ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.364.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 364/2020-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) L. Š., narozeného XY, b) J. Š., narozeného XY, obou bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Ing. Miroslavem Noskem, advokátem se sídlem v Táboře, Havlíčkova 690/11, proti žalovaným 1) L. Z. , narozenému XY, bytem v XY, 2) J. Z. , narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Michaelem Zvárou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Eberlova 1465/4, o výkon práva z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 156/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2019, č. j. 8 Co 528/2019-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Michaela Zváry, Ph.D., LL.M.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2019, č. j. 16 C 156/2018-143, zamítl žalobu o výkon práva z věcného břemene (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že žalobci neprokázali, že po dobu deseti let před podáním žaloby vykonávali právo z věcného břemene, a žalovaní namítli promlčení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 8 Co 528/2019-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále jen „dovolatelé“) dovolání, kterým napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a navrhli jeho změnu a vyhovění žalobě. Odvolací soud se při řešení otázky procesního práva popsané v dovolání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Řešenou otázkou bylo, zda právo žalobců z věcného břemene jezdit a chodit po služebném pozemku za účelem opravy zdi domu žalobců je či není promlčeno. Z rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že pro zachování práva z věcného břemene postačí provedení kontroly zdi za účelem zjištění, zda si žádá opravu. Žalobci nesouhlasí s tím, že neprokázali, že v době od 27. 4. 2008 do 27. 4. 2018 vykonávali uplatněné věcné břemeno, tedy prováděli kontrolu předmětné zdi, neboť z provedených důkazů plyne, že právo vykonávali. Soudy v rozporu s §132 o. s. ř. nehodnotily důkazy předložené žalobci pečlivě a odchýlily se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V koncentrační lhůtě žalobci předložili důkazy, které byly soudem prvního stupně provedeny a z nichž jednoznačně plyne, že v uvedené době vykonat právo museli, neboť jinak by nemohli zjistit, že zeď vyžaduje opravu komína a omítky. O tom pořídili fotografie poškozené zdi z pozemku žalovaných, většinou před brankou (pozemek žalovaných se nachází i před domem), ale i za brankou, což prokazují i dopisy žalobců.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Žalobci v dovolání neformulují žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a domáhají se odlišného zjištění skutkového stavu, ačkoli ten od 1. 1. 2013 dovolacímu přezkumu nepodléhá. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání objektivně přípustné.
Dovolání trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení.
Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. A contrario).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá [(dovolací návrh) §241a odst. 2 o. s. ř.]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). Absence řádného uvedení dovolacího důvodu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je také podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Aby dovolání tento požadavek splnilo, musí v něm dovolatel uvést otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a ustálenou rozhodovací praxi, od níž se odvolací soud při jejím řešení odchýlil, nebo uvést, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla, anebo poukázat na rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu při řešení uvedené otázky, případně se domáhat, aby v dosavadní praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku (hmotného nebo procesního práva), na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolání neobsahuje ani řádné vymezení dovolacího důvodu (neuvádí žádnou konkrétní otázku tvrzeného procesního práva, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno, kterou vyřešil odvolací soud nesprávně, a proč je jeho závěr nesprávný), ani řádné vymezení splnění předpokladů přípustnosti (od jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil), když v dovolání není označena žádná konkrétní judikatura dovolacího soudu. Dovolatelé namítají toliko nesprávné hodnocení provedených důkazů, z nichž dovozují jiný skutkový stav, než byl nalézacími soudy zjištěn, z čehož vyvozují unesení svého důkazního břemene. Námitky dovolatelů tak představují tvrzené pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže, jak je uvedeno výše, založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelé ve skutečnosti nezpochybňují právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vycházel (k tomu srov. závěry Nejvyššího soudu např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018, v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2714/2018). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dřívější judikatura, připouštějící za určitých podmínek zpochybnění provedeného hodnocení důkazů jako nepřiměřeného, nadále není použitelná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018).
Dovolací soud proto dovolání trpící vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, odmítl (§243c odst. 1, §243f odst. 3 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu