ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3661.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3661/2018-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) MIPE-N, a. s. , IČO 27193501, se sídlem v Praze 4, Struhařovská 2942, a b) M. I. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému Bytovému družstvu XY , IČO XY, se sídlem v XY, zastoupenému JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o zaplacení 345 240 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 151/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, č. j. 29 Co 326/2017-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 100 Kč k rukám zástupce JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 29 Co 326/2017-238, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 („soud prvního stupně“) ze dne 24. 5. 2017, č. j. 25 C 151/2012-194, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení 345 240 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci (dále „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny; především jde o otázku, zda „může soud v řízení (o splnění povinnosti) založit své rozhodnutí na posouzení existence práva třetí, od účastníků řízení odlišné osoby, aniž by účastníci řízení mohli v souvislosti s takovým posouzením v řízení uplatnit svá práva“. Jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Po předložení věci dovolacímu zemřela dne 28. 12. 2018 původní žalobkyně c) P. I.; Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 9. 12. 2019, č. j. 22 Cdo 3661/2018-270, rozhodl, že v řízení bude na jejím místě pokračováno s žalobcem b) M. I.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí, zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,).
Dovolatelé sice označili rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterými byl podle jejich názoru rozsudek odvolacího soudu v rozporu, nicméně tento rozpor blíže neupřesnili a dovolací soud jej neshledal. Řešení otázky, zda „může soud v řízení (o splnění povinnosti) založit své rozhodnutí na posouzení existence práva třetí, od účastníků řízení odlišné osoby, aniž by účastníci řízení mohli v souvislosti s takovým posouzením v řízení uplatnit svá práva“ ve vztahu k promlčení, vyplývá z judikatury dovolacího soudu a nejde o otázku neřešenou.
Podstata věci je v tomto: Žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, jehož součástí je stavba č. p. XY. Na základě stavebního povolení ze dne 13. 7. 1987 vybudovalo 2. Stavební bytové družstvo občanů v XY (dále „2. SBDO“) v tomto domě (v té době ve vlastnictví státu) za poskytnutí příspěvků podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. bytovou jednotku pro svého člena J. H., kterému ji dne 15. 3. 1991 předalo k užívání a který ji užívá dodnes. K nemovitosti žalobců bylo následně zapsáno věcné břemeno užívání bytové jednotky ve prospěch 2. SBDO podle §28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Dne 27. 4. 1998 vzniklo vyčleněním z 2. SBDO bytové družstvo XY (žalované v nyní projednávané věci), přičemž podle dohody ze dne 2. 12. 1998 mělo na žalované družstvo přejít oprávnění z věcného břemene; na základě této dohody bylo žalované družstvo zapsáno do katastru nemovitostí jako oprávněné z věcného břemene. Protože však rozsudkem ze dne 27. 8. 2013, č. j. 65 C 22/2010-100, soud prvního stupně v jiné věci mezi týmiž subjekty rozhodl, že uvedené věcné břemeno ve prospěch žalovaného zde není, vzal za zjištěné, že oprávnění z věcného břemene na žalované bytové družstvo nepřešlo. Žalobci se domáhali vydání bezdůvodného obohacení s tím, že žalované družstvo užívalo předmětnou bytovou jednotku v budově žalobců v období od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 bez právního důvodu.
Nejvyšší soud, vázán obsahem podaného dovolání (závěr o neplatnosti dohody o převodu věcného břemene nebyl napaden) a ostatně v tomto řízení i pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu ze dne 27. 8. 2013, č. j. 65 C 22/2010-100, se nemohl zabývat otázkou, zda na žalovaného mohlo věcné břemeno přejít na základě dohody o převodu věcného břemene ze dne 2. 12. 1998. Zejména jde o otázky, jaký mají význam slova „ve prospěch družstva, popřípadě jeho právního nástupce “ v §28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., zda tato dohoda nebyla ve skutečnosti alespoň částečným vypořádáním majetku, práv a povinností, které z 2. SBDO přešly na žalované družstvo ve smyslu §29 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). K tomu viz čl. 2 odst. 1 stanov žalovaného, ve kterém se uvádí: „Družstvo vzniklo vyčleněním družstevních samospráv z 2. Stavebního bytového družstva občanů v XY“.
K námitce, že žalovaný užíval byt bez právního důvodu:
Dovolatelé tvrdí, že pokud na žalované bytové družstvo nepřešlo oprávnění z věcného břemene užívání bytové jednotky, pak tuto bytovou jednotku užívalo v rozhodné době bez právního důvodu a bezdůvodně se tak na jejich úkor obohatilo. K tomu dovolací soud uvádí: To by však mohlo platit jen, pokud by věcné břemeno nesvědčilo žádnému z obou do úvahy přicházejících družstev, tedy ani žalovanému, ani 2. SBDO. Pokud by totiž právo odpovídající věcnému břemeni svědčilo 2. SBDO, pak by se jeho faktickým výkonem obohacovalo žalované družstvo na úkor 2. SBDO, nikoliv na úkor žalobců (ti by neměli právní důvod k užívání a požívání bytu). Pro věcné posouzení sporu tak je podstatné nejen to, které z družstev fakticky věcné břemeno vykonávalo, ale především a v první řadě to, zda věcné břemeno vůbec existovalo.
K tvrzenému zániku věcného břemene:
Dovolatelé uvádějí, že právo odpovídající věcnému břemeni vykonával fakticky žalovaný; došlo tak k trvalé změně, která měla za následek, že byt již nemohl sloužit potřebám oprávněné osoby, tedy 2. SBDO. Tvrdí, že je tu rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006 – rozpor není konkretizován a není zřejmé, v čem by měl spočívat; již proto nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Věcné břemeno zaniká, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti v případě, že jeho výkon je nadále pro trvalé změny nemožný“. I kdyby snad byly splněny ostatní podmínky zániku věcného břemene zde uvedené (a to nejsou), postačí odkázat na skutečnost, že nemohlo jít o změnu trvalou; návrat do původních užívacích, resp. držebních poměrů byl kdykoliv možný, buď na základě dohody mezi družstvy nebo v důsledku ev. soudního rozhodnutí.
K námitce promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni:
Podle konstantní judikatury v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. platilo, že je-li věcné břemeno promlčeno a byla vznesena námitka jeho promlčení, jde o změnu poměrů, a lze žádat soud, aby věcné břemeno zrušil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 129/2009; srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. l. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1564/2003, ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006). Tento postup je vyvolán zvláštní povahou promlčení věcného břemene a také jeho trváním jako tzv. naturální obligace (k tomu viz např. J. Fiala in Bradáč, A., a kol.: Věcná břemena od A do Z. Linde Praha, 4. vydání, 2009, s. 95). Již proto nemohla mít pouhá námitka promlčení v tomto řízení úspěch. Jen na okraj se tak dodává, že námitka promlčení uplatněná proti jiné osobě než oprávněné z věcného břemene by tuto osobu nevázala (§159a odst. 1 o. s. ř.), povinný by byl i nadále povinen vůči oprávněnému trpět výkon věcného břemene, a tudíž by tato námitka nemohla vyvolat žádné důsledky. Jak přitom v rozsudku ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2675/2012, Nejvyšší soud uvedl, subjektivní meze právní moci rozhodnutí se zásadně mohou vztahovat pouze na osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily, a tudíž nemohly uplatňovat procesní práva a neměly na výsledek řízení žádný vliv (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, či ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07)“
Judikatura, na kterou dovolatelé v této souvislosti poukazují, se práva namítnout promlčení věcného břemene v řízení, v němž není oprávněný účastníkem, netýká. Pokud žalobci chtěli dosáhnout toho, aby tato námitka byla věcně posouzena, měli buď žalobu rozšířit i na 2. SBDO (pokud by to daná procesní situace dovolila), anebo se domáhat práva proti tomuto družstvu v samostatném řízení.
Ke vzdání se práva odpovídajícího věcnému břemeni:
Dovolatelé dále tvrdí, že 2. SBDO se trvale a nevratně vzdalo oprávnění z věcného břemene ve prospěch žalovaného bytového družstva, a proto mu po 2. 12. 1998 již toto oprávnění nemohlo svědčit; svůj právní názor opírají o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006, od jehož závěrů se měl dovolací soud odchýlit.
Soudy vyšly z toho, že žalovanému bytovému družstvu právo odpovídající věcnému břemenu nesvědčí, přičemž tento závěr dovolatelé nerozporují. Za situace, kdy oprávnění 2. SBDO podle tohoto názoru nepřešlo na právního nástupce, zůstalo otázkou pouze to, svědčí-li nadále původnímu 2. SBDO či zda zaniklo. První možnost
– k níž se přiklonil odvolací soud – dovolatel zpochybňuje s odkazem na judikaturu dovolacího soudu; z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 346/2006, ani z žádného jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu nicméně nevyplývá, že by právo odpovídající věcnému břemeni bez dalšího zanikalo, pokusí-li se oprávněný takové právo neplatným právním jednáním převést na jiného.
K dobré víře žalobců ve stav zapsaný v katastru nemovitostí:
Relevantní není ani námitka týkající se zápisu věcného břemene v katastru nemovitostí a s tím spojené dobré víry dovolatelů ve správnost zápisu; ani zde dovolatelé neuvádějí důvod přípustnosti dovolání, a již proto v této souvislosti není přípustné. Lze jen poznamenat, že skutečný stav má přednost před stavem evidovaným ve veřejných knihách (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006); odchylky přijaté judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016) se týkají jen nabytí práva evidovaného v katastru nemovitostí v důsledku jeho převodu, a o to v dané věci nešlo.
K dalším námitkám:
Pod bodem IV. dovolání jsou - nepřípustně – uplatněny skutkové námitky. Dovolatelé tvrdí rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 65/2000; to se však vztahuje k již zrušené právní úpravě, podle níž bylo možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Takový dovolací důvod platná úprava dovolání neobsahuje.
Závěrem dovolatelé namítají, že je měl odvolací soud poučit podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti prokázat zánik členství J. H. v 2. SBDO. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008). Dovolatelé nedostatek poučení nenamítali před odvolacím soudem, ačkoli již soud prvního stupně založil své rozhodnutí na zjištění, že předmětnou bytovou jednotku v rozhodné době užívalo 2. SBDO, resp. že členství J. H. v 2. SBDO nezaniklo. Navíc taková námitka nemohla založit přípustnost dovolání. Tvrzené pochybení soudu, nedostatek poučení – mohlo navíc jen založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
Poznamenává se, že soudy obou stupňů poukázaly na účel právní úpravy a zřejmý úmysl zákonodárce věcné břemeno zachovat, a to i v případě vyčlenění družstva, jeho dalším nástupcům – viz §27 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Uvedený úmysl vyplývá ze slov „popřípadě jeho právního nástupce“ v §28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu