ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3150.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3150/2020-920
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenčního správce dlužníka – P. s. b. d., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce 1) E. A. , narozeného XY, bytem v XY, 2) I. B. , narozené XY, bytem v XY, 3) A. B. , narozeného XY, bytem v XY, 4) S. Č. , narozeného XY, bytem v XY, 5) P. E. , narozeného XY, bytem v XY, 6) K. E. , narozené XY, bytem v XY, 7) B. L. , rozené F., narozené XY, bytem v XY, 9) D. F. , narozeného XY, bytem v XY, 10) K. H. , narozené XY, bytem v XY, 11) M. H. , narozeného XY, bytem v XY, 12) S. H. , narozené XY, bytem v XY, 13) J. J. , narozeného XY, bytem v XY, 14) B. J. , narozené XY, bytem v XY, 15) M. K. , narozené XY, bytem v XY, 16) J. K. , narozeného XY, bytem v XY, 17) E. K. , narozeného XY, bytem v XY, 15) J. K. , narozeného XY, bytem v XY, 16) R. K. , narozeného XY, bytem v XY, 17) M. K. , narozené XY, bytem v XY, 18) P. L. , narozeného XY, bytem v XY, 19) A. L. , narozené XY, bytem v XY, 20) J. M. , narozeného XY, bytem v XY, 21) R. P. , narozeného XY, bytem v XY, 22) J. P. , narozené XY, bytem v XY, 23) W. P. , narozeného XY, bytem v XY, 24) J. S. , narozeného XY, bytem v XY, 25) V. T. , narozeného XY, bytem v XY, 26) P. T. , narozené XY, bytem v XY, 27) M. V. , narozeného XY, bytem v XY, 28) H. V. , narozené XY, bytem v XY, 29) P. V. , narozeného XY, bytem v XY, 30) M. Z. , narozeného XY, bytem v XY, 32) L. R. , narozeného XY, bytem v XY, 33) J. V. , narozené XY, bytem v XY, vedlejší účastníci 1) – 33) na straně žalobce zastoupeni JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Královskou oborou 41, 34) P. F. , narozené XY, bytem v XY, 35) V. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného obecným zmocněncem M. L., narozeným XY, bytem v XY, 36) M. F. , narozené XY, bytem v XY, 37) Z. F. , narozeného XY, bytem v XY, vedlejší účastníci na straně žalobce 36) a 37) zastoupeni JUDr. Ing Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, proti žalovanému T. S., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Františkem Kubečkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Kladská 1489/5, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 7/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 19 Co 297/2019-838, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 19 Co 297/2019-838, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Karla Volfa do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit každému z vedlejších účastníků na straně žalobce 1) – 33) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 463 Kč k rukám zástupkyně vedlejších účastníků na straně žalobce 1) – 33) JUDr. Hany Kordové Marvanové.
V. Ve vztahu mezi žalovaným a vedlejšími účastníky na straně žalobce 34) – 37) nemají žalovaný ani vedlejší účastníci na straně žalobce 34) – 37) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, č. j. 28 C 7/2012-727, zrušil spoluvlastnictví P. s. b. d., IČO XY, se sídlem v XY (spoluvlastnický podíl id. 4/5) a žalovaného (spoluvlastnický podíl id. 1/5) k budově č. p. XY, bytový dům, postavené na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Zrušené spoluvlastnictví vypořádal tak, že založil nové spoluvlastnictví P. s. b. d. a žalovaného k budově č. p. XY, bytový dům, postavené na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, přičemž P. s. b. d. se stává vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 27284/34670 a žalovaný vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 7386/34670 (výrok II). Ve výroku III zrušil spoluvlastnictví P. s. b. d. (spoluvlastnický podíl o velikosti id. 27284/34670) a žalovaného (spoluvlastnický podíl o velikosti id. 7386/34670) k budově č. p. XY, bytový dům, postavené na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok III). Toto spoluvlastnictví vypořádal rozdělením společné věci na jednotky blíže specifikované ve výroku IV rozsudku nalézacího soudu. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok V – X).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 19 Co 297/2019-838, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II – IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozdělení společné věci (bytového domu) na jednotky není dobře možné, a to z důvodu konfliktních vztahů při užívání domu a vzájemných neshod mezi účastníky řízení, resp. P. s. b. d. a žalovaným. Poukazuje na spory týkající se opravy střechy a balkonu či nesouhlas spoluvlastníka s požadavkem žalovaného na změnu užívání nebytového prostoru vyslovený v roce 2009. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004.
Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že insolvenční správce P. s. b. d. byl povinen nejprve nabídnout bytové jednotky oprávněným osobám. Tato povinnost není podle dovolatele v zákoně stanovena. I pokud by tomu však bylo, vznikla by až v případě rozdělení nemovitosti na jednotky, což však není s ohledem na shora uvedené dobře možné.
Má také za to, že hodnota nemovité věci nebyla určena správně a „na hodnotu nemovité věci má neblahý vliv konkurz žalobce.“ V této souvislosti poukazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, publikovaný jako R 15/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého „přiměřenou náhradu podle ustanovení §142 odst. 1 věty druhé obč. zák. soud určí odpovídajícím podílem z ceny celé věci, nikoliv cenou, za kterou by bylo možné prodat spoluvlastnický podíl. Základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování. Náhrada představuje příslušný podíl z ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv cenu, za niž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl.“ Dovolatel je přesvědčen o tom, že právě existence podílového spoluvlastnictví (z důvodu konkurzu P. s. b. d.) měla vliv na snížení ceny nemovité věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 539/2003). Má za to, že soudy porušily principy spravedlivého procesu, pokud k včasným námitkám dovolatele nenechaly zpracovat revizní znalecký posudek.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že žalovaný nevymezuje dostatečně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a proto by měl dovolací soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Poznamenává, že povinnost žalobce respektovat zákonné předkupní právo oprávněných osob vyplývá z §284 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. Této povinnosti nemůže bránit ani neochota žalobce dohodnout se na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci. Má také za to, že zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví nedojde ke zhoršení postavení žalovaného jako spoluvlastníka, neboť je mu přikázána nebytová jednotka, jejíž prostory v současné době užívá. Nesouhlasil-li žalovaný s oceněním nemovité věci, byl oprávněn předložit jako důkaz další znalecký posudek.
Vedlejší účastníci na straně žalobce 1) – 33) se ve vyjádření k dovolání ztotožňují se skutkovými závěry i právním posouzením odvolacího i nalézacího soudu. Mají za to, že vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci na jednotky je zákonem a judikaturou preferovaný způsob vypořádání, který je rovněž v posuzované věci i fakticky jediným, skutečně možným způsobem vypořádání tohoto majetkového společenství. Poznamenávají, že nárok vedlejších účastníků řízení na bezúplatný převod jednotek do jejich vlastnictví vyplývá z §23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a souvisejících přechodných ustanovení. Žalovaný ke znaleckému posudku týkajícímu se ocenění nemovitosti nevznesl v průběhu řízení řádné konkrétní námitky, a i proto soudy nižších stupňů zamítly návrh žalovaného na vypracování revizního znaleckého posudku. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Vedlejší účastníci na straně žalobce 34) – 37) se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce žalovaného, že rozdělení nemovitosti na jednotky není dobře možné z důvodů konfliktních vztahů mezi účastníky řízení, resp. mezi P. b. s. d. a žalovaným:
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1842/2019, tato a další níže uvedená rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V projednávané věci neuplatnil žalovaný v rámci odvolacího řízení námitku, že vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné věci na bytové jednotky není dobře možné z důvodu existence konfliktních vztahů mezi účastníky řízení, resp. mezi P. s. b. d. a žalovaným (žalovaný tuto námitku nevznesl v odvolání ze dne 28. 6. 2019, viz č. l. 792 a násl, ani v doplnění odvolání ze dne 26. 7. 2019, viz č. l. 803 a násl; tuto námitku žalovaný rovněž neformuloval při jednání odvolacího soudu konaném dne 6. 11. 2019, srov. č. l. 909 a násl.). Pokud se proto odvolací soud touto právní otázkou v poměrech projednávané věci nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaný až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
K námitce, že insolvenční správce P. b. s. d. není povinen nabídnout bytové jednotky k bezúplatnému převodu nájemcům těchto jednotek – členům P. b. s. d.:
V souvislosti s touto námitkou nevymezuje žalovaný řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V této části dovolání dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné (a to takové, že insolvenční správce není povinen nabídnout bytové jednotky k bezúplatnému převodu jejich nájemníkům). Žalovaný ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v souvislosti s těmito závěry odvolacího soudu za splněný. V takovém případě nevymezuje dovolatel řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto dovolání trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K námitkám žalovaného vztahujícím se k ocenění vypořádávané nemovitosti:
Dovolatel v této části dovolání napadá závěry odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně o ocenění vypořádávané nemovitosti. Odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se k ocenění nemovitosti pro účely vypořádání spoluvlastnictví, a to v případě stanovení přiměřené náhrady pro spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je přikázán do výlučného vlastnictví jiného ze spoluvlastníků. Namítá, že na hodnotu nemovité věci „má neblahý vliv konkurz žalobce.“
Z obsahu dovolání však není patrno, jakým způsobem by se mělo hypoteticky chybné ocenění nemovitosti projevit v poměrech projednávané věci. V posuzované věci soudy nižších stupňů nepřikázaly nemovitost do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků (tudíž žalovaným uváděná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu není pro posuzovanou věc přiléhavá). Žalovaný v dovolání rovněž neuvádí, jakým způsobem by se mělo hypoteticky chybné ocenění nemovitosti promítnout do závěrů odvolacího soudu o rozdělení nemovitosti na jednotky. Z dovolání není ani zřejmé, jakým způsobem se měl do rozhodnutí odvolacího soudu o rozdělení věci promítnout konkurz P. s. b. d., který má podle tvrzení dovolatele vliv na cenu nemovité věci. Tudíž ani tyto námitky přípustnost dovolání nemohou založit.
K námitce žalovaného, že soudy nižších stupňů v rozporu s principy spravedlivého procesu nezadaly vypracovat revizní znalecký posudek:
Žalovaný i v souvislosti s touto námitkou nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Obsahem této části dovolání je pouhá polemika s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že tento procesní postup měl být jiný (a to takový, že soudy nižších stupňů nechají vypracovat revizní znalecký posudek). Žalovaný neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v souvislosti s těmito závěry odvolacího soudu za splněný, ani neformuluje konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by mělo být v této části rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V takovém případě nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto dovolání trpí i v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalobce a vedlejší účastníci na straně žalobce 1) – 33) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu