ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1351.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1351/2020-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce hlavního města Prahy , identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti žalovaným: 1) O. Ž. , narozenému XY, bytem XY, a 2) J. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 355/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 18 Co 362/2019-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému žalovanému částku 3 364 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemků par. č. XY a par. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, na listu vlastnictví XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY(„pozemky“). Svůj nárok opřel o skutečnost, že se Československý stát chopil držby pozemků, které byly poté vykoupeny kupní smlouvou ze dne 28. 8. 1981 („kupní smlouva“), přičemž právní předchůdci žalovaných požádali o jejich vydání v rámci restitučního řízení. Pozemky přešly do vlastnictví žalobce; i kdyby tomu tak nebylo, žalobce by pozemky vydržel, neboť byl v dobré víře. Žalovaní s žalobou nesouhlasili a argumentovali, že jejich vlastnické právo nebylo nikdy přerušeno a že žaloba je účelová.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č. j. 18 C 355/2018-102, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 18 Co 362/2019-135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku podal žalobce („dovolatel”) dovolání, ve znění doplňujícího podání, které opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázek 1) uplatnitelnosti nároku podle obecného předpisu (žalobou o určení vlastnického práva) v konkurenci s restitučními předpisy a 2) vydržení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
K otázce, zda žalovaní mohli opřít své vlastnické právo jen o vydání věcí v restituci, nebo mohou žádat i o ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů:
Dovolací soud tuto problematiku vyložil v rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 649/2004, a v řadě dalších rozhodnutí. Nicméně o řešení této otázky se rozhodnutí odvolacího soudu neopírá. Již v usnesení ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 371/2011, Nejvyšší soud uvedl: „Jestliže tedy v daném případě bylo zjištěno, že otec žalobce daroval darovací smlouvou pozemek státu, existence tzv. restitučních předpisů nebrání uplatnění určovací žaloby žalobcem, jestliže ten dovozuje své vlastnické právo od existence vydržení vlastnického práva, vycházejícího ze skutečnosti, že v rámci dědického řízení po otci žalobce bylo rozhodnutím Státního notářství v Gottwaldově rozhodnuto o tom, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku“. Podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3135/2016, a ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1315/2019, kde se po podrobném rozboru této problematiky konstatuje: „Ještě jinak řečeno: Kdyby se žalující strana domáhala určení, že je (spolu)vlastnicí pozemku s tím, že převodní smlouva uzavřená v roce 1975 byla z nějakého důvodu neplatná, nebo že neexistovala a stát se tak chopil držby pozemků na základě neplatného titulu nebo bez právního důvodu, mohla by se žalující strana domáhat jen vydání pozemků v restituci. Jestliže však tvrdí nabytí vydržením v roce 2011, žádný střet restitučních a vlastnických nároků nemůže nastat“.
Jestliže tedy odvolací soud odvodil vlastnické právo žalovaných od vydržení, ke kterému mělo dojít již po uplynutí tzv. rozhodné doby, která končila 31. 12. 1989, pak na tento případ nelze uplatnit judikaturní pravidla o konkurenci restitučních a obecných předpisů. Protože odvolací soud opřel vlastnické právo žalované strany o vydržení, není jeho rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu v rozporu.
K vydržení vlastnického práva žalovanými:
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatelé jen uvedli, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle nich podroben přezkumu, resp. aby uvedli svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Povinností dovolatelů je nejen uvést dovolací důvod (proč považují právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). K tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.
Vymezeným důvodem přípustnosti dovolání je dovolací soud vázán; proto zkoumal přípustnost dovolání jen z hlediska v něm uvedeného. Nemohl se tedy zabývat splněním dalších podmínek vydržení, zejména otázkou držby sporných pozemků.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o rozpor s judikaturou dovolacího soudu, vymezující obecně jeden z předpokladů oprávněné držby – dobrou víru. Tvrdí, že nejde o stav, že by držitelé (držbu nijak nezpochybňuje) nemohli mít po celou dobu vydržení důvodné pochybnosti o tom, že jim věc po právu náleží (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 170/2018, 22 Cdo 1806/2006, a další). Splnění jiných předpokladů vydržení nezpochybňuje.
Dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna. Je třeba přihlédnout i k presumpci dobré víry držitele (§130 odst. 1 obč. zák.).
Soud opřel dobrou víru žalovaných a jejich předchůdců mimo jiné o to, že se stali vlastníky pozemků na základě dědického rozhodnutí ze dne 1. 7. 1999. Podle názoru dovolatele je dobrá víra žalovaných vyvrácena tím, že účastníkem tohoto dědického řízení byla matka žalovaných, a ta uplatnila restituční nárok na vydání předmětných pozemků, a také v „dědickém usnesení“ se uvádí, že dědicové vstupují do všech práv a povinností zůstavitele z titulu restitučních nároků…“ řešených pozemkovým úřadem mimo jiné pod č. j. 5063/92. Tuto námitku uplatnil dovolatel již v odvolání, a odvolací soud na ni odpověděl na str. 4 rozsudku dole (viz věta začínající: „V citovaném dědickém usnesení…“). S tímto názorem dovolatel nijak nepolemizuje. Dovolací soud podotýká, že v roce 1992, kdy byl restituční nárok uplatněn, neexistoval autoritativní výklad restitučních předpisů, judikatura se postupně vytvářela až později, pokud jde o vztah nároků podle obecných a restitučních předpisů, pak až po roce 2000 (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 649/2004). Tedy ani vědomost, že snad jejich předchůdce uplatnil v roce 1992 restituční nárok, nemohla za daných okolností zjištěných soudem (evidence žalované strany jako vlastnice v katastru nemovitostí, rozhodnutí v dědickém řízení, právní dispozice s pozemkem apod.) vyvrátit jejich dobrou víru, že se stali vlastníky nemovitostí.
Protože tvrzené důvody přípustnosti dovolání nejsou dány, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou se žalovaní domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. 7. 2020
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu