ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2224.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2224/2020-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce hlavního města Prahy , IČO 00064581, se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Českého atletického svazu , IČO 00539244, se sídlem v Praze 6, Diskařská 2431/4, zastoupeného Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované DZR Czech s.r.o. , IČO 06298494, se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 224/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze 17. 12. 2019, č. j. 30 Co 385/2019-129, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Žalobce podal 24. 4. 2017 žalobu proti L. B. o vyklizení pozemku parc. č. 2447/1 v k. ú. Břevnov, obec Praha, odstraněním 12ti kusů mobilních buněk o velikosti 3 x 6 m spojených v jeden celek vnitřní chodbou. Uvedl, že stavba buněk byla kolaudována v roce 1989 a užívání povoleno do roku 1995, odstranění nařízeno do června 1996. V roce 1990 bylo rozhodnuto o užívání do konce roku 1991. Žalovaný, který buňky koupil v roce 2015, je však dosud neodstranil.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 22. 5. 2017, č. j. 26 C 138/2017-21, vyslovil místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako soudu místně příslušnému. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. 7. 2018, č. j. 26 C 138/2017-73, rozhodl o procesním nástupnictví a do řízení vstoupila na místo původního žalovaného společnost DZR Czech, s. r. o., která se na základě kupní smlouvy ze dne 21. 9. 2017 stala vlastnicí objektu. Dne 19. 3. 2018 žalobce navrhl, aby do řízení jako vedlejší účastník na jeho straně vstoupil Český atletický svaz, kterému podle smlouvy z 19. 7. 2017 s ním uzavřené svědčí právo stavby administrativního zázemí na sporném pozemku a které je zapsané v katastru nemovitostí.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 6. 2019, č. j. 4 7 C 224/2017-101, připustil podle §93 odst. 1 o. s. ř. vstup Českého atletického svazu (dále „svaz“) do řízení jako vedlejší účastníka. Dospěl k závěru, že svaz má právní zájem na výsledku řízení o vyklizení pozemku, vzhledem k jeho právu stavby na pozemku, které je také zapsáno v katastru nemovitostí (odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1072/99 a sp. zn. 22 Cdo 1723/2015). Výsledek řízení zasáhne do postavení svazu, jehož zájmem je zřízení stavby. Za nevýznamné považoval, že žalovaná podala proti svazu žalobu na ochranu vlastnictví, že předběžným opatřením bylo svazu uloženo nebránit jí ve vstupu do objektu a jeho řádném užívání a že není skončeno stavební řízení ohledně stavby patřící svazu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. j. 3 0 Co 385/2019-129, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Závěr o právním zájmu svazu na výsledku řízení a jeho odůvodnění považoval za správné. Jestliže svazu svědčí právo stavby ke spornému pozemku a běží také stavební řízení o povolení stavby, je nepochybné že výsledek sporu v daném řízení byť zprostředkovaně zasáhne do jeho postavení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), neboť právní otázka přípustnosti vedlejšího účastenství má být posouzena jinak, než učinil odvolací soud, a zároveň nebyla v řízení o žalobě na vyklizení pozemku řešena ve vztahu ke stavebníkovi s právem stavby dosud vyřešena. Odkazuje na judikaturu, ze které vyplývá, že vedlejší účastník má povinnost tvrdit a prokázat právní zájem na výsledku řízení. Podmínkou přípustnosti vstupu do řízení je také hmotněprávní vztah žalobce a vedlejšího účastníka v přímě vazbě na hmotněprávní vztah žalobce a žalovaného. Zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení není dán jen tím, že je účastníkem jiného řízení, v němž probíhá spor na obdobném skutkovém základě. Žalobce zřídil ve prospěch vedlejšího účastníka na pozemku právo stavby, ačkoliv se na něm již nachází stavba žalované. O tom žalobce věděl, když žalovaná jej také upozornila na to, že podle §1241 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) právo stavby nelze zřídit na pozemku, na kterém vázne právo příčící se účelu stavby. Z toho plynou dvě možnosti – právo stavby nebylo zřízeno platně nebo právo stavby není v rozporu s ostatními právy, tedy ani se stavbou objektu žalované. Pak ovšem není dán právní zájem svazu na výsledku řízení. Žalovaná má za to, že zájem svazu na výsledku řízení nelze označit za zájem právní, ale jedná se o výlučně jiný neprávní zájem na výsledku řízení. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1723/2015, a ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, je nepřiléhavý, neboť se týkal právního zájmu nájemce na určení vlastnického práva k pozemku, tedy komu má být placeno nájemné. Soudy se nevypořádaly s instituty „stavebníka“ podle §1240 o. z. a nájemce podle §2201 o. z., ačkoliv na ně žalovaná poukazovala. Podle §2111 o. z. sám nájemce se může domáhat ochrany proti ohrožení nebo porušení jeho práva, zatímco v případě stavebníka, kterému svědčí právo stavby o. z., takovou ochranu neposkytuje. Za otázku „zásadního právního významu“ dovolatelka považuje také vymezení podmínek, za nichž má soud rozhodnout o nepřípustnosti vedlejšího účastenství, jde-li o návrh účelový, opírající se právní jednání zneužívající zákon, a to v otázce základních lidských práv tj. práva vlastnit majetek v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že vstup svazu do řízení se nepřipouští, případně zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce a vedlejší účastník navrhli, aby dovolání soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud opakovaně uvedl pokud má být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 220, sp. z. 22 Cdo 4164/2018)).
Z toho vyplývá, že dovolatelka v dané věci podle obsahu neuplatnila přípustnost dovolání z důvodu, že již řešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, ale proto, že odvolací soud se odchýlil od již existujících judikatury týkající se řešení právní otázky právního zájmu na výsledku řízení podle §93 odst. 1 o. s. ř.
Závěr, že svaz prokázal právní zájem na výsledku řízení o vyklizení pozemku žalovanou na základě práva stavby, které má k témuž pozemku podle smlouvy se žalobcem uzavřené, znamená, že existuje hmotněprávní vztah mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, a je v přímě vazbě na hmotněprávní vztah mezi žalobcem a žalovanou – ochranu vlastnického práva, kterého se žalobce v tomto řízení vůči žalované domáhá. Odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008, tak není dán. To platí i ohledně usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2167/16, ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11, ze dne 5. 8. 2009, sp. zn., I. ÚS 2036/08, a ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06. Ani odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1723/2015, a ze nepřiléhavý jen proto, že řešily právní zájem nájemce pozemku na určení vlastnického práva k pozemku. Jde o význam práva k užívání pozemku, které se v dané věci opírá o právo stavby. Pokud žalovaná uváděla, že právní zájem svazu je třeba posuzovat také vzhledem k tomu, že podle §1241 o. z. nelze právo stavby zřídit k pozemku, na kterém vázne právo, které se příčí účelu stavby, pak je třeba jen poznamenat, že žalobce tvrdí, že objekt žalované se na jeho pozemku nachází bez právního důvodu a že žalovaná zatím neuvedla, o jaký právní důvod užívání pozemku opírá. Z tohoto pohledu nemůže také svazu přičítat zneužití práva spočívající v tom, že se žalobcem uzavřel předmětnou smlouvu o právu stavby.
Argumentace odkazem na usnesení Nejvyššího soudu z 22. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, není namístě, neboť soudy uvedly, že pro závěr o právním zájmu není podstatné řízení zahájení žalovanou proti svazu o ochranu vlastnického práva.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. přípustné a proto je dovolací podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci není dosud skončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu