ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4201.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4201/2017-556
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň a) L. J. , a b) J. J. , a zastoupených JUDr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 282/57, proti žalované S. B. , zastoupené JUDr. Hanou Levovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 906/1, o umožnění užívání prostor a odstranění odvodu zplodin, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 193/2014, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 13 Co 239/2016-505, takto:
Ve vztahu k žalobkyni b) se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 13 Co 239/2016-505, ve výroku I. v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky I., III. a VI. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. dubna 2016, č. j. 17 C 193/2014-434, a ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 17 C 193/2014-434, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly, aby žalovaná byla povinna umožnit v budově č. p., která je součástí pozemku parc. č. st. v k. ú. B., obec K. V., část obce B. (dále též jen „předmětná budova“), užívání půdních prostor, které mají žalobkyně právo užívat podle výroku I. bodu b) usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. 2. 2003, č. j. 8 C 141/98-135 (dále jen „předmětný soudní smír“), a které se nacházejí nad podlažím označeným znaleckým posudkem č. 555-2/02 znalce Ing. Miroslava Černého ze dne 5. 3. 2002 jako obytné podkroví (bod 1.2 znaleckého posudku) a zakresleným tam ve schématu s nadpisem PODKROVÍ (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly na žalované odstranění vývodu zplodin, který se nachází na fasádě předmětné budovy v úrovni druhého nadzemního podlaží (výrok II.), uložil žalobkyním povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 21 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě (v části, ve které bylo o vzájemné žalobě rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2015, č. j. 17 C 193/2014-243) v částce 21 235,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě (v části, ve které bylo o vzájemné žalobě rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2015, č. j. 17 C 193/2014-243) v částce 11 253 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), uložil žalobkyním povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení ve výši 399 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení ve výši 399 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VII.). Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobkyně a žalovaná jsou spoluvlastnicemi nemovitosti, jejíž součástí je předmětná budova, přičemž o způsobu hospodaření s budovou bylo rozhodnuto uvedeným soudním smírem. V podkroví předmětné budovy (3. nadzemní podlaží – dále jen „NP“) se nachází prostor označený jako obytné podkroví; z obytného podkroví je přístupný další prostor v 3. NP (podkroví) a z podkroví je pak přístupný půdní prostor v 4. NP. Od 1. 7. 2010 nemají žalobkyně a) a b) od uvedeného podkrovního bytu klíče, po tomto datu jim byl umožněn přístup na půdu cca v 10 případech. Žalovaná prokazatelně podkrovní byt pronajala na dobu neurčitou, pak umístila odvod spalin plynového kotle v úrovni 2. NP společné budovy, přičemž neprokázala souhlas žalobkyň s osazením tohoto odvodu spalin. Žalobkyně v části předmětné budovy, kterou užívají, mají (na fasádě budovy) rovněž umístěn vývod spalin plynového topení. Soud přisvědčil žalobkyním, že dohoda spoluvlastníků nemovitých věcí je dostatečně určitá, aby spoluvlastnice vázala. Přestože není dohoda sama o sobě vykonatelná, je z ní seznatelné, že účastnice stanovily jako společný prostor půdní prostory. Uvedené půdní prostory jsou přístupné pouze přes podkrovní byt v 3. NP, který do 30. 6. 2010 užívali manželé O., příbuzní žalobkyň, kteří umožňovali podle požadavků žalobkyň přístup do půdních prostor. Od 1. 7. 2010 využívá uvedené prostory žalovaná v souladu se soudním rozhodnutím o úpravě užívání; prokázány byly pronájmy podkrovního bytu od 31. 10. 2014, resp. 1. 4. 2015. V řízení byla žalovanou tvrzena a prokázána změna poměrů, která spočívá ve změně osob užívajících podkrovní byt; ten v době uzavření a schválení dohody užívali příbuzní žalobkyň, kteří dobrovolně umožňovali přístup na půdu. Následně podkrovní byt chtěla využívat a poskytovat k využití na základě nájemní smlouvy žalovaná. Jen těžko si lze představit, že uvedený přístup na půdu bude zajišťovat žalovaná nebo její nájemci; to by bylo zjevně v rozporu s právem na domovní svobodu a soukromí. Uvedená práva uživatelů bytových prostor převáží závaznost smlouvy, protože podmínky, za nichž byla uzavřena, se ke dni rozhodnutí soudu změnily. Skutečnost, zda žalovaná navrhovala uzavření soudního smíru v uvedené podobě, není podstatná, pokud v době uzavření tato úprava všem vyhovovala a práva a povinnosti podle dohody byly plněny. Není povinností spoluvlastníků při uzavření dohody o hospodaření se společnou věcí „myslet na všechny možné alternativy změny poměrů; to by §163 o. s. ř., popřípadě klauzule změny poměrů byly zbytečné“. Za změnu poměrů by nebylo možné považovat takové změny okolností, které spoluvlastník sám vyvolal s úmyslem dosáhnout zániku dohody nebo které musel předvídat (ke kterým muselo v každém případě dojít). Změnu uživatelů bytových prostor mezi takové předvídatelné či vynucené změny poměrů považovat nelze. Je navíc evidentní, že účastnice jsou v dlouhodobých sporech, které vylučují hladký průběh přístupu na půdu. Jelikož úprava užívání společné nemovitosti zanikla pro změnu poměrů, nelze poskytnout soudní ochranu právu žalobkyň na přístup do půdních prostor. Ohledně osazení odvodu spalin plynového kotle na fasádu pak soud prvního stupně dovodil, že žalovaná neprokázala existenci rozhodnutí většiny spoluvlastnic, jednání žalobkyň je však v daném případě zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany, neboť bylo prokázáno, že obě sporné strany mají na vnějším plášti domu osázené odvody spalin plynových kotlů, a naopak se neprokázalo, že by odvod užívaný žalovanou představoval nebezpečí pro společnou věc; nadto pokud žalobkyně rovněž provozují takový odvod bez prokazatelného souhlasu žalované, je uplatnění práva na odstranění odvodu žalované šikanózním výkonem práva.
K odvolání všech účastnic Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 13 Co 239/2016-505, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyním povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalované ve výši 5 963 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Ohledně nároku na umožnění přístupu na půdu shrnul odvolací soud závěry soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil, neboť soud prvního stupně věc správně posoudil a úplným způsobem odůvodnil, takže neměl, „co by k věci dodal“. Stejně tak byla správně zamítnuta žaloba na uložení povinnosti odstranit vývod spalin vedoucí z bytu žalované, kde se odvolací soud opětovně plně ztotožnil s důvody uvedenými v rozhodnutí; mají-li žalobkyně stejně jako žalovaná z prostor, které jsou oprávněny užívat, obdobný vývod spalin od kotle vyveden do fasády předmětné budovy, je šikanózním výkonem práva, domáhají-li se po žalované, aby vývod spalin, který žalobkyně v užívání předmětné budovy neohrožuje, odstranila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Zdůrazňují, že ačkoliv rozvedly svou odvolací argumentaci, jíž brojily proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud se s odvolacími důvody řádně nevypořádal, takže nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci brání i dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost; v tomto ohledu poukazují na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93. Jelikož odvolací soud žádné vlastní právní posouzení neuvedl, nezbývá žalobkyním, než rozporovat závěry soudu prvního stupně. V daném případě byl schválen předmětný soudní smír v rozporu s aktuálním stavem. Žalovaná jej uzavřela při vědomí toho, že v té době užívali podkrovní byt příbuzní tehdejších žalobkyň, i když podle výslovného ustanovení dohody jej měla užívat žalovaná, resp. její nájemci. Věděla tedy, že musí dojít ke změně v užívání k tomu, aby mohla ona nebo její nájemci tento byt užívat; jedná se proto o případ, kdy spoluvlastník musel změnu okolností předvídat. V době uzavření předmětného soudního smíru vycházely smluvní strany z toho, že kvalita podkrovního bytu umožňuje volný průchod do půdních prostor. Podkrovní byt byl předán žalované do užívání dne 1. 7. 2010 a až od té doby mohla žalovaná realizovat tu část dohody obsaženou v předmětném soudním smíru, podle níž byla oprávněna tento byt užívat. Žalovaná po předání tuto část uzamkla a umožnila tak zřejmě svým nájemcům kvalitativně lepší bydlení, než jaké tento prostor umožňoval v předchozím období. Neřešenou otázku spatřují v tom, zda změnu poměrů představuje situace, kdy obsah dohody v době jejího uzavření neodpovídal reálné situaci a daná změna představovala naplnění dohody v tom, že díky této změně (předání bytu žalované dne 1. 7. 2010) došlo k souladu mezi obsahem dohody a reálnou situací. V daném případě předání podkrovního bytu žalované účastníci dohody museli předvídat, čili toto předání bytu nemohlo představovat změnu okolností, za nichž by spoluvlastníci předmětný soudní smír neuzavřeli; v tomto je otázka hmotného práva dovolacím soudem rozhodována rozdílně. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaná se k dovolání žalobkyň nevyjádřila.
Dovolací řízení ve vztahu k žalobkyni a) bylo následně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 8. 2017, č. j. 7 C 193/2014-550.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) a napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k uzavření dohody spoluvlastníků o užívání společné věci došlo před 1. 1. 2014, řídí se otázka vzniku předmětné dohody podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Zánik dohody pro podstatnou změnu okolností se pak řeší podle právní úpravy platné k okamžiku, kdy k zániku předmětné dohody spoluvlastníků mělo dojít.
Dovolání je částečně přípustné a zároveň i důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně b) v první řadě rozporuje přezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, když odvolací soud se neměl řádně vypořádat s argumentací obsaženou v odvolání.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném pod č. C 9 820 a 9 821 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“ Ke správnosti těchto závěrů se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015 (uveřejněném pod č. C 15 737 v Souboru), rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či rozsudku ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 (všech dostupných na www.nsoud.cz ).
V usnesení ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že „závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí (z hlediska vypořádání námitek vznesených účastníkem řízení) je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně“ [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4360/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V dané věci dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo s ohledem na uplatněné odvolací námitky nepřezkoumatelné.
Dovolatelka v odvolání nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o zániku dohody spoluvlastníků obsažené v předmětném soudním smíru, když namítala, že nedošlo k podstatné změně poměrů, případně namítala, že změna poměrů byla zapříčiněna chováním žalované. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že od doby uzavření spoluvlastnické dohody nastala změna v poměrech podrobně popsaná v rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto žalobě nelze vyhovět. Poukázal na to, že přístup do půdních prostor je možný jen přes byt, který je žalovaná oprávněna na podkladě dohody užívat, respektive pronajímat jiným osobám; docházelo by tak k narušování obydlí třetích osob. Odvolací soud se tedy zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který věc správně posoudil a úplným způsobem odůvodnil, takže „k věci neměl, co by dodal“.
Z rozhodnutí odvolacího soudu se zřetelně podává, proč žalobě nebylo vyhověno, a to pro existenci změny poměrů; ty odvolací soud zjevně považoval za rozhodující bez ohledu na to, zdali je žalovaná zapříčinila, či nikoliv. Z hlediska námitky přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím přezkumu tedy obstojí.
Dovolatelka dále předkládá otázku, zdali plnění dohody spoluvlastníků obsažené v předmětném soudním smíru může být považováno za podstatnou změnu poměrů.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné.
Podle §139 odst. 2 věty první obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů.
Podle §1126 o. z. každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci (odstavec 1). Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů (odstavec 2). Podle §1128 odst. 1 o. z. o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů. Podle §1129 odst. 1 o. z. k rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud.
Podle judikatury Nejvyššího soudu pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu §139 odst. 2 zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98 (uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Obdobně lze i užívání společné věci jejími spoluvlastníky zařadit v poměrech o. z. do problematiky správy společné věci.
Ačkoliv se z právní úpravy obsažené v obč. zák. výslovně nepodává, vyplývá z povahy (podílového) spoluvlastnictví, že dohoda spoluvlastníků je primárním způsobem řešení záležitostí spoluvlastníků [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99 (uveřejněný pod č. C 827 v Souboru), či rozsudek ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 1, str. 15.)]. Uvedené platí obdobně i v poměrech o. z. [srovnej např. Králík, M. In: Spáčil, J., a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 491, marg. č. 8. Remeš, J. In: Petrov, Jan, Michal Výtisk, Vladimír Beran, et al. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 1146, marg. č. 3.].
Dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci. Může být uzavřena ústně nebo konkludentně. Podíloví spoluvlastníci ji mohou uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007 (uveřejněný pod č. C 8 057 v Souboru)]. Za stavu, kdy původní dohoda o užívání společné věci nebyla změněna dohodou novou ani nahrazena rozhodnutím většiny spoluvlastníků počítanou podle velikosti jejich podílů, je právní nástupce původního spoluvlastníka povinen stávající dohodu o užívání společné věci respektovat a nemůže se s úspěchem domáhat soudního rozhodnutí o jiném způsobu jejího užívání jednotlivými spoluvlastníky. Změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků totiž sama o sobě bez dalšího není podstatnou změnou poměrů, která by měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 1, str. 15.)].
Z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. 3. 1973, Cpj 8/72 (uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se potom podává, že „v prípade podstatnej zmeny pomerov, bude ktorýkoľvek z nich aj oprávnený domáhať sa novej úpravy užívania spoločnej veci, a ak by nedošlo k dohode spoluvlastníkov, obrátiť sa na súd.“
Uvedené judikatorní závěry jsou v zásadě použitelné i pro poměry o. z., jak je patrné například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016 (uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2017, č. 15–16, str. 566), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 299/2016 (uveřejněného pod č. C 15 511 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5247/2016 (dostupného na www.nsoud.cz )].
V dané věci se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně; ten zdůraznil, že od uzavření předmětného soudního smíru až do 30. 6. 2010 užívali podkrovní byt, přes který je přístup do společných půdních prostor, manželé O., příbuzní žalobkyň, kteří umožňovali žalobkyním podle jejich požadavků přístup do půdních prostor. Od 1. 7. 2010 využívá uvedené prostory žalovaná v souladu se soudním rozhodnutím o úpravě užívání; prokázány byly pronájmy podkrovního bytu od 31. 10. 2014, resp. 1. 4. 2015. Podstatnou změnu okolností spatřovaly soudy ve změně osob užívajících podkrovní byt; ten v době uzavření a schválení dohody užívali příbuzní žalobkyň, kteří dobrovolně umožňovali přístup na půdu. Následně podkrovní byt chtěla využívat a poskytovat k využití na základě nájemní smlouvy žalovaná. Jen těžko si lze představit, že uvedený přístup na půdu bude zajišťovat žalovaná nebo její nájemci; to by bylo zjevně v rozporu s právem na domovní svobodu a soukromí. Uvedená práva uživatelů bytových prostor převáží závaznost smlouvy, protože podmínky, za nichž byla uzavřena, se ke dni rozhodnutí soudu změnily. Skutečnost, zda žalovaná navrhovala uzavření soudního smíru v uvedené podobě, přitom není podstatná, pokud v době uzavření tato úprava všem vyhovovala a práva a povinnosti podle dohody byly plněny.
S uvedenými závěry o podstatné změně poměrů se dovolací soud neztotožňuje. Soudy obou stupňů přehlížejí zcela zásadní skutečnost, a sice obsah předmětného soudního smíru. V něm se strany sporu dohodly na tom, že žalovaná je oprávněna užívat 2. a 3. NP domu, přičemž právo užívání 3. NP zahrnuje i právo toto podlaží vlastním jménem pronajímat, nájmy k němu vypovídat a domáhat se jeho vyklizení. Žalobkyním naopak svědčilo mimo jiné oprávnění užívat půdní prostory. Skutečnost, že po uzavření soudního smíru nebyla předmětná dohoda až do roku 2010 fakticky naplněna, když podkrovní byt v 3. NP užívali manželé O., příbuzní žalobkyň, kteří umožňovali žalobkyním podle jejich požadavků přístup do půdních prostor, a že k naplnění předmětné dohody došlo od 1. 7. 2010, kdy podkrovní byt začala sama užívat žalovaná, resp. jej později sama pronajímala, nevede podle dovolacího soudu k závěru o podstatné změně poměrů. Okolnosti, v nichž nalézací soudy spatřovaly změnu poměrů, nemohou být touto změnou již z toho důvodu, že představují faktický stav, kterým došlo k naplnění dohody o užívání společné věci. Z povahy věci tak nemůže jít o okolnosti, které by měly vést k zásahu do původní dohody obsažené v předmětném soudním smíru, jestliže právě na jejich základě se tato původní dohoda naplnila a začala realizovat.
Žádné skutečnosti, pro které by bylo namístě případně uvažovat o změně poměrů, se z rozhodnutí nalézacích soudů nepodávají. V poměrech souzené věci by jimi – ve vztahu k uzavřené dohodě o užívání společné věci – musely být okolnosti, na základě kterých by byla uplatněna argumentace, že původní dohoda o užívání společné věci právě pro existenci těchto nových, v době uzavírání dohody neexistujících, skutečností již v současné době nemůže obstát. V dané věci však právě žalovaná začala obsah dohody svým bydlením naplňovat, v čemž zjevně změnu poměrů spatřovat nelze.
K uvedenému lze dodat, že žalovaná si v době uzavírání soudního smíru měla být vědoma toho, že podkrovní byt v 3. NP, který jí byl předmětným soudním smírem určen k užívání, resp. pronajímání, slouží k přístupu na půdní prostor, který podle dohody bude v užívání žalobkyň, takže tím bude její užívací právo fakticky omezeno; přesto žalovaná s uzavřením předmětného soudního smíru souhlasila. Pokud snad nyní žalovaná dodatečně obsah soudního smíru zpochybňuje tím, že brání plnění sjednané dohody namísto toho, aby využila jiných legálních prostředků vedoucích k revizi původní spoluvlastnické dohody o užívání společné věci, nelze takovému jednání poskytnout právní ochranu.
V další fázi řízení bude proto na odvolacím soudu, aby se znovu zabýval nárokem žalobkyně b) na umožnění přístupu do půdních prostor v předmětné budově opírající se o předmětný soudní smír, přičemž při řešení otázky změny poměrů přihlédne k výše uvedeným závěrům, jakož i k tomu, že změnou poměrů není toliko časový odstup mezi uzavřením dohody spoluvlastníků a její faktickou realizací.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozhodnutí, který se týká žalobkyně b), zrušil a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu