ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1955.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1955/2020-686
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Mgr. Romany Andělové , se sídlem v Brně, Marešova 305/14, správkyně konkursní podstaty B. J., IČO XY, narozeného XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Radovanem Dospělem, advokátem se sídlem v Brně, Marešova 305/14, proti žalované A. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Říhou, advokátem se sídlem v Brně, Nováčkova 418/11, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 242/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2019, č. j. 15 Co 81/2019-648, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2019, č. j. 15 Co 81/2019-648, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 9. 2018, č. j. 55 C 242/2004-614, vypořádal zaniklé společné jmění manželů žalované a B. J. (dále jen „úpadce“) tak, že do výlučného vlastnictví žalované přikázal finanční částku odpovídající kupní ceně bytové jednotky č. XY v katastrálním území XY ve výši 920 000 Kč, úpadci přikázal tam blíže specifikované závazky vůči společnosti MONETA Money Bank, a. s., Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a České republice – České správě sociálního zabezpečení. Současně zamítl návrh žalobkyně na vypořádání tam blíže specifikovaného majetku, s nímž úpadce podnikal, a na vypořádání tam blíže vymezených závazků vůči společnosti Flaga s. r. o., CDV-2, LTd., OMV Česká republika, s. r. o., Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj a společnosti E.ON Česká republika, s. r. o. Dále uložil žalované povinnost zaplatit úpadci na vyrovnání podílu částku 542 624,75 Kč, a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku do konkursní podstaty úpadce k rukám žalobkyně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 15 Co 81/2019-648, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil přijetí kupní ceny z prodeje bytu v XY tak, že kupní cenu přijala v plné výši žalobkyně; má za to, že tento závěr byl v rámci řízení vyvrácen. Současně odvolacímu soudu (resp. i soudu prvního stupně) vytýká, že „nesprávně posoudil otázku placení dluhů uskutečněných žalobcem tak, že jde o dluhy společné.“ Má za to, že „úvěr, který žalobce uzavřel, byl uzavřen pouze jím a v souvislosti s podnikáním.“ Za nesprávný považuje i závěr, že kupní cena z prodeje bytu v XY patří do společného jmění manželů; uvádí, že k převodu bytu a k vyplacení kupní ceny došlo až po prohlášení konkursu a po zániku společného jmění manželů. K tomu odkazuje na vypořádání „pojistného podnikatele, které bylo posouzeno za nepodnikatelský nárok a takto bylo vypořádáno.“ Dále uvádí, že „soudy dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním také v tom, že neprovedly vypořádání movitých a nemovitých věcí, podílů v obchodních společnostech náležejících k vypořádání.“ Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně žádá o odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s hmotným právem a relevantní judikaturou. Má za to, že dovolání není ani důvodné, ani přípustné, neboť není naplněn ani jeden z důvodů jeho přípustnosti. Stejně tak za nedůvodný považuje i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Dovolání není přípustné.
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Z dovolání musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaná v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti; tento údaj se nepodává ani z obsahu dovolání.
Tvrzení, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek, které dovolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či dosud nebyly dovolacím soudem řešeny“, nelze z pohledu výše uvedené rozhodovací praxe považovat za řádné vymezení předpokladů přípustnosti. Dovolatelka na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neodkazuje, pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016). Navíc, v dovolání jsou bez jakékoli bližší konkretizace současně uplatněny dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Námitkami, jimiž brojí proti správnosti skutkových závěrů nalézacích soudů, dovolatelka nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Přezkum skutkových závěrů je v dovolacím řízení vyloučen. Navíc ani v této části dovolatelka nevymezuje přípustnost dovolání tak, jak vyžadují výše uvedená zákonná ustanovení a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu.
Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady (dovolací vyjádření jejího právního zástupce je natolik stručné a bez jakékoliv argumentace, že jej nelze považovat za úkon právní služby ve smyslu zákona č. 177/1996 Sb., ani za úkon ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu