ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3847.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3847/2019-842
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, proti žalovanému R. N. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 80/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2019, č. j. 49 Co 62/2017-793, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2019, č. j. 49 Co 62/2017-793, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 31 992,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Františka Schulmanna, advokáta se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.
– dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 33 C 80/2013-676, přikázal z věcí náležejících do zaniklého společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného (dále také „SJM“) do výlučného vlastnictví žalovaného zůstatky na účtech vedených u České spořitelny, a. s., a to zůstatek na účtu č. XY ve výši 4 370,62 €, zůstatek na účtu č. XY ve výši 1 625,72 USD, zůstatek na účtu č. XY ve výši 105 213,63 €, zůstatek na účtu č. XY ve výši 259,05 Kč, zůstatek na účtu č. XY ve výši 2 064,29 USD a zůstatek na účtu č. XY ve formě investičních nástrojů vedených v evidenci pod MÚIN číslo XY ve výši 260 603,45 USD (výrok I). Na vyrovnání podílů ze zaniklého SJM uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 863 595 Kč (výrok II). Oběma manželům rovným dílem přikázal pohledávku ve výši 6 300 000 Kč za R. P. (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2019, č. j. 49 Co 62/2017-793, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že z věcí náležejících do zaniklého SJM přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného finanční prostředky na účtech vedených u České spořitelny, a. s., a to na účtu č. XY ve výši 4 370,62 €, na účtu č. XY ve výši 1 625,72 USD, na účtu č. XY ve výši 105 213,63 €, na účtu č. XY ve výši 259,05 Kč, na účtu č. XY ve výši 2 064,29 USD a hodnotu investičních nástrojů vedených v evidenci pod MÚIN číslo XY ve výši 260 603,45 USD. Na vyrovnání podílů ze zaniklého SJM uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 54 792 €, částku 132 147 USD a částku 130 Kč. Oběma manželům rovným dílem přikázal pohledávku ve výši 3 000 000 Kč za R. P. (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II–IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 o. s. ř. a tvrdí zásah do svého práva na spravedlivý proces a neplnění povinnosti soudu podle čl. 4 Listiny základních práv a svobod. V dovolání vymezil následující otázky: 1) Navržené důkazy (jmenovitě znalecký posudek) směřovaly k prokázání podstatné skutkové okolnosti, kterou je otázka, zda vlastníkem peněžních prostředků na označených účtech byli účastníci nebo otec žalovaného. Soud prvního stupně odmítl důkaz provést, neboť předjímal jeho složitost a nedostatečnou vypovídací hodnotu. Odvolací soud odmítl provést důkaz, který byl bezprostředně k dispozici a jehož provedení bylo otázkou krátkého času. Žalovanému tak bylo znemožněno přinést důkaz o tom, že předmětné finanční prostředky nebyly ve vlastnictví účastníků, nýbrž jeho otce. 2) Jestliže soud neprovedl všechny navrhované důkazy, nemohl ani dostát zákonnému požadavku na řádné hodnocení důkazů, neboť nepřihlédl ke všemu, co za řízení vyšlo najevo. 3) Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že transakce mezi účastníky a otcem žalovaného mají povahu vzájemných pohledávek a závazků. Pokud mělo jít o skutkový závěr, odvolací soud nezopakoval ani nedoplnil dokazování, byť se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Pokud šlo o právní závěr, porušil odvolací soud zásadu zákazu překvapivého rozhodnutí, neboť dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci, aniž s ním seznámil účastníky a dal jim možnost se k němu vyjádřit. 4) Je možné, aby odvolací soud odmítl vypořádat závazky a pohledávky patřící do SJM z důvodu, že nebyly účastníky řízení zahrnuty do majetku určeného k vypořádání ve lhůtě tří let počítané od zániku SJM, když právní povaha těchto závazků a pohledávek není uvedena a navíc žádný z účastníků nikdy neučinil předmětem vypořádání jakýkoliv závazek či jakoukoliv pohledávku, v podobě závazků a pohledávek uvažovaných odvolacím soudem? 5) Vyloučí-li odvolací soud z vypořádání SJM závazky a pohledávky z důvodu, že nebyly uplatněny ve lhůtě tří let, je povinen o tom účastníky informovat, aby mohli navrhnout vedení řízení i ohledně těchto závazků a pohledávek? 6) Změní se vlastnické právo k peněžním prostředkům na účtu v cizí měně, pokud se osoba, která tyto peněžní prostředky vlastní, dohodne s jinou osobou, že za vlastníka peněžních prostředků na účtu v cizí měně provede platbu v korunách českých? Přejde do vlastnictví této osoby část prostředků na účtu v cizí měně a zároveň zůstane uložena na tomto účtu? Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a aby byla odložena jeho vykonatelnost.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že se z dovolání přes jeho značný rozsah nepodává, v čem konkrétně je spatřována jeho přípustnost. Jde o nesouhlasnou polemiku se závěry soudů postavenou na subjektivních úvahách a řečnických otázkách. Prostředky na účtech nejsou movitou věcí, nýbrž pohledávkou za peněžním ústavem, vlastníkem prostředků tedy není klient. Postoupení pohledávky ze smlouvy o vedení účtu není možné. Ona „transformace“ do vlastnictví otce žalovaného mohla proběhnout jen převodem na účet otce žalovaného. Žalovaný neuvedl, v čem považuje posuzovanou otázkou za tak složitou, že je nutno ustanovit znalce. Navíc žádné dluhy vůči otci žalovaného nebyly předmětem vypořádání. Žalovaný věděl, čeho se žalobkyně v dovolání domáhá, čímž je vyloučena překvapivost rozhodnutí. Navíc nedošlo ani ke změně právní kvalifikace, se kterou by odvolací soud měl strany seznamovat. Dále se vyjadřuje k výši vypořádávaných finančních prostředků, k hospodaření s penězi a k dovolací námitce o nehospodárnosti procesního postupu žalobkyně. Zdůrazňuje, že odvolací soud neprovedl oproti soudu prvního stupně odlišnou právní kvalifikaci, pouze pro úplnost právně pojmenoval povahu a důsledek proběhlých transakcí s otcem žalovaného. Nemohlo tím tedy dojít k vydání překvapivého rozhodnutí. Podotýká, že dovolací soud se může věnovat pouze právním otázkám (nikoliv skutkovým) a že soudy mohou poučovat pouze o procesním právu (nikoliv hmotném). Otázka možnosti soudu odmítnout provedení důkazu, pokud je jeho provedení spojeno s neúměrnými obtížemi a jeho vypovídací hodnota je pro rozhodnutí soudu bezvýznamná, již byla v judikatuře řešena a soudy postupovaly v souladu s ní. Dovolání považuje za nepřípustné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. V dalším podání se vyjádřila k návrhu na odklad vykonatelnosti.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Pro posouzení dovolacích námitek je v prvé řadě nutno vysvětlit právní povahu vztahu finančních prostředků a účtů u peněžních ústavů, kde dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury, jejíž závěry dovolatel ostatně v dovolání nijak nezpochybňuje.
Již v rozsudku ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45, Nejvyšší soud konstatoval, že peněžní prostředky uložené u peněžního ústavu nepředstavují společnou věc manželů, ale pohledávku za peněžním ústavem.
V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 11-12, str. 416, Nejvyšší soud vysvětlil, že účet zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu (§708 až 715 obch. zák.) nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu (§716 až 719 obch. zák.). Uzavřením smlouvy vzniká mezi peněžním ústavem a majitelem účtu dvoustranný závazkový právní vztah, který je mimo jiné charakterizován tím, že peněžní ústav je povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a ze zůstatku účtu platit úroky, že majitel vkladového účtu je povinen vložit na účet peněžní prostředky a přenechat jejich využití peněžnímu ústavu, že peněžní ústav je povinen podle písemného příkazu majitele běžného účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě mu vyplatit požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám, že peněžní ústav je povinen po uplynutí sjednané doby nebo po účinnosti výpovědi vyplatit majiteli vkladového účtu uvolněné peněžní prostředky a že peněžní ústav je povinen po zániku smlouvy vyplatit majiteli účtu zůstatek účtu.
Dovolací soud dále uvedl, že obchodní zákoník používá v ustanoveních §708 a násl. termín „majitel účtu“, i když účet sám o sobě nemá majetkovou hodnotu a peněžní prostředky na něm uložené jsou v majetku peněžního ústavu. Za „majitele účtu“ je třeba z pohledu ustanovení obchodního zákoníku o běžném a vkladovém účtu považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet.
Na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu je peněžní ústav povinen přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají. Při provádění výplat z účtu se peněžní ústav řídí pokyny (event. písemnými příkazy) majitele účtu; skutečnost, kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených na účtu, tu opět není významná.
Oprávnění (nároky) majitele účtu, spočívající – obecně vzato – v tom, aby mu nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu, představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“ (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou ve vlastnictví majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje pohledávku z účtu u peněžního ústavu (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým č. 50).
Jsou-li na účtu složeny i prostředky, které „majiteli účtu“ nepatří (např. na účet vedený na jméno manžela složí peníze druhý manžel), nemá tento složitel pohledávku za bankou (k tomu srovnej: Dvořák, J. – Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 135).
Nemá-li v těchto případech složitel pohledávku za bankou, nevylučuje to jeho pohledávku za majitelem účtu (nejde-li např. o případy, kdy peníze byly darovány majiteli účtu a uloženy na jeho účet).
Tato východiska jsou pro posouzení věci určující.
I kdyby tedy některé z vložených finančních prostředků měly představovat výlučné vlastnictví otce žalovaného, vlastnické právo k nim pozbývá otec žalovaného jejich přijetím peněžním ústavem ve vztahu k „účtu žalovaného“, a žalovaný tak má za peněžním ústavem pohledávku zahrnující i takto vložené finanční prostředky.
Tyto „pohledávky“ za peněžními ústavy také nalézací soudy vypořádaly jako pohledávky tvořící součást společného jmění manželů a potud jim nelze nic vytknout.
Naznačená tvrzení o výlučném vlastnictví finančních prostředků otcem žalovaného v souladu s výše uvedenou judikaturou odvolací soud zohlednil, připustil, že by mohlo jít
– vzhledem k majetkovým transakcím a přesunům „z majetku rodičů a posléze otce žalovaného do majetku účastníků samotných a naopak“ – o situaci, kdy může mít otec žalovaného pohledávku vůči žalovanému, případně oběma účastníkům, uzavřel však, že nárok na vypořádání dluhů účastníků vůči otci žalovaného nebyly uplatněny ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, a proto již předmětem vypořádání společného jmění být nemohou (tuto poslední okolnost ostatně ani sám dovolatel nezpochybňuje – viz dále).
1) Žalovaný namítá neprovedení navržených důkazů (jmenovitě znaleckého posudku).
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ČSR vyložil v usnesení ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970–1983, str. 1084–1085, a na které Nejvyšší soud odkazuje v řadě svých rozhodnutí (např. v usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2044/2012, rozsudcích ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2106/2005, a ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, a v usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016, dostupných na www.nsoud.cz ), že soud nemusí z navrhovaných důkazů provést ty důkazy, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení nároku uplatňovaného v řízení nerozhodné a právně nevýznamné. Týká-li se však navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud povinen důkaz provést; nemůže provedení důkazu odmítnout s odůvodněním, že nelze od něho očekávat, že by potvrdil pravdivost tvrzené skutečnosti.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal v této věci relevantním navrhovaný znalecký posudek k vedení účetnictví či samo domácí účetnictví vedené otcem žalovaného. Účetnictvím podle něj sice mohou být prokázány vklady a výběry jednotlivých položek, nikoli však, kdy a na základě jakých právních skutečností přestaly být jednotlivé položky součástí SJM, případně se součástí SJM staly. Soudy považovaly za prokázané, že v průběhu trvání společného jmění manželů proběhly jednotlivé transakce z majetku rodičů a posléze otce žalovaného do majetku účastníků samotných a naopak. Bez označení a prokázání jednotlivých konkrétních položek však nelze z obecného tvrzení žalovaného vycházet.
Žalovaný těmto závěrům vytýká, že „navržené důkazy (jmenovitě znalecký posudek) směřovaly k prokazování podstatné skutkové okolnosti, kterou je otázka, zda vlastníkem peněžních prostředků na označených účtech byli účastníci nebo otec žalovaného. Soud prvního stupně provedení důkazů odmítl, když předjímal jejich složitost a nedostatečnou vypovídací hodnotu. Obojí bylo chybou.“ Žalovanému tak bylo znemožněno přinést důkaz o tom, že předmětné finanční prostředky nebyly ve vlastnictví účastníků, nýbrž jeho otce.
V této souvislosti dovolací soud především uvádí, že znalecký posudek nemůže sloužit k řešení otázky „zda vlastníkem peněžních prostředků na označených účtech byli účastníci nebo otec žalovaného“ již proto, že jde o řešení právní otázky, ale také proto, že právní režim je jednoznačně patrný z výše uvedené judikatury – vložené peněžní prostředky jsou ve vlastnictví peněžního (bankovního) ústavu. Za této situace je zjevně navržený znalecký posudek pro posouzení věci nadbytečný.
Byť by byl vlastníkem finančních prostředků peněžní ústav, žalovaný, který byl podle skutkových závěrů nalézacích soudů oprávněným „majitelem účtu“, měl u peněžních ústavů pohledávku na vyplacení těchto peněz. Nic tedy nebránilo tomu, aby tato pohledávka ve výši finančních prostředků na účtu byla předmětem vypořádání SJM. Od toho je nutno odlišit otázku původního vlastnictví těchto prostředků (či jejich části) otcem žalovaného.
Nicméně samotná okolnost, že otec žalovaného případně platil za účastníky ze svého účtu, neznamená, že by se pohledávka za peněžním ústavem stala vlastnictvím otce žalovaného. V této souvislosti odvolací soud správně pro úplnost svého rozhodnutí uvedl, že tyto transakce mohou mít maximálně podobu určitých závazků, které však nebyly řádně a včas v řízení o vypořádání společného jmění manželů uplatněny.
2) Jestliže soud neprovedl všechny navrhované důkazy, nemohl ani dostát zákonnému požadavku na řádné hodnocení důkazů, neboť nepřihlédl ke všemu, co za řízení vyšlo najevo.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud neshledal jako přípustnou námitku o nutnosti provést důkaz znaleckým posudkem, nemůže být pak přípustná ani námitka o pochybení při hodnocení tohoto znaleckého posudku jako důkazu pro svou bezdůvodnost.
V námitkách 3), 4) a 5) žalovaný zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že transakce mezi účastníky a otcem žalovaného představovaly určité pohledávky a závazky mezi nimi a dovozuje z něj další možné důsledky.
Ani tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání.
Je především nutno zdůraznit, že odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, tj. že žalovaný byl „majitelem účtů“, na nichž byly vypořádávané hodnoty, a že informaci o povaze transakcí mezi účastníky a otcem žalovaného uvedl toliko nad rámec rozhodnutí.
Dovolatel v této souvislosti pokládá otázku, zda „je možné, aby odvolací soud odmítl vypořádat závazky a pohledávky patřící do společného jmění manželů z důvodu, že nebyly účastníky řízení zahrnuty do majetku určeného k vypořádání ve lhůtě tří let počítané od zániku společného jmění manželů, když právní povaha těchto závazků a pohledávek není uvedena a navíc žádný z účastníků nikdy neučinil předmětem vypořádání jakýkoliv závazek či jakoukoliv pohledávku, v podobě závazků a pohledávek uvažovaných odvolacím soudem?“
Takto formulovaná otázka přípustnost dovolání nemůže založit, neboť je již sama o sobě vnitřně rozporná.
Odvolací soud pojmově nemůže odmítnout vypořádat závazky a pohledávky patřící do společného jmění manželů, jestliže je žádný z účastníků neučinil předmětem vypořádání. Pokud pak nejsou učiněny předmětem vypořádání, nemůže být uvedena právní povaha závazků a pohledávek.
Dovolacímu soudu je nicméně zřejmé, kam žalovaný touto argumentací směřuje.
Dovolatel zjevně respektuje judikaturu dovolacího soudu – citovanou odvolacím soudem – že nelze v řízení o vypořádání společného jmění manželů rozhodovat o nárocích, které jsou uplatněny až po třech letech od zániku společného jmění.
Nastoupí-li však účinky zákonné domněnky vypořádání, lze o nárocích vyplývajících z důsledků této domněnky vést řízení i společně s řízením o vypořádání společného jmění manželů formou tzv. objektivní kumulace.
V souvislosti s tím pak klade otázku – podle jeho názoru dosud neřešenou –
„vyloučí-li odvolací soud z vypořádání společného jmění manželů závazky a pohledávky proto, že je účastníci neučinili předmětem vypořádání ve lhůtě tří let počítané od zániku společného jmění, je povinen o tom účastníky informovat tak, aby mohli navrhnout vedení řízení u soudu i ohledně těchto závazků a pohledávek, a to případně i spolu s řízením o vypořádání společného jmění manželů?“
Takto formulovaná otázka však přípustnost dovolání nezakládá.
Je tomu tak především proto, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (§216 odst. 2 o. s. ř.). I kdyby tedy odvolací soud obecně na možnost soudního uplatnění takového nároku účastníky upozornil, nemohl by tento nárok být uplatněn v probíhajícím odvolacím řízení o vypořádání společného jmění manželů, protože by se jednalo o nárok nový. Současně touto námitkou vytýká dovolatel odvolacímu soudu zjevně tvrzenou vadu řízení, která nemůže být důvodem pro založení přípustnosti dovolání (i kdyby se jednalo o námitku důvodnou), neboť k vadám řízení lze přihlédnout pouze v případě z jiného důvodu přípustného dovolání.
Nadto v této souvislosti vychází dovolací soud ze své ustálené judikatury potud, že žádné zákonné ustanovení soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak hodlá věc rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený právní názor předem konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4168/2018, dostupné na www.nsoud.cz ).
6) Změní se vlastnické právo k peněžním prostředkům na účtu v cizí měně, pokud se osoba, která tyto peněžní prostředky vlastní, dohodne s jinou osobou, že za vlastníka peněžních prostředků na účtu v cizí měně provede platbu v korunách českých? Přejde do vlastnictví této osoby část prostředků na účtu v cizí měně a zároveň zůstane uložena na tomto účtu?
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá a dovolací soud se s ní vypořádal již při vysvětlení právní povahy vztahu peněžních prostředků a účtu vedeného u peněžního ústavu. Na tuto část usnesení lze proto v podrobnostech odkázat. Pokud určitá osoba provede za jinou osobu platbu ze svého účtu, vlastnické právo k finančním prostředkům, resp. k pohledávce u banky vedené na účtu druhé osoby, která ji o provedení platby požádala, nenabývá. Odvolací soud proto správně dovodil, že takovým postupem mohou mezi těmito osobami vzniknout pouze určité závazky. Žádné takové však pro vypořádání SJM v tomto řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů uplatněny nebyly.
Ve zbylém rozsahu je dovolání pouhou polemikou se závěry odvolacího soudu, kterou se dovolací soud bez vymezené otázky přípustnosti nemohl zabývat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, ze dne 4. 10. 2017, sp.zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost uložená tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 2. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu