ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3357.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3357/2019-930
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. I. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalovanému Z. G. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, K dolům 1924/42, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 11 C 27/2004, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 84 Co 43/2018-855, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalovaného se odmítá .
II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 84 Co 43/2018-855, se zamítá .
Odůvodnění:
V posuzované věci se žalobkyně domáhala vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu manželství účastníků ke dni 4. 4. 2001. Předmětem vypořádání účastníci učinili spoluvlastnický podíl o velikosti ½ na pozemku parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XY, katastrální území XY (dále též jen „podíl na pozemku“), a závazky vzniklé za trvání manželství s tím, že pokud jde o věci movité, jejichž vypořádání se žalobkyně domáhala v žalobě, shodli se účastníci na tom, že zůstávají výlučným vlastnictvím každého z nich tak, jak je mají ve svém držení a užívání.
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 11 C 27/2004-669, přikázal podíl na pozemku do vlastnictví žalobkyně [výrok I a)], žalovanému přikázal závazky vůči věřitelům (společnosti OSPEN s. r. o., Okresní správě sociálního zabezpečení v Děčíně a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR) v celkové výši 203.344,57 Kč [výrok I b)]. Současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů částku 113.120,78 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků a státu (výrok III a IV).
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 84 Co 43/2018-855, potvrdil výrok I a) rozsudku soudu prvního stupně (výrok I); současně změnil výrok I b) tak, že žalovanému přikázal k zaplacení závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Děčíně ve výši 65.371,87 Kč, ve výši 66.755,70 Kč a ve výši 42.978 Kč (výrok II), a výrok II tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému do 6 měsíců od právní moci rozsudku na vypořádání podílů účastníků částku 212.167,36 Kč (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena, a otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za neřešenou označuje otázku způsobu ocenění nemovitosti – podílu na pozemku, který byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobkyně. Má za to, že při určení hodnoty podílu na pozemku mělo být přihlédnuto k reálné možnosti rozdělení domu, jenž je součástí předmětného pozemku, na bytové jednotky. Byť v projednávané věci bytové jednotky neexistují právně (dům není na byty rozdělen), existují fakticky; suma hodnot jednotlivých bytů je přitom mnohem vyšší než hodnota domu jako celku. S ohledem na to tvrdí, že „úkol znalce měl směřovat k určení tržní hodnoty dvou bytů a poloviny nebytového prostoru (půda) v domě za situace, kdy by byl dům na jednotky rozdělen.“ Pokud tomu tak nebylo, považuje ocenění nemovitosti provedené soudním znalcem za nesprávné, nespravedlivé a porušující jeho právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), neboť „při vypořádání společného jmění manželů není zohledněno, že v případě rozdělení domu na bytové jednotky po vypořádání společného jmění dosáhne jeden z manželů (ten, kterému dům připadne do vlastnictví) většího vypořádacího podílu než druhý z nich.“ Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že v rámci odvolacího řízení byl soudem vyžádán pouze dodatek ke znaleckému posudku Ing. Provazníka. Uvádí, že v této části odvolací soud nezohlednil značné rozdíly mezi znaleckými posudky, které byly v rámci řízení vyhotoveny (znalecký posudek Ing. Demutha, Ing. Provazníka a Ing. Vrabce). Současně odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi námitkami zpochybňujícími správnost znaleckého posudku Ing. Provazníka, nesprávně posoudil v řízení provedené důkazy a nepřihlédl k jím navrženému důkazu (stanovení ceny nemovitosti realitní kanceláří). Tvrdí, že tímto postupem odvolací soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Dále namítá, že odvolací soud nerozhodl o celém předmětu řízení, neboť nerozhodl o jeho v řízení řádně uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětné nemovitosti žalobkyní, když mu bylo po rozvodu manželství užívání nemovitosti žalobkyní znemožněno. Pokud odvolací soud uvedený nárok opomněl ve výrokové části svého rozhodnutí (nepřikázal soudu prvního stupně dále jednat) a pouze v rámci odůvodnění poznamenal, že jde o samostatný nárok a je úkolem soudu prvního stupně, aby se jím právně relevantním způsobem zabýval, považuje jeho rozhodnutí za nesprávné a odporující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Současně je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně posoudil rozsudek soudu prvního stupně jako částečný a nerozhodl proto o náhradě nákladů řízení; z rozhodovací praxe dovozuje, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů není vydání částečného rozsudku možné. V neposlední řadě upozorňuje na rozpor písemného a ústního odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a namítá jeho nepřezkoumatelnost. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podání žalobkyně označené jako „Vyjádření žalobkyně k dovolání“ Nejvyšší soud posoudil – s ohledem na jeho obsah a ustanovení §41 odst. 2 (ve spojení s §243b) o. s. ř. – jako samostatně podané dovolání. Žalobkyně považuje dovolání žalovaného za nepřípustné, jelikož pouze zpochybňuje správnost skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán. Sama však označuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, a to z důvodu chybějícího výroku o nákladech soudního řízení a nevypořádání všech v řízení uplatněných nároků. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §240 odst. 1 může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K dovolání žalobkyně:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, který jí byl (resp. jejímu právnímu zástupci) doručen dne 30. 1. 2019. Ve smyslu ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř., tak byl posledním dnem k podání dovolání žalobkyně 1. 4. 2019 (pondělí). Dovolání žalobkyně ze dne 27. 6. 2019 bylo učiněno po uplynutí lhůty stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř.
V souladu s výše uvedeným proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 3 věty první (ve spojení s §218a) o. s. ř. odmítl jako opožděné.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně opožděným, zamítl pro nedůvodnost návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
K dovolání žalovaného:
Dovolání žalovaného není přípustné.
Přesto, že dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci, je obsahem dovolání především kritika provedeného dokazování a skutkových závěrů odvolacího soudu.
Předně dovolatel zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého odvolací soud vycházel, a zpochybňuje správnost odborných závěrů znalce. Dovolací soud je však skutkovými zjištěními vázán a nemůže je přezkoumávat. Stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným znalcem je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006). Námitka, že soud chybně akceptoval nesprávné závěry, podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8061).
Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci je v souladu s označenou judikaturou. Odvolací soud vysvětlil, proč se přiklonil k závěru znalce Ing. Provazníka, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil, proč jeho závěry považuje za správné, z jakého důvodu nebylo možné vyjít ze znaleckého posudku Ing. Demutha a Ing. Vrabce, z jakého důvodu přistoupil k doplnění znaleckého posudku Ing. Provazníka a proč nevyžadoval vyhotovení nového (dalšího) znaleckého posudku. Tyto úvahy přitom nelze považovat za zjevně nepřiměřené a z tohoto důvodu dovolacímu přezkumu nepodléhají. Hodnocení důkazů je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumávat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002, nebo ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010). Z uvedeného je zřejmé, že postup odvolacího soudu při stanovení ceny nemovitosti na základě hodnocení znaleckého posudku je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání současně nezakládá ani námitka dovolatele, že „úkol znalce měl směřovat k určení tržní hodnoty dvou bytů a poloviny nebytového prostoru (půda) v domě za situace, kdy by byl dům na jednotky rozdělen.“ Takto formulovanou námitku dovolatel poprvé uplatnil až v rámci dovolacího řízení, již z tohoto důvodu ji nemohl dovolací soud zohlednit (viz §241a odst. 6 o. s. ř.).
Pouze pro úplnost (a nad rámec uvedeného) dovolací soud zdůrazňuje, že pro oceňování vypořádávaného společného jmění manželů vychází konstantní judikatura (byť s řadou výjimek) ze zásady vyjádřené již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaném ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, ročník 1972, a později stvrzené judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000), že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání (shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013). Jestliže v nyní projednávané věci – jak vyplývá z obsahu odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů i z obsahu dovolání – nebyl předmětný dům v době zániku společného jmění účastníků na (ne)bytové jednotky rozdělen, přičemž k rozdělení nedošlo ani do vydání rozhodnutí odvolacího soudu, ani v době podání dovolání žalovaného, není námitka dovolatelé důvodná. Hodnota předmětné nemovitosti byla nalézacími soudy určena dle skutkového i právního stavu v době zániku společného jmění účastníků a rozhodnutí odvolacího soudu je proto v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nedůvodné je rovněž tvrzení dovolatele, že se odvolací soud „odmítl zabývat stanovením cen nemovitosti renomovanou realitní kanceláří.“ Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že žalovaným předložená listina, obsahující určení ceny realitní kanceláří, byla odvolacím soudem k důkazu provedena, přičemž odvolací soud řádně odůvodnil, proč k tomuto důkazu při zjišťování skutkového stavu nepřihlédl. Ani v této části nelze úvahy odvolacího soudu (hodnocení dané listiny) považovat za nepřiměřené, a tudíž nesprávné.
Nesprávnost dovoláním napadeného rozsudku nelze spatřovat ani v tvrzeném opomenutí části předmětu řízení. Případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, uplatněný žalovaným v průběhu soudního řízení z důvodu jeho vyloučení z užívání podílu na pozemku, je samostatným nárokem. Opačný závěr nevyplývá ani z dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2593/2008, 28 Cdo 2594/2008. V řízení o vypořádání společného jmění manželů se vypořádává jen majetek, hodnoty a závazky tvořící společné jmění manželů, případně investice z výlučného majetku do společné věci a investice ze společného jmění do výlučného majetku některého z manželů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1915/2015). Pokud žalovaný tvrdil, že se žalobkyně na jeho úkor bezdůvodně obohatila, nemohly soudy takovýto tvrzený nárok v řízení o vypořádání společného jmění manželů již z tohoto důvodu vypořádat; to platí tím spíše, jestliže mělo jít o bezdůvodné obohacení, ke kterému mělo dojít až po zániku společného jmění manželů. Je však úkolem soudu prvního stupně – jak správně poznamenal odvolací soud – aby se s návrhem žalobce procesně relevantním způsobem vypořádal.
S ohledem na samostatnost žalobcem uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení pak přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele o nesprávnosti vydání částečného rozsudku. V řízení o vypořádání společného jmění manželů nepřipadá vydání částečného rozsudku v úvahu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1597/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2146/2016). V projednávané věci však nelze přehlédnout, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o celém předmětu řízení o vypořádání společného jmění manželů; rozhodnuto nebylo pouze o samostatném nároku žalovaného (tvrzeném bezdůvodném obohacení). Je-li předmět řízení určen několika samostatnými nároky, je vydání rozhodnutí formou částečného rozsudku možné.
Namítá-li dovolatel nedostatky odůvodnění (rozpor ústního a písemného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), nevymezuje žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, u které by byl naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.). Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
V části, v níž dovolatel brojí proti nerozhodnutí odvolacího soudu o nákladech soudního řízení, není dovolání přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje na závěry vyplývající z jeho usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 935/2017.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného není přípustné. Proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu