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. 26 Co 182/2019-447, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 3. 2019, č. j. 18 C 299/2015-409, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá určení, že je spoluvlastníkem nemovité věci (stavby rodinného domu), kterou zřídili společně s žalovanou ještě před uzavřením manželství. Uplatněný nárok opírá o skutečnost, že se významnou měrou podílel na financování stavby a zařizoval i některé práce; proto se stal spoluvlastníkem, byť stavba leží na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované, která ve stavebním řízení vystupovala jako stavebník a je též jako vlastnice evidována v katastru nemovitostí. Tomu žalovaná oponuje; tvrdí, že stavbu budovala v úmyslu mít ji výlučně pro sebe.
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) nejprve rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 18 C 299/2015-223, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal mimo jiné určení, že je spoluvlastníkem rodinného domu č. p. XY stojícího na pozemku par. č. XY a stavby bez č. p. stojící na pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, přičemž výše spoluvlastnického podílu je 63 %. Toto rozhodnutí následně potvrdil Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 26 Co 97/2017-270.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výlučným vlastníkem sporných nemovitostí je žalovaná, která uskutečnila stavbu s úmyslem mít ji výlučně pro sebe. Mezi účastníky nebylo ujednání (ani výslovné, ani konkludentní), které by zakládalo spoluvlastnictví; účastníci se dohodli toliko na „společném užívání“ domu. Navíc stavba byla zřízena na pozemku, který žalovaná dostala darem a v právních vztazích si počínala jako jediný vlastník. Z pouhé skutečnosti, že se žalobce významně podílel na financování stavby, nelze dovozovat úmysl mít stavbu „pro sebe“, a tedy ani spoluvlastnický vztah.
S tím se plně ztotožnil odvolací soud; spolufinancování stavby žalobcem nevede k závěru, že by stavba měla být ve spoluvlastnictví, neboť z žádného úkonu žalované taková vůle nevyplývá a finanční prostředky, které žalobce vynaložil, mu byly vráceny. To svědčí toliko o úmyslu žalované žít s žalobcem ve společné domácnosti.
Oba uvedené rozsudky zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 22 Cdo 4127/2017-299. Poukázal zejména na ustálenou judikaturu, podle které provádí-li stavbu více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby. Na dovolateli leželo důkazní břemeno o tom, že účastníci spolu zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat; to bylo v řízení prokázáno a je třeba vyjít z toho, že stavba se stala podílovým spoluvlastnictvím účastníků. Tento závěr může žalovaná v dalším řízení zvrátit, prokáže-li, že žalovaný poskytoval peněžní plnění související se stavbou z jiného právního důvodu; pak by mohlo být z okolností věci zřejmé, že vlastníkem stavby měla být jen ona. Tvrdí-li žalovaná, že platby žalobce měly jiný důvod než pořízení společného bydlení, musí to prokázat.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 18 C 299/2015-409, určil, že žalobce je spoluvlastníkem domu č. p. XY na pozemku par. č. XY a stavby bez č. p. postavené na pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, přičemž výše jeho spoluvlastnického podílu je 50 %. Soud prvního stupně postupoval podle právního názoru, který vyjádřil ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud; účastníci stavbu zhotovili společně, žalobce se na ní podílel finančně a zčásti i osobní účastí při zajišťování prací prováděných třetími osobami, a žalovaná neprokázala tvrzení, že žalobcem poskytnutá částka byla půjčkou, která byla vrácena. Tvrzení žalované, že šlo o stavbu zřízenou „dodavatelsky“, která je podle konstantní judikatury dovolacího soudu ve vlastnictví objednatele, a to od počátku výstavby, považoval soud prvního stupně za nevýznamnou, neboť je „svou povahou polemikou či přímým nesouhlasem se závěrem Nejvyššího soudu“, vysloveným v rušícím rozhodnutí, kterým je soud v dalším řízení vázán. Nebylo též prokázáno, že by platby žalovaného na pořízení domu byly půjčkou.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 26 Co 182/2019-447, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním hodnocením věci. Žalovaná neprokázala jiný právní důvod poskytování peněžního plnění žalobcem v souvislosti se stavbou; soud prvního stupně tak správně uzavřel, že stavba se stala podílovým spoluvlastnictvím účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 12. 2019 podává žalovaná (dále „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – jde o podmínky vzniku spoluvlastnictví k nově zřizované stavbě. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a žádá zrušení napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud (a před ním i soud dovolací) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které jde-li o stavbu zhotovenou na základě smlouvy o dílo, je vlastníkem zhotovované stavby bez dalšího objednatel (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016); objednatelem stavby přitom byla výhradně dovolatelka. Pokud by se uvedená judikatura v projednávané věci neuplatnila, namítá dále, že nutnou podmínkou vzniku vlastnického práva ke stavbě zřizované více osobami je skutečnost, že se každý ze stavebníků podílel na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu (to dovozuje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001); ani tato podmínka však nebyla ze strany žalobce splněna.
Konečně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení. Připouští, že se žalovaný podílel na financování stavby, tvrdí však, že mu byly vynaložené prostředky později vráceny – mělo jít o půjčku, kterou žalobce dovolatelce poskytl na zhotovení stavby. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že tyto vrácené finanční prostředky nebyly plněním ze smlouvy o půjčce, nýbrž že měly jiný důvod, který nevylučuje vznik spoluvlastnictví ke stavbě, mělo být na žalobci.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“).
Dovolací soud je při přezkumu napadeného rozhodnutí v zásadě vázán obsahem dovolání i napadeného rozhodnutí. V původním řízení ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nevyšly z toho, že stavba byla zřízena na základě smlouvy o dílo. Naopak soud prvního stupně doslova uvedl, že „nešlo o zhotovení stavby na základě smlouvy o zhotovení věci na zakázku podle §644 a násl. obč. zák.“ (str. 11 původního rozsudku soudu prvního stupně). Z rozhodnutí se podávalo, že smlouvy o dílo byly uzavřeny jen na jednotlivé dodávky, které pro dovolatelku sjednával pan F. ze sdružení F. (a na stavbu bazénu a zahradního altánu, ty už ale nejsou předmětem dovolacího řízení). Proto se dovolací soud nezabýval variantou, že stavba byla zhotovena na základě smlouvy o dílo, a vyšel z toho, že šlo o společně zřizovanou stavbu. V takovém případě není – s přihlédnutím ke všem okolnostem věci – vyloučen vznik spoluvlastnictví, když jeden z účastníků se na stavbě podílí finančně a organizačně (zajišťováním některých prací). Pro případ, že šlo o stavbu zhotovenou třetí osobou na základě smlouvy o dílo, Nejvyšší soud nijak nezavázal soudy v nalézacím řízení závazným právním názorem, což muselo být zřejmé i z toho, že o smlouvě o dílo se jeho rozhodnutí – stejně jako jemu předcházející rozsudky okresního a krajského soudu s výjimkou bazénu a zahradního altánu – nijak nezmiňuje.
Jestliže tedy poté, co Nejvyšší soud původní rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, žalovaná tvrdila, že nabyla vlastnické právo k domu proto, že byl zřízen na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřela jako objednatelka, bylo třeba se tímto tvrzením zabývat, zjistit potřebné skutečnosti a právně je posoudit; takovému postupu předchozí rozhodnutí dovolacího soudu nijak nebránilo.
K problematice vzniku spoluvlastnického práva k nově zřizované stavbě se dovolací soud podrobně vyslovil např. v usnesení ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016: „Z judikatury dovolacího soudu se podává, že pro posouzení, zda ke stavbě vzniklo výlučné vlastnictví či podílové spoluvlastnictví vícero osob, hraje důležitou roli otázka, jestli byla stavba postavena svépomocně nebo jestli byla postavena na základě smlouvy o dílo. Pokud byla stavba postavena svépomocně, nabývá vlastnictví k nově zhotovené stavbě ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník ve smyslu občanského práva). Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely výslovnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 2, str. 47)]. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy je stavba postavena na základě smlouvy o dílo. V tomto případě je vlastníkem zhotovované stavby objednatel, a to od počátku výstavby. Je-li objednatelů více, stávají se spoluvlastníky stavby, nebylo-li ujednáno něco jiného. Uzavření smlouvy o zhotovení věci na zakázku více objednateli totiž v sobě zahrnuje i dohodu o nabytí spoluvlastnictví ke zhotovované věci, nebylo-li, byť i konkludentně, ujednáno něco jiného [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 102), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 628/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz ); ke správnosti uvedených závěrů se přihlásil rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. II. ÚS 3157/10 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) ]“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016).
Podmínkou aplikace uvedené judikatury je, aby byla předmětná stavba vystavěna na základě smlouvy o dílo, jejímž předmětem nebylo provedení jen dílčích prací, které by bylo možné zařadit do kategorie „svépomocné výstavby“ (zejména zednické či tesařské práce), nýbrž komplexní zhotovení předmětné stavby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5002/2017).
Relevantní pro posouzení vlastnického práva je okamžik zhotovení stavby jako věci – předmětu vlastnického práva. Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, publikovaný v Právních rozhledech č. 4/1994) je zastáván názor, že pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb, kterou je i posuzovaná budova, stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast vlastnických vztahů veškeré další stavební práce bezvýznamné, i když náklady na ně mnohonásobně převýší náklady již vynaložené. Vše, co v důsledku přístavby, přestavby jiné stavební změny nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku.
Protože soudy se touto otázkou nezabývaly, je právní posouzení věci předčasné, a tudíž nesprávné; rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K založení spoluvlastnictví stavby v případě, že by nešlo o stavbu zhotovenou na základě smlouvy o dílo, ale zřízenou společně účastníky.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud (a předtím i soud dovolací) se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu; odkazuje na rozsudek ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, podle kterého platí: „Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude, zejména pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o "společném užívání", aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví . Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci“.
Tento odkaz je správný, nicméně dovolatelka z něj vyvozuje nesprávné závěry. Uvedené rozhodnutí řešilo konkrétní případ a právní závěry nejsou formulovány kategoricky tak, že by vylučovaly jiný než v této věci realizovaný podíl na stavbě jako předpoklad k založení spoluvlastnictví. Nestanoví tedy podmínky, které musejí být kumulativně splněny, aby bylo spoluvlastnictví založeno, jak se domnívá dovolatelka. Podstatné je, že se musí přihlížet „ke všem okolnostem věci“, záleží tedy i na specifických okolnostech každé konkrétní věci. Soudy při řešení této otázky přihlížejí správně i k tomu, kdo stavbu alespoň zčásti financoval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1743/2019, a řada dalších rozhodnutí). Podíl na zhotovení stavby jako jedna ze skutečností nasvědčujících jejímu spoluvlastnictví nemusí spočívat ve fyzické práci; podle okolností věci může spočívat i v „organizačním zajišťování“, jednáni s dodavateli, v dohledu na správném provádění prací řemeslníky apod. Zpravidla jde o komplex skutečností, které je třeba posoudit ve vzájemných souvislostech. Z judikatury rozhodně nijak nevyplývá, že by spoluvlastnictví nebylo možno dovodit z projeveného úmyslu stavbu po dokončení společně užívat, společného financování a podílu obou účastníků na zajišťování potřebných prací. Ostatně sama dovolatelka cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, ve kterém se uvádí, že „stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí…“ „Faktickým podílem“ nemusí být vždy jen manuální práce.
Je třeba zdůraznit, že četná judikatura ohledně řešené otázky (jen zmíněné rozhodnutí 22 Cdo 1174/2001 je citováno ve 104 rozhodnutích publikovaných v informačním systému ASPI) řeší věci, které zpravidla nejsou skutkově zcela totožné, a to, co v jedné věci významné není, může být vzhledem k dalším okolnostem významné v jiné věci, a naopak. Nelze tedy bez dalšího vytrhovat z komplexu relevantních skutečností jednu či několik a činit z nich závěry o odklonu od dosavadní judikatury.
K důkaznímu břemeni a jeho rozložení:
Ve věci nebylo sporu o tom, že stavba byla zřizována na pozemku žalované a jí též bylo vydáno stavební povolení a zařizovala většinu prací. Sporný je důvod, pro který žalobce vynaložil na stavbu 1 000 000 Kč; zda jde o částku na pořízení společného domu, jak tvrdí žalobce, nebo o půjčku, která byla žalobci později vrácena rodinou (příbuznými) žalované, jak tvrdí ona. Jde o zásadní skutečnost – pokud šlo o půjčku, vylučuje to za zjištěného skutkového stavu spoluvlastnictví domu. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení dělení důkazního břemene mezi účastníky.
Nesprávné posouzení důkazního břemene je nesprávným právním posouzení věci – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 841/2006. Podle dovolatelky odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (viz níže).
Správný je odkaz dovolatelky na judikaturu, podle které platí: „Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011). Toto rozhodnutí však nesprávně uvádí – a dovolatelka na tomto názoru částečně staví svou argumentaci –, že „tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují“. K tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1561/14, obsahující opačný právní názor včetně odkazu na článek Z. Pulkrábka „O dokazování negativních skutečností v civilním soudním řízení (a o některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec)“ – Právní rozhledy 17/2013, s. 573. Nejvyšší soud v této souvislosti v rozsudku ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010 (podobně i v dalších rozhodnutích), uvedl: „Pro úplnost dovolací soud dodává, že proti tomuto závěru nelze důvodně argumentovat skutečností, že žalobkyně je v takovém případě povinna prokazovat tzv. negativní skutečnost. Takový argument je v zásadě poukazem na tzv. negativní teorii dělení důkazního břemene, která vychází z předpokladu, že dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat lze jen to, co existuje, nikoliv to, co neexistuje (např. Bekch, H.: Die Beweislast nach dem Bürgerlichen Gesetzbuch, 1899 nebo Fitting, H.: Die Grundlagen der Beweislast, Zeitschrift für Zivilprozess 13, ročník 1889, str. 1 a násl.). Tato teorie je však současnou civilistickou doktrínou – s podrobnou argumentací – považována za překonanou se zdůrazněním, že negativní skutečnosti lze řádně dokazovat a v soudní praxi k tomu také často dochází a s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje „snad jen častější použití nepřímých důkazů.“ (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 34; obdobně Lavický, P.: Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha, Leges, 2017, str. 231 a násl.)“. Dovolací námitka, že nelze prokázat „negativní skutečnost“, že totiž nešlo o jiný důvod plnění – poskytnutí peněz – než společné zřízení stavby, je tedy sama o sobě nedůvodná.
Ani námitka o nesprávném dělení důkazního břemene není důvodná.
Dovolací soud při řešení otázky důkazního břemene mezi stranami vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném občanském soudním řádu (k tomu srovnej: Rosenberg, L.: Die Beweislast auf der Grundlage des Bürgerlichen Gesetzbuches und der Zivilprozessordnung, první vydání 1900, druhé, podstatně doplněné vydání 1922, citován in: Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 65 a násl. a 79 – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010).
Tato teorie vychází ze struktury právních předpisů a na důkazní břemeno usuzuje podle právních účinků tvrzených jednou nebo druhou procesní stranou. Podle teorie analýzy norem je nutno vycházet ze základního pravidla, podle něhož každá strana má tvrdit a dokazovat skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům právní normy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném řízení. Rozhodujícím kritériem dělení důkazního břemene jsou v tomto pojetí právní normy. Předmětem dokazování jsou sice skutečnosti, ale v souvislosti s otázkami dělení důkazního břemena je nutno je posuzovat pouze jako bezprostřední předpoklady určitých právních účinků, resp. následků, které nastávají ve vlastním slova smyslu jako důsledky působení právních norem na lidské chování.
Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Při úvaze o tom, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivé žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy a protinormy. Základní norma zakládá určitý právní nárok či právo. Protinorma se pak vyznačuje tím, že působí ve dvojím možném směru proti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tyto její účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejího působení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení později, takže právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později působením účinků protinormy zrušeno (Macur, J.: tamtéž, str. 65 a násl.).
Důkazní břemeno ohledně činností potenciálně zakládajících jeho spoluvlastnictví ke stavbě (tedy i z vynaložení částky na stavbu z titulu společného bydlení) leželo na žalobci; příznivé následky (založení spoluvlastnictví) vyvozoval zejména z investování této částky do stavby. Pokud by žalovaná prokázala, že peníze žalobce vynaložil z důvodu bránícího založení spoluvlastnictví – např. jako půjčku, anebo že šlo o plnění bez právního důvodu a peníze byly žalobci vráceny – šlo by o skutkový předpoklad protinormy, bránící uplatnění pravidel o zhotovení stavby více osobami, přičemž žalobce odvozoval své spoluvlastnictví zejména z vynaložení peněz na stavbu. Na žalobci by pak bylo, aby prokázal, že peníze, které později od rodiny žalované obdržel, mu byly poskytnuty z jiného právního důvodu než vrácení investované částky.
Jestliže tedy odvolací soud vyšel z toho, že na žalované leží důkazní břemeno ohledně toho, že mezi účastníky byla sjednána půjčka a částka 1 000 000 Kč, kterou žalobce do stavby domu vložil, byla půjčkou žalobce poskytnutou žalované, je právní posouzení rozložení důkazního břemene správné. Jinou otázkou je hodnocení důkazů a závěr o unesení důkazního břemene, tou se však dovolací soud v rámci jedině přípustného dovolacího důvodu, spočívajícího v námitce nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl zabývat.
Ani námitkou zjevného zneužití práva se dovolací soud nemohl zabývat, neboť se jedná o novou skutečnost, s níž dovolatelka nepřípustně přichází až nyní v dovolacím řízení (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2020
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu