ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.429.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 429/2020-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. N. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, proti žalované M. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Pankráci 449/11, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 C 17/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2019, č. j. 28 Co 122/2019-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 164,80 Kč k rukám zástupkyně žalované JUDr. Dany Chalupové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 15 C 17/2018-155, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků. Zamítl návrh žalobce na vypořádání pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY (výrok I.). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal automobil XY, a zůstatek na účtu č. XY vedeném u Komerční banky, a.s., ve výši 4 749,97 Kč (výrok II.). Do výlučného vlastnictví žalované přikázal zůstatek na účtu č. XY vedeném u Komerční banky, a.s, ve výši 3 620,67 Kč, zůstatek na účtu č. XY vedeném u Komerční banky, a.s., ve výši 85 602,02 Kč a zůstatek na stavebním spoření vedeném u Modré pyramidy stavební spořitelny, a.s, č. smlouvy 3239595601, ve výši 199 869,35 Kč (výrok III.). Zamítl návrh žalobce na vypořádání vnosu – výlučných prostředků žalobce ve výši 385 000 Kč – do společného jmění manželů (výrok IV.) a návrh žalované na vypořádání vnosu – výlučných prostředků žalované ve výši 397 202,02 Kč – do společného jmění manželů (výrok V.). Dále zamítl návrh žalobce na vypořádání souboru veškerého zařízení a vybavení domu č. p. XY v hodnotě 500 000 Kč (výrok VI.). Zamítl také návrh žalobce na vypořádání finančních prostředků ve výši 622 000 Kč vynaložených ze společného jmění účastníků řízení na investice do stavby č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (výrok VII.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádacím podílu částku 4 782,76 Kč (výrok VIII.) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok IX.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, č. j. 28 Co 122/2019-234, odmítl odvolání žalobce proti výroku V. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném výroku III. tak, že se žalované nepřikazuje zůstatek na stavebním spoření vedeném u Modré pyramidy stavební spořitelny, a.s, č. smlouvy 3239595601, ve výši 199 869,35 Kč [výrok II. písm. a) rozsudku odvolacího soudu]; v napadeném výroku IV. tak, že se nezamítá návrh žalobce na vypořádání jeho vnosu ve výši 20 700 Kč [výrok II. písm. b) rozsudku odvolacího soudu]; v napadené části výroku V. tak, že se nezamítá návrh žalované na vypořádání jejího vnosu ve výši 1 700 Kč [výrok II. písm. c) rozsudku odvolacího soudu]; v napadeném výroku VII. tak, že se nezamítá návrh žalobce na vypořádání vnosu do společného jmění ve výši 5 000 Kč [výrok II. písm. d) rozsudku odvolacího soudu]; v napadeném výroku VIII. tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vypořádacím podílu 3 132,76 Kč [výrok II. písm. e) rozsudku odvolacího soudu]. Ve zbývajících napadených částech rozsudku soudu prvního stupně, tedy ve výrocích I., II., VI., ve zbývající části výroků III., IV., VII. a ve zbývající napadené části výroku V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů nalézacího řízení 122 602,40 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 60 841,60 Kč (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do části výroku III., ve které odvolací soud potvrdil výrok VI. a zbývající část výroku VII. rozsudku soudu prvního stupně, a do výroku IV., podává žalobce dovolání „pro nesprávné právní posouzení věci podle §237 o. s. ř.“ Žalobce nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který při vypořádání společného jmění nezohlednil práce, které žalobce provedl na stavbě č. p. XY. V době trvání manželství v této stavbě zrekonstruoval, postavil nebo vybavil dětské pokoje, pergolu, kuchyň, dřevěný nábytek v pokojích, střechu, dětské hřiště, postel, stůl, garážová vrata a další zařízení. Zhodnotil tak nemovitost žalované, přičemž práce provedl jako truhlář v důvěře, že jejich výsledek bude také užívat (v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10). Došlo-li k zániku společného jmění, měla být hodnota provedených prací zohledněna při vypořádání majetkového společenství. Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že nereagoval na výzvu soudu ve smyslu §118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnil svá tvrzení o tom, jaké konkrétní vybavení domu a zahrady pořízené za manželství navrhuje k vypořádání a zda existovalo ke dni zániku manželství, a uvedl, že na ni reagovat nebude. Má za to, že bytové zařízení, vybavení a investice dostatečně konkretizoval, avšak soudy v tomto směru nedoplnily dokazování. Napadá rovněž rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku III., ve které odvolací soud potvrdil výrok VI. a zbývající část výroku VII. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Požaduje také změnit výrok IV. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Žalovaná ve vyjádření namítá, že žalobce nevymezuje v souladu s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno, ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za splněný. Rozhodnutí odvolacího soudu v části, proti níž směřuje dovolání žalobce, považuje za přesvědčivě odůvodněné, přičemž odvolací soud odkázal také na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Poznamenává, že dovolání žalobce do části rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K požadavku žalobce na vypořádání souboru veškerého bytového zařízení a vybavení rodinného domu č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, v hodnotě 500 000 Kč:
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce na poučení soudu ve smyslu §118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnil svá tvrzení o tom, jaké konkrétní vybavení domu a zahrady pořízené za manželství navrhuje k vypořádání a zda existovalo ke dni zániku manželství, nereagoval a při jednání konaném dne 1. 11. 2018 uvedl, že na ně reagovat nebude. Soudy obou stupňů tak žalobcem shora navržené movité věci při vypořádání společného jmění nezohlednily, neboť nebylo ani zřejmé, jaké konkrétní vybavení má být vypořádáno.
K tomuto žalobce v dovolání pouze uvádí, že s tímto stanoviskem odvolacího soudu nesouhlasí. Má za to, že bytové zařízení, vybavení a investice dostatečně konkretizoval.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Pouhá polemika s právním posouzením věci a procesním postupem odvolacího soudu nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3676/2019). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolatel v souvislosti se shora uvedenými nosnými důvody rozhodnutí odvolacího soudu vztahujícími se k požadavku žalobce na vypořádání souboru veškerého zařízení a vybavení rodinného domu č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
K požadavku dovolatele na vypořádání investic ve výši 622 000 Kč vynaložených ze společného jmění manželů na stavbu č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, a na vypořádání žalobcem tvrzených (a jím provedených) prací na této nemovitosti majících za důsledek její zhodnocení:
Odvolací soud vyložil, že investice (včetně investic v podobě provedených prací) do shora uvedené nemovitosti učiněné před jejím nabytím žalovanou nebyly zahrnuty do vypořádání společného jmění manželů, neboť se žalobce nedomáhal vypořádání pohledávky za rodiči žalované, kteří byli v rozhodné době vlastníky této nemovitosti.
Žalobce tento závěr odvolacího soudu v dovolání nijak nenapadá, neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Neuvádí tak řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce dostatečně nevymezuje ani dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud dále založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce ani přes výzvu učiněnou soudem prvního stupně i odvolacím soudem dostatečně určitě netvrdil a neprokazoval, jaké konkrétní investice (vyjma finančních prostředků vynaložených na práci při opravě střechy) byly do výše uvedené nemovitosti po jejím nabytí žalovanou v době trvání společného jmění účastníků řízení učiněny a jaké konkrétní práce měl na této nemovitosti provést.
K tomu žalobce opětovně pouze poznamenává, že investice a jím provedené práce dostatečně specifikoval, ale soudy nedoplnily vzhledem k těmto skutečnostem dokazování.
Ani v souvislosti s tímto závěrem odvolacího soudu žalobce neformuluje žádnou právní otázku a neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Nevymezuje tak řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Z těchto důvodů trpí dovolání i v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že přípustnost dovolání nemůže založit odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10. Žalobce totiž zakládá svou argumentaci na skutkových zjištěních, ze kterých odvolací soud nevyšel. Žalobce v dovolání předpokládá, že v řízení byly dostatečně specifikovány movité věci, investice na výlučný majetek žalované i jím provedené práce na tomto majetku žalované. Na těchto skutkových zjištění však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nejvyšší soud je s ohledem na shora uvedené skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a není oprávněn je přezkoumávat či doplňovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). Není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
K náhradě nákladů řízení:
Dovolání žalobce v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 4. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu