ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3397.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3397/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Statutárního města Zlína , se sídlem ve Zlíně, náměstí Míru 12, identifikační číslo osoby: 00283924, proti žalované EKO-UNIBAU a. s. Praha , se sídlem v Praze 2, Ječná 1255/25, identifikační číslo osoby: 63483866, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod. sp. zn. 26 C 228/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 24. 3. 2016, č. j. 60 Co 70/2016-162, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 26 C 228/2014-139, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem oplocení, sestávajícího z pletiva a jedenácti billboardů, nacházejícího se na pozemcích vedených u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, a to parc. č. 3565/31, parc. č. 3565/4, parc. č. 200/1, zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území a obec Z., a parc. č. 200/2, zapsaného na listu vlastnictví č. 5964 pro katastrální území a obec Z. (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 18 789 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem. Vysvětlil, že v situaci, kdy oplocení není stavbou, jež podléhá zápisu do katastru nemovitostí, a neprobíhá žádné řízení, v němž by žalobce byl nucen prokázat své vlastnické právo k oplocení, by rozhodnutí o určovací žalobě nemohlo odstranit stav nejistoty v jeho právním postavení. To platí i ve vztahu k prezentovanému záměru opětovně žádat u stavebního úřadu o odstranění oplocení. Existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě přitom soud zkoumá aktuálně k době vydání soudního rozhodnutí.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně k odvolání žalobce usnesením ze dne 24. 3. 2016, č. j. 60 Co 70/2016-162, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru, že žalobce má na navrhovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). V situaci, kdy oplocení, k němuž má být vlastnického právo určeno, je umístěno zčásti na pozemku žalobce a zčásti na pozemku žalované a i žalovaná k němu uplatňuje vlastnické právo, nemá žalobce pro uplatnění záměru oplocení odstranit jinou možnost, než postavit najisto, kdo je vlastníkem oplocení, aby byl vytvořen pevný právní základ pro právní vztahy mezi účastníky. Závěr o existenci naléhavého právního zájmu odvolací soud založil na opakování dokazování listinou, usnesením Magistrátu města Zlína, stavebního úřadu, ze dne 2. 9. 2014, č. j. MMZL 136340/2014, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti o ohlášení odstranění stávajícího oplocení, a o žádosti o vydání územního souhlasu a o ohlášení stavby nového oplocení. Dovodil, že v situaci, kdy stavba oplocení se nezapisuje do katastru nemovitostí, nemá žalobce pro potřeby řízení před stavebním úřadem jiný prostředek k prokázání vlastnického práva ke stavbě než soudní rozhodnutí o určovací žalobě. Absence důkazu o žalobcově vlastnictví byla také důvodem pro zastavení řízení před stavebním úřadem. I když žádné řízení v současné době neprobíhá, je z žalobcova počínání zřejmé, že chce v návaznosti na rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení situaci řešit, stávající oplocení odstranit a vybudovat nové. Protože se odvolací soud nemohl zabývat věcnými důvody určovací žaloby (v důsledku odlišného názoru na existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě), postupoval podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že soud prvního stupně se v dalším řízení bude zabývat meritem věci, tj. skutkovými tvrzeními, na nichž je založen uplatněný nárok a věcná důvodnost žaloby.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání vymezila odkazem na §237 o. s. ř. a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedla, že odvolací soud se při řešení právní otázky existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně též rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Obsáhlou citací z rozhodovací praxe dovolacího soudu a rovněž Ústavního soudu odůvodnila námitku, že určovací žaloba nemůže v poměrech projednávané věci plnit svou preventivní funkci a žalobce se měl domáhat svého nároku žalobou na plnění. Pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, pak je jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Žalovaná se dále domáhala vyřešení právní otázky, jež – podle jejího názoru – nebyla v rozhodovací praxi dosud řešena, a sice zda může mít žalobce naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke stavbě (oplocení), jež je věcí v právním slova smyslu samostatnou, nepodléhá žádné veřejnoprávní evidenci, a navíc se z pohledu stavebních předpisů jedná o stavbu drobnou a dočasnou. Dovozovala, že rozhodovací praxe dovolacího soudu předmětnou otázku dosud neřešila, neboť odkazovaná rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 767/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015), se zabývala otázkou existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva ke stavbě nezapsané v katastru nemovitostí za jiných skutkových okolností.
Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že žalobce má na navrhovaném určení naléhavý právní zájem, neboť soudní rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný právní základ pro účastníky řízení a že žaloba je jediným prostředkem, který může žalobce uplatnit. Upozornila na skutečnost, že skutkově ani nebylo postaveno najisto, zda oplocení je věcí samostatnou v právním slova smyslu, k níž může být vlastnické právo určeno. Připomněla, že pouhé subjektivní přesvědčení žalobce o jeho vlastnickém právu k závěru o naléhavém právním zájmu vést nemůže vést a stejně tak ani pouze hypotetický záměr do budoucna využít pozemky v jeho vlastnictví pro účely, jimž současná stavba oplocení brání. Rovněž uvedla, že žalobce ve svých podáních soudu tvrdil, že do jeho práva již bylo zasaženo, a proto již z těchto samotných tvrzení nevyplývá závěr o splnění preventivní funkce žaloby. Žalobci nic nebrání v tom, aby se svých práv domáhal reivindikační žalobou, která by mu umožnila předmětné oplocení volně užívat, například jej i odstranit.
I při vědomí, že námitka vad řízení samostatně nezakládá přípustnost dovolání, žalovaná uvedla, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s její argumentací - podepřenou odkazy na judikaturu a komentářovou literaturu - zpochybňující existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě. Naopak de facto akcentoval pouze argumenty předestřené žalobcem. Tím v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. nevyložil, z jakého důvodu nepovažuje argumenty žalované za přiléhavé, v jakých konkrétních aspektech se judikaturou posuzované případy liší od věci aktuálně řešení, a rovněž, proč se má jednat o relevantní rozdíl, pro který nelze judikaturou vyslovený závěr do poměrů projednávané věci použít. Dále namítala, že odvolací soud založil odlišný právní závěr o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě – oproti soudu prvního stupně - toliko na jediném důkazu, aniž by vysvětlil důvody vedoucí jej k takové důkazní redukci. Tím je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu po materiální stránce zcela nedostatečné.
Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, popřípadě, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření přisvědčil správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, který shledal jeho naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Vysvětlil, že nemá k dispozici jiný právní prostředek, než žalobu na určení. V situaci, kdy tvrdí, že je vlastníkem oplocení, avšak žalovaná ve stavebním řízení uplatnila námitku jejího vlastnického práva, nemůže žalobce s oplocením volně nakládat, například jej odstranit, neboť stavební úřad pro absenci důkazu o vlastnictví žalobce rozhodnutí o odstranění stavby nevydá. Odkazem na judikaturu dovolacího soudu (žalobce citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2613/2013, z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1974, sp. zn. 2 Cz 8/71, jenž byl publikován pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 630/2002) dokumentoval názorový posun judikatury dovolacího soudu při posuzování existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, Dovozoval z něj, že ani možnost souběžného uplatnění žaloby na určení a žaloby na plnění a stav porušení práva, o jehož ochranu jde, nebrání použití určovací žaloby, může-li se rozhodnutím o žalobě vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou je nastoleno řešení otázky souladu usnesení odvolacího soudu s rozhodovací praxí soudu dovolacího při posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobce na žalobě o určení jeho vlastnického práva k oplocení ohraničujícímu staveniště nedokončené přístavby budovy v obci a katastrálním území Z., které je instalováno jak na pozemcích žalobce, tak částečně i na pozemku ve vlastnictví žalované.
Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je existence naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení na straně žalobce. Ustálená judikatura dovolacího soudu a rovněž i Ústavního soudu vychází ze závěrů, podle nichž naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bylo bez navrhovaného určení žalobcovo právo ohroženo nebo se jeho postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah či právo již byly porušeny, a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění. V případě, kdy lze žalovat i na plnění, zaznamenala soudní praxe určitý názorový posun v tom směru, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (od 1. 1. 2014 ustanovení §80 o. s. ř.) byl připuštěn i tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se (může se předejít) tak případným dalším žalobám na plnění, a nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah či dosah právního vztahu nebo práva, tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu [k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 11, v sešitě č. 3, roč. 1994, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a č. 21 v sešitě č. 3, roč. 1997, popřípadě i nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu České republiky, svazek č. 3, roč. 1995 – I. díl]. Soud, který o určovací žalobě rozhoduje, musí mít vždy při posuzování existence naléhavého právního zájmu uvedené obecné závěry soudní praxe na paměti. To tedy také znamená, že se vždy s touto otázkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádá. Dospěje-li k závěru, že žalobce nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem, je již vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumával po věcné stránce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011).
Uvedené závěry, s nimiž není v rozporu ani judikatura Nejvyššího soudu, z níž v dovolání citovala žalovaná, ovšem tvoří obecný rámec, v němž se podmínka určovací žaloby spočívající v existenci naléhavého právního zájmu posuzuje individuálně podle konkrétních okolností případu. Platí proto, že judikaturou vyslovené závěry, zda v posuzovaných věcech byl naléhavý právní zájem na určovací žalobě shledán či nikoliv, nelze od skutkových poměrů toho kterého sporu oddělit.
V projednávané věci se odvolací soud otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení zabýval v dostatečném rozsahu a v intencích shora uvedené judikatury popsal důvody, pro něž – i při možném souběhu s žalobou na plnění – je určovací žaloba způsobilá vytvořit pevný právní základ pro právní vztah účastníků řízení. Jeho úvahy v tomto směru odpovídají zásadám logiky a vzhledem ke zjištěným skutečnostem nejsou zjevně nepřiměřené. Ostatně opodstatněnost určovací žaloby jako petrifikačního prostředku pro poměry účastníků se více ozřejmuje v souvislosti s vedením sporu o zaplacení nákladů vynaložených právním předchůdcem žalované na přístavbu budovy č. p. 3, do nichž byly zahrnuty i náklady na výstavbu předmětného oplocení staveniště ve výši 250 000 Kč (věc vedená u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 149/2009). I když žalovaná, resp. její právní předchůdce, v jiném řízení žádala po objednateli, jímž byla Česká republika – Okresní soud ve Zlíně, náhradu nákladů za zhotovení věci, současně v tomto řízení tvrdí, že je vlastníkem oplocení, které jako samostatnou věc v právním slova smyslu, a vlastnické právo dosud na nikoho nepřevedla. Je tudíž zřejmé, že spor účastníků o existenci vlastnického práva k věci postihuje jeho obsahovou složku s věcí nakládat v širším rozsahu, než by odpovídalo požadavku žalobce žádat o odstranění stavby ve stavebním řízení. Z tohoto pohledu může rozhodnutí o určovací žalobě lépe než jiné prostředky vytvořit pevný základ právního vztahu mezi účastníky. Je-li věc, jež není předmětem zápisu ve veřejném seznamu, samostatně převoditelná, a není-li k dispozici žádná listina, jež by vlastnické právo k této věci deklarovala, popřípadě existující listina je některým z účastníků řízení zpochybňována, pak soudní rozhodnutí o určovací žalobě může zabránit vzniku sporů, jež by z možného převodu vlastnického práva podle současných poměrů mohly vzniknout. Dovolání žalované, pokud v něm bylo namítáno, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, není proto z důvodů shora uvedených přípustné.
Žalovaná vymezila důvod přípustnosti dovolání rovněž poukazem na právní otázku dosud neřešenou. Dovozovala, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se dosud nezabývala posouzením otázky naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, jde-li o určení vlastnického práva ke stavbě, jež se nezapisuje do katastru nemovitostí, jedná se přitom o stavbu drobnou a dočasnou, avšak věc v právním slova smyslu samostatnou (o charakteru stavby oplocení v uvedeném směru si přitom žalovaná v dovolání protiřečí). Takto vymezený argument přípustnost dovolání nezakládá. Otázka, jejíž vyřešení žalovaná na dovolacím soudu žádá, je závislá na posouzení otázky obecnějšího charakteru, která je v rozhodovací praxi již řešena a rozhodnutí odvolacího soudu není s tímto řešením v rozporu. Otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešená implikuje i řešení otázky na ni z logiky věci navazující. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Žádá-li se posouzení, zda je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovité věci vymezené výše uvedeným popisem žalované, pak posouzení této dílčí otázky je bez jakéhokoliv právního významu implicitně vyplývajícího ze závěru, že k jakékoliv nemovité věci, jež je způsobilým předmětem právního vztahu, může být vlastnické právo určeno (a podmínka existence naléhavého právního zájmu zkoumána).
Žalovaná rovněž namítá, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně nevypořádal s její argumentací o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na navrhovaném určení, a tím rozhodnutí nesplňuje požadavky na ně kladené §157 odst. 2 o. s. ř. (v případě rozhodnutí odvolacího soudu s přihlédnutím k §211 o. s. ř.). Uvedenou námitkou není-li – jako je tomu v projednávané věci – formulována jako otázka procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, žalovaná vystihuje případ vad řízení, které s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v projednávané věci není [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014].
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).
Z citovaného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí dovolacího soudu (a ostatně i z nálezů Ústavního soudu), na něž dokazuje dovolatelka, vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí (z hlediska vypořádání námitek vznesených účastníkem řízení) je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně. Je tudíž do poměrů projednávané věci obtížně přenositelný závěr dovolacího soudu o nedostatcích odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně obsažený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009. Ten deficit přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí spojil s tím, že odvolací soud nijak nereagoval na právně významnou námitku žalobce o projednatelnosti jeho žaloby s odkazem na judikaturu, která předmětnou problematiku řešila. Obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, Nejvyšší soud závěr o vadě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti formuloval na základě specifičnosti právní otázky, jíž se odvolací soud zabýval (možnost nabytí vlastnického práva vydržením k věci, k níž byl uplatněn restituční nárok). Vytýkaný nedostatek byl přitom dovolacím soudem shledán v tom, že odvolací soud na námitku vydržení vůbec nereagoval. Shodně i v rozsudku ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 429/2015, dovolací soud za nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považoval skutečnost, že odvolací soud při rozhodování o nákladech odvolacího řízení nijak nereagoval na námitku odvolatele, že pro potřeby stanovení výše mimosmluvní odměny ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. je v soudním spisu skutkový podklad (znalecký posudek) o ocenitelnosti předmětu řízení.
Stručné připomenutí individuálně daných okolností projednávaných věcí, v nichž dovolací soud posuzoval kvalitu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu naplnění požadavků obsažených v §157 odst. 2 o. s. ř., potažmo článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, verifikuje výše uvedený závěr dovolacího soudu, že požadavek na přesvědčivost a přezkoumatelnost soudního rozhodnutí, a to i z hlediska potřeby vypořádat se s významnými námitkami účastníka řízení, se vždy odvíjí od konkrétních skutkových či právních (i procesních) otázek, které má soud v řízení v závislosti na jejich závažnosti řešit.
I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10). Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59 – 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že usnesení odvolacího soudu, jež vyhovělo odvolacím námitkám žalobce, přičemž dostatečně přesvědčivým způsobem odvislým od toho, že byla posuzována pouze jedna dílčí právní otázka, uvedeným požadavkům vyhovuje. Nelze rovněž přehlédnout to, co již dovolací soud uvedl výše, tj. že judikatorní závěry, jimiž žalovaná v průběhu řízení argumentovala ve prospěch stanoviska o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na navrhovaném určení, tvoří určitý obecný rámec, v němž soud podmínku existence naléhavého právního zájmu s ohledem na konkrétní okolnosti případu zkoumá. Vymezil-li odvolací soud skutečnosti, které judikatorním závěrům, jež byly formulovány v posuzovaných věcech na základě odlišných skutkových poměrů, vyhovují, pak takové rozhodnutí odpovídá požadavkům ústavně konformního odůvodnění, v jehož rámci je také patřičně reagováno na procesní obranu žalované, byť za použití odpovědi implicitní.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu