ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1299.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1299/2020-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 27, proti žalovaným: 1) P. D., narozenému XY a 2) D. D., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Lenkou Dörrovou Čepkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Domažlická 145/6, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 25 C 172/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2019, č. j. 13 Co 185/2018-438, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2019, č. j. 13 Co 185/2018-438, se zamítá .
III. Žalovaní jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 11 471 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Roberta Sedláčka, advokáta se sídlem v Brně, Jaselská 27.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno – venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 25 C 172/2012-299, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY, zapsanému v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY (výrok I.). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal pozemek parc. č. XY, vzniklý rozdělením pozemku parc. č. XY na základě geometrického plánu č. 1427-17/2016 vypracovaného XY (výrok II.). Do společného jmění žalovaných přikázal pozemek parc. č. XY, vzniklý rozdělením pozemku parc. č. XY na základě geometrického plánu č. 1427-17/2016 vypracovaného XY (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. – VI.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 13 Co 185/2018-438, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. a III. změnil tak, že pozemek parc. č. XY, zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným jako náhradu za jejich spoluvlastnický podíl částku 211 594 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. – V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výrokům II., III. a IV., podávají žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání nijak nevymezují a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Především se domnívají, že odvolací soud posoudil nesprávně podmínky pro podání odvolání. Odvolání považují za opožděně podané a odvolacímu soudu vytýkají, že blíže nezkoumal prodlevu v jeho doručování. Odvolání mělo být u České pošty podáno jako obyčejná zásilka dne 23. 4. 2018, soudu však bylo doručeno až 7. 5. 2018. Uplatňují námitku antidatování samotného odvolání i podacího razítka pošty a poukazují na závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 9/2011. Dále namítají nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, a to jak k podání odvolání, tak i k podání samotné žaloby na zrušení spoluvlastnictví. Mají za to, že kupní smlouva, na jejímž základě nabyl žalobce spoluvlastnický podíl ke spornému pozemku, je neplatná pro rozpor s §17 devizového zákona č. 219/1995 Sb., neboť v době jejího uzavření nesplňoval žalobce zde uvedené podmínky pro nabytí orné půdy. Rovněž poukazují na to, že odvolání podané žalobcem bylo pouze blanketní a žalobce je později nedoplnil. Postrádá proto zákonem stanovené náležitosti, jako uvedení rozsahu, v jakém je rozhodnutí soudu prvního stupně napadáno. Ve vztahu k samotnému posouzení vypořádání podílového spoluvlastnictví pak námitky žalovaných směřují zejména proti závěru odvolacího soudu o tom, že reálné rozdělení pozemku není „dobře možné“. Tvrdí, že primárním způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví je právě rozdělení společné věci, což vyplývá i ze stávající judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3685/2008. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, případně aby je zrušil a současně zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále pak navrhují odklad vykonatelnosti i právní moci napadeného rozsudku.
Podle vyjádření žalobce není dovolání žalovaných přípustné, neboť řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Neformulovali žádnou otázku hmotného či procesního práva, pouze odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci. Tato námitka však sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Ztotožňuje se s právním posouzením věci odvolacím soudem, s jeho závěry a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
V dané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaní vůbec neuvádí, v čem spatřují předpoklady přípustnosti dovolání ani nevymezují žádnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by se měl dovolací soud v dovolacím řízení zabývat; taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolatelé sice vznáší celou řadu námitek a výhrad, jimiž polemizují s postupem odvolacího soudu i jeho právním posouzením, pokud však ve vztahu k jednotlivým námitkám řádně neformulují ve smyslu §237 o. s. ř. žádnou právní otázku, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemohou takové námitky přípustnost dovolání založit.
Dovolatelé tedy v dovolání nedostáli zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu