ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3835.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3835/2019-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vendulou Krumlovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, Strakonická 3242, proti žalovanému J. V. , narozenému XY, bytem XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 460/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2018, č. j. 8 Co 5/2018-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2018, č. j. 8 Co 5/2018-246, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. 14 C 460/2014-165, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 7. 2017, č. j. 14 C 460/2014-232, zamítl žalobu o určení, že vlastnické právo ke stavbám: Zděná budova o půdorysném rozměru 36,35 m x 10,3 m, jejíž součástí jsou dvě dílny, dvě garáže a sociální zázemí, včetně přípojek inženýrských sítí, ocelová skladová hala o půdorysu 54,3 x 12,2 m včetně připojení inženýrských sítí, ocelový přístřešek o půdorysu 20,15 x 10,3 m včetně odtoku dešťových vod, ocelový přístřešek o půdorysu 24,2 x 10,3 m včetně odtoku dešťových vod, ocelový přístřešek o půdorysu 44,7 x 3,46 m, studna o průměru 4 m a hloubce 7 m, které se nacházejí na parcele XY – zastavěná plocha a nádvoří v obci XY, Katastrální území XY, a jejichž zaměření je na geometrickém plánu XY ze 3. 6. 1991 (vyjma studny), náleží žalobkyni, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. 4. 2018, č. j. 8 Co 5/2018-246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadá žalobkyně („dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“),
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2017, a řadu dalších rozhodnutí).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; tuto ustálenou praxi však nijak nekonkretizuje (uvedením spisových značek rozhodnutí) a dovolacímu soudu taková praxe ani není známa. Tento důvod přípustnosti dovolání tak nebyl řádně uplatněn a nelze k němu přihlížet.
Dále dovolatelka v rámci vymezení přípustnosti tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací soud řešil otázku převodu stavby nezapsané v katastru nemovitostí, ale neřešil otázku, zda k převodu stavby dojde i v případě, že v kupní smlouvě není stavba ani zmíněna, „neboť vydržení stavby neuvedené v převodní smlouvě nemusí představovat ojedinělý případ“.
Takto formulovaná otázka nemá vztah k napadenému rozhodnutí, a navíc nejde o otázku neřešenou. „Jestliže ve vymezení předmětu převodu (skladové haly) v kupní smlouvě chybí identifikace toho, o jakou konkrétní halu v dané obci či její části se jedná, jde o neplatný právní úkon, jednalo-li se o nemovitost (byť neevidovanou v katastru nemovitostí) a nebyla-li dodržena písemná forma právního úkonu, v němž by byl nezaměnitelným způsobem označen předmět převodu, a to i v případě, že účastníkům smlouvy bylo známo, o jakou halu se jedná“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3302/2016; podobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3107/2014).
Individualizace nemovitosti musí být v obligatorně písemném právním úkonu provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou jeho předmětem. Toho lze u nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí (resp. dříve v evidenci nemovitostí) dosáhnout jen uvedením obce, parcelního čísla a katastrálního území, v němž nemovitosti leží. Nemovitosti takto nezapsané musí být popsány natolik určitě, že i třetím osobám muselo být zřejmé, o jaké budovy jde“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001).
Podle zjištění soudů v dané věci nebyly sporné budovy uvedeny výslovně ani ve smlouvě, na jejímž základě měl nabýt vlastnické právo k nim žalovaný, ale ani ve smlouvě, kterou měl nabýt vlastnické právo právní předchůdce žalobkyně. Problém je však v tom, že předmětem sporu není vlastnické právo žalovaného, ale žalobkyně . Ta neopírá tvrzené vlastnictví o nabytí převodem, ale vydržením; v řízení nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by vlastnictví k budovám nabyla na základě smlouvy. Pak je ovšem otázka, zda jsou uvedené kupní smlouvy, jejichž účastnicí nebyla, pro posouzení věci nevýznamná, a tvrzený důvod již proto přípustnost dovolání založit nemůže.
Nad rámec dovolacího přezkumu se dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu: Dovolatelka opírá oprávněnou držbu svého předchůdce (§130 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) o kupní smlouvu, uzavřenou se správkyní konkursní podstaty 24. 8. 2000. Nicméně v řízení bylo zjištěno, že 27. 8. 2001 předchůdce prodal nabyté nemovitosti žalovanému, a ten mu předmětné stavby pronajal. Odvolací soud uvedl (str. 3 rozsudku): Po druhém převodu nemovitostí byl vztah mezi V. M. a žalovaným řešen nájemní smlouvou a z nájemní smlouvy, verze předložené žalobkyní (ze dne 27. 8. 2001 a ze dne 1. 9. 2004), stejně z verze nájemní smlouvy předložené žalovaným ze dne 27. 8. 2001, je zřejmé, že předmětem nájmu byly nejenom pozemky, ale rovněž stavby na pozemcích, zejména na parc. č. XY, označené jako ocelové skladovací haly, samostatné ocelové skladovací haly, zděné dílny a přístřešky včetně příslušenství“.
„Vědomé užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Pouhá detence k vydržení nepostačuje“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 174/2002). Předchůdce žalované byl jako nájemce jen detentorem staveb (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Předchůdce žalobkyně tedy nemohl být oprávněným držitelem a jeho držba (šlo však zjevně o detenci) by nebyla způsobilá k započtení.
Ani sama dovolatelka nemohla nabýt stavby vydržením, již proto, že – jak tvrdí – se držby ujala v roce 2013, a vydržecí doba činí 10 let (§1091 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - o. z.), a její držba nemohla být způsobilá k vydržení – nezakládala se totiž na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci (§1090 odst. 2 o. z.).
Protože v dané věci nebyl důvod přípustnosti dovolání zčásti řádně uveden a tam, kde byl vymezen, nebyl dán, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu