ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3338.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3338/2019-620
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) A. D. , narozeného XY, bytem XY, a b) H. D. , narozené XY, bytem tamtéž, obou zastoupených JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, proti žalovaným 1) L. P. , narozenému XY, bytem XY, a 2) M. P. , narozené XY, bytem tamtéž, oběma zastoupeným JUDr. Milošem Rámešem, advokátem se sídlem v Brně, Skácelova 2792/34, o zaplacení částky 596 040,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 404/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2019, č. j. 17 Co 51/2018-591, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2019, č. j. 17 Co 51/2018-591, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 8 C 404/2014-562, zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaných domáhali zaplacení částky 596 040,30 Kč s úrokem z prodlení z částky 250 000 Kč od 27. 7. 2013 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně a z částky 346 040,30 Kč od 16. 10. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci byli podílovými spoluvlastníky nemovitostí – pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY, zapsaných na LV č. XY, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro obec a k. ú. XY (dále jen „společné nemovitosti“). Dne 28. 6. 2011 byla mezi účastníky jako podílovými spoluvlastníky uzavřena dohoda podílových spoluvlastníků o užívání společných věcí (dále též „Dohoda“), v níž se účastníci dohodli na úpravě vzájemných vztahů vyplývajících ze společného vlastnictví nemovitostí. Účastníci se v Dohodě mimo jiné dohodli na zřízení rezervního fondu, kterým bude vytvořena finanční rezerva ve výši 20 000 Kč, jež bude sloužit na úhradu nákladů na provoz společných nemovitostí, na jejich opravu a na další neplánované výdaje, s tím, že každá ze stran Dohody uhradí na za tímto účelem zřízený bankovní účet částku 10 000 Kč. Účastníci se dále dohodli, že v případě, že zůstatek bankovního účtu klesne pod částku 15 000 Kč, jsou povinni rozdíl do výše 20 000 Kč uhradit rovným dílem nejpozději do posledního kalendářního dne měsíce následujícího po měsíci, kdy k poklesu zůstatku došlo. Dále si účastníci v Dohodě ujednali způsob úhrady nákladů na údržbu a provoz společných nemovitostí, úhrady plateb, dohodli se na péči a úklidu společných nemovitostí, provádění nezbytných oprav apod. Strany se dále dohodly na tom, že změny či doplnění uzavřené Dohody lze činit pouze písemnými dodatky. Dohoda byla uzavřena na dobu neurčitou, strany se nedohodly na způsobu jejího ukončení. Žalovaní následně dopisem datovaným dne 2. 9. 2011 vypověděli uzavřenou Dohodu s tím, že výpovědní doba činí 3 měsíce počínaje měsícem následujícím po doručení výpovědi, tudíž závazky vyplývající z Dohody končí ke dni 31. 12. 2011. Žalobci se podanou žalobou po žalovaných domáhali zaplacení dílčích úhrad na základě uzavřené Dohody za období od 20. 8. 2011 do 16. 4. 2014, kdy žalovaní nijak nepřispívali do rezervního fondu a žalobci jednotlivé dílčí úhrady na společný účet hradili za ně, pročež se nyní podanou žalobou domáhají nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť k uzavření Dohody došlo ještě za účinnosti tohoto zákona (srovnej §3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“). Soud prvního stupně vyšel z §582 odst. 1 obč. zák., podle kterého jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí. Dospěl k závěru, že v důsledku výpovědi zaslané žalovanými došlo k ukončení Dohody ke dni 31. 12. 2011.
Ve vztahu k uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období do data ukončení Dohody na základě výpovědi žalovaných (do 31. 12. 2011) s ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalovaných a datum podání žaloby (29. 10. 2014) soud prvního stupně žalobu s odkazem na §107 odst. 1 obč. zák. zamítl. K argumentu žalobců, že žalovaní nebyli oprávněni uzavřenou Dohodu vypovědět, soud prvního stupně uvedl, že takový postup by byl zcela v rozporu se zásadou smluvní volnosti i ustanovením §582 obč. zák. Pokud si účastníci jako smluvní strany Dohody neupravili způsob jejího ukončení, Dohoda byla uzavřena na dobu neurčitou, a obsahem závazků, k jejichž plnění se zavázali, byly povinnosti opakované a nepřetržité, měli žalovaní možnost Dohodu vypovědět podle §582 obč. zák., což učinili a správně pak považovali Dohodu s ohledem na zákonem stanovenou výpovědní dobu za ukončenou ke dni 31. 12. 2011.
Ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období po ukončení Dohody na základě výpovědi žalovaných (od 1. 1. 2012) pak soud prvního stupně žalobu rovněž zamítl, neboť po ukončení předmětné Dohody z ní již nemohly jejím smluvním stranám plynout žádná práva ani povinnosti, tudíž se jejich vztahy řídily pouze zákonnou úpravou podílového spoluvlastnictví obsaženou v §137 a násl. obč. zák. Pro uplatnění majetkových nároků vyplývajících ze společného hospodaření s věcí by však byla zásadní tvrzení o okolnostech, za jakých byly tyto náklady vynaloženy, zda se jednalo o investice, opravu či údržbu společné věci, zda se jednalo o náklady nezbytné či nikoliv apod. Dosavadní žalobní tvrzení se nicméně týkala nároku vyplývajícího z uzavřené Dohody v situaci, kdy žalobci poskytovali za žalované platby do rezervního fondu. Odlišné posouzení by již představovalo zcela jiný nárok založený na odlišném skutkovém základu, kdy by se již jednalo o změnu žaloby.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, č. j. 17 Co 51/2018-591, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil (výrok II) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).
Odvolací soud souhlasil ohledně právního posouzení uzavřené Dohody se závěry soudu prvního stupně a potvrdil, že předmětnou Dohodu je třeba považovat za smlouvu v obč. zák. zvláště neupravenou, avšak vzhledem k jejímu obsahu, zejména s ohledem na ujednání upravující opakující se finanční závazky a závazky k opakované činnosti, ji lze posoudit jako dohodu, jejímž předmětem je průběžně uskutečňovaná opakovaná činnost sjednaná na dobu neurčitou, tudíž jako dohodu podřaditelnou pod §582 odst. 1 obč. zák. Dohodu bylo tedy možné ve smyslu uvedeného ustanovení vypovědět, což také žalovaní řádně učinili, přičemž k ukončení Dohody došlo ke dni 31. 12. 2011. Odvolací soud proto právní závěry soudu prvního stupně hodnotil jako správné, a to jak v otázce nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období do ukončení Dohody (do 31. 12. 2011), kdy přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že nárok žalobců byl již promlčen, a žaloba tak byla s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovanými správně zamítnuta, tak i v otázce nároku za období po ukončení Dohody (od 1. 1. 2012). Zde odvolací soud taktéž přisvědčil soudu prvního stupně, že z důvodu ukončení Dohody a s ohledem na to, že nedošlo k uzavření žádné další dohody o hospodaření se společnou věcí, a to ani konkludentně, je třeba právní vztahy posuzovat pouze podle zákonných ustanovení o podílovém spoluvlastnictví. Odvolací soud nadnesl, že v tomto případě by nárok žalobců bylo možné uplatnit pouze jako návrh na vypořádání investic do společné věci, jako tzv. vnosů, k nimž došlo za trvání spoluvlastnického vztahu. S ohledem na to, že však žalobci celou žalovanou částku opírali pouze o uzavřenou Dohodu, nebylo možné bez zásadní změny žalobních tvrzení nárok posoudit odlišně jako žalobu na vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu. Nárok uplatněný žalobci touto žalobou byl založen na zcela odlišných žalobních tvrzeních a na odlišném skutkovém základu, než by byl nárok z titulu vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, tudíž o takovém nároku nemohlo být v tomto řízení bez změny žaloby rozhodnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. V dovolání předkládají tři otázky hmotného i procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí: 1) Zda lze dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí ukončit i jinak než uzavřením nové dohody, případně tím, že by došlo ke změně poměrů. V této otázce se podle žalobců odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 2) Zda se v případě, že některý ze spoluvlastníků vynaložil nutnou či neodkladnou investici do společné věci bez dohody s ostatními spoluvlastníky, jedná vůči ostatním spoluvlastníkům o nárok z titulu plnění zákonné povinnosti a následného regresu, anebo o nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobci mají za to, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. 3) Zda měl soud povinnost seznámit účastníky s tím, že žalobou uplatněný nárok lze po právní stránce posoudit i jinak, a umožnit jim tak zvrátit nepříznivý výsledek sporu změnou či doplněním žalobních tvrzení. V řešení této otázky se odvolací soud podle žalobců odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K otázce 1) žalobci uvádějí, že výpověď žalovaných nepovažují za platnou, tudíž taková výpověď nemůže mít žádné právní účinky. V opačném případě, pokud by bylo možné jednostranně ukončit dohodu o hospodaření se společnou věcí, docházelo by k právně neudržitelným situacím, které právní praxe nepřipouští. Mají za to, že Dohodu uzavřenou mezi účastníky je třeba posoudit ve smyslu §139 odst. 2 věty první obč. zák., podle kterého o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Z praxe pak vyplývá, že mezi spoluvlastníky lze sjednat určité podmínky hospodaření se společnou věcí a za tímto účelem uzavřít dohodu. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak vyplývá, že dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí lze uzavřít na dobu určitou i na dobu neurčitou, přičemž spoluvlastníci jsou smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků; podstatnou změnou poměrů je pak existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo možné důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. K tomuto žalobci odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, nebo ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008. Mají za to, že oba soudy nižších stupňů pochybily, když zcela přehlédly ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a omezily se pouze na konstatování, že zjednodušeně řečeno každou dohodu uzavřenou na dobu neurčitou lze ukončit jednostranným projevem vůle jedné ze smluvních stran, neboť opačný výklad by nerespektoval zásadu smluvní volnosti. Specifika ukončení dohody podílových spoluvlastníků o užívání společné věci, kdy je možné takovou dohodu ukončit pouze při změně poměrů, anebo uzavřením nové dohody, však princip smluvní volnosti nikterak nenabourávají.
K otázce 2) žalobci předkládají, že v případě, že některý ze spoluvlastníků realizoval nutné či neodkladné investice do společné věci ve smyslu např. nezbytné opravy, nejedná se o žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení specifikovaných v §451 a násl. obč. zák. Podle žalobců se naopak jedná o plnění zákonné povinnosti, neboť každý ze spoluvlastníků je povinen se na hospodaření se společnou věcí podílet, s možností následného regresu. Za předpokladu, že by tedy nárok žalobců nebyl posouzen jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, ale jako nárok na následný regres z důvodu provedených investic do společné věci, mělo by to zásadní vliv na běh promlčecí doby.
K otázce 3) pak žalobci namítají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z důvodu nesplnění poučovací povinnosti soudu nepřezkoumatelné. Soudy měly žalobce poučit o možném jiném právním posouzení jimi uplatněného nároku, když navíc odvolací soud v napadeném rozhodnutí prezentoval názor, že by se mohlo jednat o vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, avšak žalobní tvrzení by musela být odlišná. Žalobci sice svůj nárok opírali o uzavřenou Dohodu, neboť měli za to, že žalovaní nebyli s ohledem na její specifika oprávněni k jednostrannému ukončení smluvního vztahu. Pokud ale soudy dospěly k závěru, že Dohoda byla výpovědí žalovaných platně ukončena a nemůže tedy představovat právní důvod pro žalobci uplatněný nárok, měl soud žalobce řádně poučit a vyzvat je, aby dotvrdili rozhodné skutečnosti, zejména co se týče vynaložených nákladů na nutnou údržbu a opravy společných nemovitostí. Rovněž měli být žalobci upozorněni na možné promlčení jejich nároku. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu žalobci považují za překvapivé, k čemuž uvádějí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2441/2017, v němž je odkazováno rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu. V projednávané věci žalobci opřeli svůj nárok o uzavřenou Dohodu, přičemž nemohli předvídat, že soud posoudí tento nárok jinak. V případě, že by však soud splnil svou poučovací povinnost a seznámil účastníky s možnou jinou právní kvalifikací, byli by žalobci schopni v souladu se změnou právní kvalifikace svá tvrzení doplnit a upřesnit. V postupu odvolacího soudu spatřují rovněž porušení práva na spravedlivý proces.
Závěrem navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání žalobců považují za účelové a formální, neboť veškeré v dovolání uváděné skutečnosti již žalobci uplatňovali v průběhu předchozích řízení před soudy nižších stupňů. Oba soudy podle žalovaných správně hodnotily veškeré důkazy a správně aplikovaly příslušná ustanovení obč. zák. Závěry uvedené v napadeném rozhodnutí proto žalovaní považují za správné, řízení nebylo stiženo ani žádnou vadou. Žalovaní nesouhlasí s tím, že by žalobci do společné nemovitosti vynakládali nutné či neodkladné investice; navíc po zrušení podílového spoluvlastnictví tuto otázku považují za irelevantní. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl, a přiznal žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že k uzavření Dohody došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení obč. zák. (srovnej §3028 odst. 2, 3 věta první o. z.).
Žalobci v dovolání předkládají otázku právní kvalifikace Dohody uzavřené mezi žalobci a žalovanými jako podílovými spoluvlastníky a v souvislosti s tím otázku, zda bylo možné Dohodu jednostranně platně ukončit výpovědí ze strany žalovaných, či nikoliv.
Tato otázka zakládá přípustnost dovolání, a zároveň i jeho důvodnost, neboť se odvolací soud, potažmo i soud prvního stupně, při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) posoudil Dohodu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu v obč. zák. zvláště neupravenou, avšak s ohledem na její obsah (zejména ujednání upravující opakující se finanční závazky a závazky k opakované činnosti) jako smlouvu na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti ve smyslu §582 odst. 1 obč. zák., a kterou tudíž lze na základě tohoto ustanovení jednostranně vypovědět.
Tato úvaha je však s ohledem na konstantní judikaturu dovolacího soudu a poměry konkrétní věci ve svém důsledku nesprávná.
Dohodu uzavřenou mezi účastníky je totiž nutné posuzovat jako dohodu podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. Je proto třeba zohlednit určitá její specifika plynoucí z právní úpravy podílového spoluvlastnictví a ustálené rozhodovací praxe. V poměrech řešené věci se jedná zejména o možné způsoby ukončení takové dohody.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak správně poukazují žalobci v dovolání, vyplývá, že dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem, nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci a může být uzavřena i ústní nebo konkludentní formou. Z hlediska doby trvání ji mohou spoluvlastníci uzavřít na dobu určitou či na dobu neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je pak existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007 (dostupný na www.nsoud.cz , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 18, str. 671), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 (dostupný na www.nsoud.cz , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 1, s. 15)].
Z výše uvedených závěrů rozhodovací praxe vyplývá, že dohodu podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí, jež byla uzavřena na dobu neurčitou, lze nahradit nově uzavřenou dohodou spoluvlastníků, anebo by muselo dojít k podstatné změně poměrů.
Uvedená rozhodnutí neřešila komplexně všechny možné důvody a způsoby odklizení dohody podílových spoluvlastníků a hospodaření se společnou věcí. V rozsudku ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 626/2007, uveřejněném v časopise Právní rozhledy 2008, č. 13, str. 497, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí mohou spoluvlastníci změnit za podmínek uvedených v §139 odst. 2 obč. zák., tj. buď opětovně dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků (shodně dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 17 360).
Judikatura Nejvyššího soudu pak nevylučuje v poměrech podílového spoluvlastnictví ani uplatnění institutu výpovědi. V rozsudku ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1153/2006, uveřejněném pod č. 28/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého výpověď z nájmu bytu v domě v podílovém spoluvlastnictví lze dát na základě většinového souhlasu podílových spoluvlastníků, byť v tomto případě se jednalo o výpověď ve vztahu ke třetí osobě.
Z uvedené judikatury pak vyplývá, že i tam, kde soudní praxe připouští do spoluvlastnických poměrů uplatnění ustanovení o závazkovém (obligačním) právu, uplatní se tato ustanovení za podmínek respektujících zákonný způsob rozhodování podílových spoluvlastníků.
Z provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu v projednávané věci nevyplývá, že by byla uzavřena nová dohoda, ani z něj nelze dovodit, že by v dané věci byla zjištěna existence takových okolností, jež by odůvodnily, že by mezi spoluvlastníky za takových okolností mělo dojít k jiné dohodě.
S ohledem na to, že Dohodu uzavřenou mezi účastníky bylo třeba právně kvalifikovat jako dohodu podílových spoluvlastníků, která má vlastní speciální úpravu, nebylo možné na daný případ bez dalšího aplikovat obecné ustanovení §582 odst. 1 obč. zák. o výpovědi způsobem, o kterém uvažovaly nalézací soudy. Pokud by v daném případě měla přicházet aplikace §582 odst. 1 obč. zák. do úvahy, musela by taková výpověď respektovat pravidla obsažená v §139 odst. 2 obč. zák., tj. musela by se opírat o rozhodnutí většiny nebo o rozhodnutí soudu vydané v případě žaloby podané při rovnosti hlasů.
Žalovaní s ohledem na výše uvedené v daném případě nemohli předmětnou Dohodu jednostranně ukončit výpovědí. Ukončení Dohody ze strany žalovaných výpovědí by bylo možné – pokud by aplikace §582 obč. zák. přicházela do úvahy – při respektu k obecným způsobům rozhodování podílových spoluvlastníků pouze za předpokladu, že by na jejich straně byla dána většina; s ohledem na to, že však podíly žalobců a žalovaných na předmětných nemovitostech byly stejné, je taková úvaha bezpředmětná (rozhodnutí soudu o podání výpovědi v této věci přijato nebylo). Jestliže tedy nebylo prokázáno, že by se účastníci na ukončení předmětné Dohody vzájemně dohodli, nelze považovat její ukončení jednostranným právním jednáním (výpovědí) ze strany žalovaných za ukončení platné. A s ohledem na to, že nebyly dány ani žádné specifické okolnosti, které by představovaly další z možných způsobů změny či ukončení takové Dohody v podobě změny poměrů, nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že – pokud se vyjde ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení - Dohoda platně ukončena nebyla a její právní účinky tedy nadále i po 31. 12. 2011 trvaly.
V dalším řízení proto odvolací soud opětovně posoudí nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení opírající se o uzavřenou Dohodu, a to za období od 1. 1. 2012, neboť Dohoda ke dni 31. 12. 2011, kdy měla podle odvolacího soudu uplynout výpovědní doba, ve skutečnosti ukončena nebyla, tudíž z ní stranám nadále vyplývala práva a povinnosti.
Vzhledem k tomu, že je dovolání důvodné ohledně námitky týkající se správnosti právního posouzení uzavřené Dohody, dalšími dvěma otázkami předkládanými v dovolání žalobců se dovolací soud zabýval pouze ve stručnosti. Obě další námitky jsou navíc do značné míry odklizeny tím, že uzavřenou Dohodu bylo třeba posoudit jako dohodu podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí.
Ke druhé žalobci předkládané otázce je třeba zejména poznamenat, že s ohledem na uzavřenou Dohodu, kterou si žalobci a žalovaní hospodaření se společnou věcí podrobně upravili, a to včetně úhrady plateb na společný účet, z nějž měly být hrazeny i např. nezbytné opravy a údržba společných nemovitostí, se v případě nároku uplatněného žalobci v daném případě logicky nebude jednat o plnění zákonné povinnosti s možností zákonného regresu, nýbrž o nárok uplatněný z titulu bezdůvodného obohacení. Jestliže si totiž žalobci a žalovaní smluvně ujednali, že na základě Dohody budou do rezervního fondu každý přispívat určité finanční částky, avšak žalovaní tuto svou povinnost plynoucí ze smlouvy neplnili a žalobci předmětné platby hradili za ně, jedná se na straně žalovaných jednoznačně o bezdůvodné obohacení. Za daného skutkového stavu, tak jak byl zjištěn na základě žalobních tvrzení žalobců soudem prvního stupně (přičemž dovolací soud je tímto skutkovým stavem vázán), ani není dána možnost, že by nárok mohl být posouzen jinak než jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Na základě žalobních tvrzení a zjištěného skutkového stavu tak nebylo možné nárok posuzovat jako nárok z titulu investic do společné věci.
Co se týče třetí námitky žalobců ohledně nesplnění poučovací povinnosti soudu, je třeba uvést, že odvolací soud své rozhodnutí založil na právním posouzení, které spočívalo v právní kvalifikaci předmětné Dohody jako nepojmenované smlouvy uzavřené na dobu neurčitou, již bylo možné obsahově podřadit pod §582 odst. 1 obč. zák., a tudíž ji jednostranně vypovědět. Na základě tohoto právního posouzení také odvolací soud rozhodl.
Jestliže však nebyl shledán správným stěžejní právní závěr odvolacího soudu ohledně ukončení dohody spoluvlastníků a odvolací soud byl pro další řízení zavázán závazným právním názorem, je řešení otázky splnění poučovací povinnosti již v této věci nadbytečné.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2020
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu