ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3175.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3175/2020-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. Š., narozeného XY, bytem v XY, t. č. ve Věznici Valdice, ve Valdicích, nám. Míru 55, zastoupeného Mgr. Václavem Píchem, advokátem se sídlem v Jičíně, Staré Město, Sladkovského 51, proti žalované České republice – Okresnímu soudu v Jičíně, IČO 00024961, se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 842, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 9 C 49/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2020, č. j. 26 Co 30/2020-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 9. 12. 2019, č. j. 9 C 49/2017-125, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v rozsahu ¼ k celku v k. ú. XY, pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j. 26 Co 30/2020-146, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že nebyl před soudem prvního stupně řádně poučen, že je věc možné po právní stránce posoudit jinak než podle žalobcova právního názoru ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. Nesouhlasí rovněž s postupem nalézacího soudu, který doplnil z vlastní iniciativy dokazování nad rámec důkazních návrhů účastníků řízení. Má rovněž za to, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodovala podjatá soudkyně, JUDr. Drahomíra Šorfová. Poukazuje na skutečnost, že soudkyně rozhodovala v minulosti i v jiných věcech žalobce, v jejichž důsledku bylo zahájeno toto řízení (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014). Napadá také postup odvolacího soudu, který ve věci rozhodl bez jednání podle §214 odst. 3 o. s. ř., avšak přezkoumával kromě právního posouzení věci i řízení předcházející vydání rozsudku nalézacího soudu. Neztotožňuje se ani se závěry odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Shledává jako spravedlivé vést řízení proti tomu, koho „považuje za strůjce neoprávněného odnětí vlastnického práva,“ tedy proti žalované. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce žalobce o nedostatku poučení ze strany soudu prvního stupně o možnosti posoudit po právní stránce věc jinak než podle účastníkova právního názoru a k námitce o doplnění dokazování ze strany soudu prvního stupně nad rámce důkazních návrhů účastníků řízení:
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1842/2019, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V projednávané věci neuplatnil žalobce v odvolacím řízení námitku, že jej nalézací soud nestatečně poučil, že je možné věc po právní stránce posoudit jinak než podle jeho právního názoru, a ani námitku o doplnění dokazování ze strany nalézacího soudu nad rámec důkazních návrhů účastníků řízení. Pokud se proto odvolací soud touto právní otázkou v poměrech projednávané věci nezabýval (resp. pokud odvolací soud procesní postup soudu prvního stupně, který napadá žalobce v dovolání, nepřezkoumával), nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalobce až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
K námitce, že odvolací soud nebyl oprávněn rozhodnout bez nařízení jednání ve smyslu §214 odst. 3 o. s. ř.:
V souvislosti s touto námitkou nevymezuje žalobce řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy řečeno takovou námitkou dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř.
V této části dovolání žalobce polemizuje pouze s právním posouzením provedeným odvolacím soudem (resp. s jeho procesním postupem) s tím, že toto právní posouzení mělo být jiné. Žalobce však neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují za splněný. V takovém případě nevymezuje řádně, v souladu s 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
K námitce, že žalovaná je ve věci pasivně legitimovaná:
Rovněž v této části dovolání nevymezuje žalobce řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Obsahem této části dovolání je opětovně pouhá polemika dovolatele s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení by mělo být jiné. Žalobce však neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují za splněný. V takovém případě nevymezuje řádně, v souladu s 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání i v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
K námitce podjatosti soudkyně JUDr. Drahomíry Šorfové, která ve věci rozhodovala v řízení u soudu prvního stupně, příp. dalších soudců Okresního soudu v Jičíně:
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Podle §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4009/2013, vyložil, že „§14 odst. 4 o. s. ř. výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti (samy o sobě) nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví, ledaže by byl prokázán takový soudcův vztah k věci (právní zájem na jejím výsledku či získání skutkového poznatku jiným způsobem, nežli v rámci vedeného řízení - dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům (příbuzenský, přátelský či nepřátelský, vztah sociální závislosti a podobně), který by zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, který byl uveřejněn pod č. 33 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).“
Z uvedeného se podává, že v poměrech projednávané věci nemůže být sama o sobě důvodem k pochybnostem o nepodjatosti soudkyně JUDr. Drahomíry Šorfové skutečnost, že tato soudkyně rozhodovala ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 Nc 4259/2006, ve které bylo rozhodnuto o nařízení exekuce na majetek žalobce.
Důvodem k pochybnostem o nepodjatosti soudkyně JUDr. Drahomíry Šorfové a dalších soudců působících u Okresního soudu v Jičíně nemůže být ani skutečnost, že žalovanou je v poměrech projednávané věci organizační složka státu – Okresní soud v Jičíně jakožto soud, u nějž JUDr. Drahomíra Šorfová působí (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, uveřejněné pod č. 65/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce žádné další skutečnosti týkající se pochybností o nepodjatosti JUDr. Drahomíry Šorfové či dalších soudců působících u Okresního soudu v Jičíně v řízení netvrdil.
Pokud za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že JUDr. Drahomíra Šorfová není v posuzované věci podjatá, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu