ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3757.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3757/2019-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Marčišinem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1013/27, proti žalované CHOVSERVIS a. s. , identifikační číslo osoby 46505008, se sídlem v Hradci Králové, Zemědělská 897/5, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 123/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2019, č. j. 21 Co 57/2019-299, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Milana Jelínka.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal uspořádání poměrů mezi ním jakožto vlastníkem stavby č. p. XY na pozemku st. par. č. XY a žalovanou jako vlastnicí pozemku st. par. č. XY, vše nacházející se v katastrálním území XY, tak, že vlastníkem pozemku se za náhradu určuje žalobce. Žalobce stavbu získal na základě kupní smlouvy ze dne 20. 11. 1992 od právního předchůdce žalované; předmětem smlouvy však nebyl pozemek pod stavbou, který žalobce užíval na základě nájemních smluv na dobu určitou. Nájemní vztah zanikl ke dni 31. 12. 2005 a od té doby žalobce užívá pozemek bez souhlasu žalované.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 20 C 123/2010-240, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že se nejedná o neoprávněnou stavbu a věc nelze řešit analogicky podle §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“); odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1070/2016, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017. V době uzavření kupní smlouvy se jednalo o dočasnou stavbu, stanovená doba jejího trvání uplynula v roce 1980; navzdory tomu žalobce stavbu dále užíval pro své podnikání. Ačkoliv se žalobce odvolává na smlouvu o budoucí kupní smlouvě, taková smlouva nakonec nebyla mezi vlastníkem stavby a pozemku uzavřena.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 21 Co 57/2019-299, potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), změnil výrok II. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně; na správnosti jeho závěrů nic nemění ani námitka žalobce týkající se vůle právního předchůdce žalované směřující k převodu pozemku na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Žalobce mohl využít §289 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů („obch. zák.“), aby dosáhl převodu vlastnického práva podle §292 odst. 3 obch. zák.; projednávaný nárok však nelze podřadit pod tato ustanovení. Odvolací soud uvedl, že dosud neskončené řízení o odstranění stavby, vedené u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 25/2006, brání vyjádřit názor na možnost domáhat se odstranění stavby. Žalobce sice v odvolání nabízel uspořádání poměrů prostřednictvím zřízení práva stavby, to však znemožňuje existence §1240 odst. 1 ve spojení s §1243 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („o. z.“); zmínil i §1145 o. z. a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel“) dovolání, které opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), neboť podle něj napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Dovolatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu, a to nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, a nález ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17, které se touto problematikou zabývaly; stejně tak odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5032/2014, kde Nejvyšší soud uvedl, že projednávaná věc je podobná s uvedenými nálezy Ústavního soudu. Podle dovolatele je analogická aplikace §135c obč. zák. odůvodněná mimořádnými okolnostmi, které jsou v dané věci přítomny (takovými okolnostmi jsou zejména nemožnost zahrnutí pozemku do kupní smlouvy z důvodu tehdy neskončené privatizace nebo záměr žalované převést pozemek do vlastnictví dovolatele). Rozhodnutí nalézacích soudů je nespravedlivé, neboť se nevypořádaly s mimořádnými okolnostmi případu, byť jejich existenci dovolatel zdůrazňoval. Dovolatel kupoval stavbu, která byla uzpůsobena k trvalému stání. Účastníci si sjednali, že pozemek bude převeden do vlastnictví dovolatele. Zdůrazňuje, že odvolací soud se nevěnoval souběžné existenci dvou rovnocenných vlastnických práv. Navrhuje změnit rozsudek odvolacího soudu tak, že se věc ruší a vrací se mu k dalšímu řízení.
Žalovaná shledává dovolání nepřípustné a po rozboru věci navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl.
Podrobnější obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na vypořádání poměrů mezi vlastníkem stavby, zřízené před 1. 1. 2014, a vlastníkem pozemku, aniž by šlo o neoprávněnou stavbu (§135c obč. zák.) je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Pokud žalobce tvrdí, že jde o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, patrně má na mysli „rozdílně oproti rozhodnutí odvolacího soudu“; dovolací důvod uvedený v §237 o. s. ř., že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ míří na rozpory v judikatuře samotného dovolacího soudu, a takové rozpory dovolatel neuvádí a dovolacímu soudu ani nejsou známy.
Judikaturu k otázce, zda lze případně i s využitím analogické aplikace §135c obč. zák. (stavba byla zřízena za jeho účinnosti) uspořádat vztah mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby nikoliv neoprávněné, shrnul rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2439/2018, na jehož závěry lze plně odkázat.
Pokud stavebník (do jehož postavení vstupuje i jeho právní nástupce) věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, bylo možno jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhal podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby byly v poměrech obč. zák. mimořádně řešitelné prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. (nyní podle §2 odst. 3 ve spojení s §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011 (dostupný, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz )]. Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012).
K uvedeným závěrům se souhrnně Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013.
V těchto případech se jedná o ochranu vlastnického práva, která se po 1. 1. 2014 řídí občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno poměřovat úpravou obsaženou v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. Uvedenou úpravou se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na ochranu vlastnického práva, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).
V nálezu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I ․ ÚS 2166/10 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), sice Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, současně však v tomto nálezu (aniž by ho dovolací soud hodnotil jako celek) výslovně uvedl – při zcela výjimečném připuštění analogické aplikace §135c obč. zák. na případy oprávněných staveb – že „v typických případech lze se závěry o nemožnosti aplikace §135c obč. zák. na oprávněné stavby souhlasit“, přičemž naznačená výjimka ve prospěch analogické aplikace byla odůvodněna mimořádnými, skutkově zcela jedinečnými okolnostmi daného případu majícími tzv. restituční prvek, které se vztahovaly k restitucím církevního majetku a mimo jiné k důsledkům tzv. blokačního §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. O žádný takový případ se však v dané věci nejedná.
Ostatně v následném nálezu (vydaném v téže věci, v níž Ústavní soud rozhodoval pod sp. zn. I. ÚS 2166/10) ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), se sám Ústavní soud vyjádřil k obecnější povaze aplikovatelnosti §135c obč. zák. na případy oprávněných staveb velmi zdrženlivě, ba až kriticky, se zdůrazněním toliko kasační závaznosti tohoto názoru ve věci, v níž byl vysloven, bez jakýchkoliv obecnějších ambicí, jež by snad měly být s tímto názorem – podle rozhodnutí I. ÚS 2166/10 – spojeny.
Tyto souvislosti formuloval a zdůraznil Nejvyšší soud aktuálně v usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2669/2018.
Uvedené závěry lze aplikovat i na daný případ; chybí právní podklad k požadované úpravě vztahů. Ostatně ani §135c obč. zák. nepřipouštěl bez souhlasu vlastníka pozemku jeho přikázání vlastníkovi stavby; takový postup by byl v rozporu i s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Již nad rámec této základní překážky se uvádí, že nelze ani přisvědčit tomu, že jde o případ zcela výjimečný, zejména z hlediska obecné spravedlnosti. Dovolatel si totiž nepočínal v souladu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva bdělých jsou chráněna); koupil stavbu povolenou ve stavebním řízení jen jako dočasnou a jak uvedl odvolací soud pod bodem 6. rozsudku, nijak si nezajistil příslib následného převodu pozemku.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu