ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.677.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 677/2020-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Plzeňská 4, proti žalované ASSCO, s. r. o. , IČO 41186745, se sídlem v Uherském Brodu, Vazová 2143, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, o vyklizení nemovitostí a o 1 035 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 64/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2019, č. j. 47 Co 179/2019-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, č. j. 6 C 64/2018-168 , zamítl žalobu o uložení žalované povinnosti vyklidit a předat žalobci pozemky par. č. st. 627 s budovou bez čísla popisného nebo čísla evidenčního, par. č. 1130, 321 a 817/19 v katastrálním území Rokytnice v Orlických horách (výrok I) a o zaplacení částky 1 035 000 Kč s ročním úrokem z prodlení 8,05 % od 1. 2. 2018 do zaplacení (výrok II) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce částku 148 887 Kč (výrok III).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že otázka vlastnictví žalobce k předmětným nemovitým věcem (vyjma pozemku par. č. 817/9) byla závazně vyřešena pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 4. 2006, č. j. 8 C 65/2003-378, kterým byla zamítnuta žaloba předchůdce žalobkyně - Pozemkového fondu České republiky (dále jen „PFČR“) o určení, že je jejich vlastníkem, vycházející ze stejných argumentů jako v projednávané věci, týkajících se neplatnosti kupní smlouvy a odstoupení od ní. Oproti tomu nebyl soud vázán vyřešením prejudiciální otázky (ne)platnosti kupní smlouvy v dříve skončeném řízení o zaplacení doplatku kupní ceny. Náleží-li vlastnické právo žalované, nemůže žalobkyně požadovat vyklizení věcí ani náhradu za užívání. S ohledem na to se soud nezabýval podpůrnou námitkou žalované o vydržení vlastnického práva, nicméně současně učinil závěr, že z provedených důkazů vyplývá dobrá víra žalované opřená o rozsudek ve věci určení vlastnictví a zápis v katastru nemovitostí a nepřetržitá držba pozemků delší deseti let počítaná od právní moci rozsudku, která nastala 20. 3. 2007. Pozemek par. č. 817/9 je vlastnictvím České republiky s právem hospodaření Státního pozemkového úřadu, nájemní smlouvou byl však pronajat společnosti SELKA, a. s. Porušila-li nájemkyně ujednání nájemní smlouvy o možnosti dát předmět nájmu do podnájmu jen se souhlasem pronajímatelky, může pronajímatelka pouze odstoupit od nájemní smlouvy, nikoli požadovat vyklizení podnájemkyně a náhradu za užívání, a to ani podle §2994 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 47 Co 179/2019-195 , rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 36 108 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované (výrok II). Ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvního stupně a odkázal na důvody uvedené v jeho rozsudku. Doplnil pouze k odvolacím námitkám žalobkyně týkajícím se závaznosti dřívějšího rozsudku o určení vlastnictví, že z jeho odůvodnění plyne i to, že vlastníkem je žalovaná, která s předchůdcem žalobkyně uzavřela platně kupní smlouvu, a že předmětem řízení před Městským soudem v Praze, sp. zn. 22 Cm 196/99 [dále jen řízení 1)], bylo zaplacení kupní ceny a otázku platnosti kupní smlouvy soud řešil jen jako otázku předběžnou. Soud tak jeho závěry nebyl vázán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, kterým napadla výslovně tu část výroku I rozsudku, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně v napadeném rozsahu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vymezila několik právních otázek hmotného práva, které vyřešil odvolací soud nesprávně a při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Soudy obou stupňů dospěly k chybnému závěru o danosti překážky věci pravomocně rozhodnuté, ačkoli nedostatek aktivní legitimace byl jedním ze zásadních důvodů zamítnutí žaloby na určení vlastnictví a skutečnost, že „žalobce“ je organizační složkou České republiky, je okolností zakládající podstatnou změnu poměrů, neboť změna spočívající ve zhojení nedostatku aktivní legitimace je zásadní změnou okolností. Právním nástupcem PFČR se od 1. 1. 2013 stala Česká republika, „žalobce“ vykonává její práva a povinnosti jako organizační složka státu, důsledkem čehož je faktické splynutí správce a vlastníka majetku. Rozdílnost subjektů v osobě žalobce vyplývá z §1 a §4 odst. 1 zákona č. 503/2012 o Státním pozemkovém úřadu. Předmět tohoto řízení se opírá o jiný právní titul. Soudy obou stupňů pominuly, že PFČR se domáhal určení vlastnictví ve smyslu výkonu své působnosti v rozsahu zákonů č. 569/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. na základě kupní smlouvy, zatímco žalobkyně žaluje vyklizení pozemků, jichž se cítí být vlastníkem, s ohledem na rozsudek vydaný v řízení 1) o zaplacení kupní ceny. Soudy pochybily, pokud nepřihlédly k tomu, že rozsudek o určení vlastnictví byl vydán v rozporu se závazným odůvodněním rozsudku 1) o doplacení kupní ceny a neodmítly poskytnutí ochrany žalované, která svou povinnost ze synallagmatického závazku nesplnila. Soudy již v řízení o určení vlastnictví neměly otázku (ne)platnosti kupní smlouvy znovu posuzovat pro překážku věci rozhodnuté, měly následovat právní názor v rozsudku 1), a bylo-li žalobkyni odepřeno právo na doplacení kupní ceny, nesmí jí být odepřeno právo na vrácení pozemků vyklizením žalované, jejíž jednání je zneužívající a v rozporu s §8 o. z. Věc by mohla být posouzena jako odchýlení se od rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 30 Cdo 2272/2009, 29 Cdo 4505/2014, 26 Cdo 813/2015, 26 Cdo 1236/2015, 32 Cdo 3540/2015 a 22 Cdo 3822/2016, dle nichž u zamítavého rozsudku je nezbytné výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním, zejména tam, kde soud rozhodoval o žalobě na peněžité plnění.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018, všechna dostupná na www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 (dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupném na https//nalus.usoud.cz). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).
Dovolací soud se přezkumem rozhodnutí odvolacího soudu zabýval jen v napadeném rozsahu výroku I (§242 odst. 1 o. s. ř.) a v závislém nákladovém výroku II (§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.), tedy vyjma nenapadené části výroku I, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení částky 1 035 000 Kč s příslušenstvím.
Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je založeno na více samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby, z nichž jeden nebyl dovoláním napaden a zpochybněn. Ve vztahu k pozemku par. č. 817/19 pak dovolání trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení.
Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou ve vztahu k pozemku par. č. 817/19 založena na samostatném, od ostatních pozemků odlišném právním závěru, jenž nebyl v dovolání zpochybněn a ve vztahu k tomuto pozemku dovolání neobsahuje žádný dovolací důvod ani vymezení přípustnosti dovolání. Uvedené vady dovolání brání pokračování v dovolacím řízení o nároku na vyklizení tohoto pozemku.
Ve vztahu ke zbývajícím nemovitým věcem se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž své rozhodnutí založil na nedostatku aktivní legitimace žalobkyně v řízení vycházející ze dvou právních závěrů (1) z vázanosti účastníků i soudu pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 4. 2006, č. j. 8 C 65/2003-378, jímž byla zamítnuta žaloba předchůdce žalobkyně na určení vlastnictví z důvodu platnosti kupní smlouvy, kterou od něj nemovitosti nabyla žalovaná, a neplatného odstoupení od ní; 2) na splnění předpokladů pro vydržení vlastnického práva žalovanou). Soud prvního stupně sice uvedl, že s ohledem na závěr o tom, že podle označeného pravomocného rozsudku, jímž byla otázka vlastnictví pozemků vyřešena (žaloba předchůdce žalobkyně byla zamítnuta a podle odůvodnění tohoto rozsudku je žalovaná vlastníkem předmětných nemovitostí), se otázkou vydržení jako podpůrnou nezabýval (logicky, měl-li za to, že podle označeného rozsudku je žalovaná vlastníkem na základě kupní smlouvy). Současně však i závěr o splnění předpokladů žalovanou pro vydržení vlastnického práva na základě provedeného dokazování učinil. Závěr o vlastnictví žalované nabytého na základě vydržení je přitom stejným důvodem pro zamítnutí žaloby pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně v řízení jako závěr o jejím vlastnictví nabytém platnou kupní smlouvou.
Protože každý z výše uvedených závěrů je samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby (pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně v řízení) a dovolatelka jeden z nich [důvod pod bodem 2)] vůbec nenapadla a dovolacímu přezkumu jej neotevřela, nelze než uzavřít, že dovolání nemůže být z hlediska uvedených námitek přípustné jako celek.
Lze ovšem dodat, že dovolání by nebylo přípustné i nebýt výše uvedeného důvodu.
Předně vedle sebe neobstojí vymezení přípustnosti dovolání otázkou dosud dovolacím soudem neřešenou a současně konstatováním rozporu téže položené otázky se standardní judikaturou dovolacího soudu, neboť tyto dva důvody přípustnosti dovolání se navzájem vylučují.
Žalobkyně patrně nemá ujasněnou otázku, kdo je ve věci žalující stranou, pokud opakovaně v dovolání uvádí, že „žalobce“ je organizační složkou České republiky, ačkoli žalobkyní ve věci je Česká republika, za niž Státní pozemkový úřad jako organizační složka státu jedná dle §21a odst. 1 písm. b) o. s. ř.
K otázce pod bodem A) dovolání, zda „ zamítnutím žaloby na určení vlastnického práva jednoho subjektu se závazně deklaruje určení vlastnického práva téhož předmětu vlastnictví ve prospěch jiného vlastníka “, kterou měl dovolací soud vyřešit v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1074/98 a sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, když podle dovolatelky z negativního určení závazně pozitivně nevyplývá, kdo je skutečným vlastníkem věci, a soudy byly tímto rozsudkem vázány pouze ve vztahu k PFČR z hlediska důvodů posuzovaných v rozsudku, nikoli však v jeho odůvodnění; odvolací soud měl tedy otázku vlastnictví jako prejudiciální posoudit znovu, lze uvést:
Pro rozhodnutí věci nemá posouzení uvedené otázky zásadní význam, neboť pro zamítnutí žaloby na vyklizení pozemku postačí závěr, že žalobkyně vlastníkem pozemku není (není proto ve věci aktivně legitimovaná). Kdo jiný je skutečným vlastníkem, na rozhodnutí nic změnit nemůže. Vyřešení uvedené právní otázky tedy nemůže přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí. Nicméně lze poznamenat, že sama žalobkyně poukazuje na řadu rozhodnutí dovolacího soudu dovozujících potřebu výrok zamítavého rozsudku vykládat v souvislosti s jeho odůvodněním, což Nejvyšší soud dovodil např. i v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 69/2000 , v němž uvedl: „V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta. Je tedy třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věci.“ S tímto závěrem není napadené rozhodnutí v rozporu, pokud nalézací soudy z rozsudku o určení učinily závěr, že mezi účastníky bylo závazně vyřešeno, že žalobkyně vlastníkem není, neboť její předchůdce platnou kupní smlouvou vlastnické právo převedl na žalovanou. Oproti tomu v dovolatelem označeném rozsudku ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, Nejvyšší soud řešil otázku naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví v případě duplicitního zápisu do katastru nemovitostí a uvedl: „Pozitivní určení vlastnického práva pak má přednost před negativním určením (že žalovaný není vlastníkem sporné nemovitosti), protože z negativního určení nevyplývá jistě, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti“. Jde tedy o jiné otázky než ty, na nichž je založeno rozhodnutí v předmětné věci.
K otázkám pod bodem B) dovolání, které podle dovolatelky dovolací soud dosud neřešil,
1) „ zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté v případě, kdy jde v novém řízení o posouzení téhož právního vztahu mezi původním žalovaným a právním nástupcem původního žalobce, který svým právním postavením (organizační složka státu) zhojil vytýkaný nedostatek aktivní legitimace tehdejšího žalobce (PFČR) konstatovaný v původním řízení “;
2) „ zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté v případě, kdy jde v novém řízení o posouzení téhož právního vztahu mezi původním žalovaným a právním nástupcem původního žalobce, avšak právní nástupce žalobce žalovaný nový nárok opírá o jiný právní titul“:
V otázce pod bodem B/1) předestírá dovolatelka skutek, který takto nebyl nalézacími soudy zjištěn. Z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 4. 2006, č. j. 8 C 65/2003-378, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2007, č. j. 24 Co 407/2006-413, je zřejmé, že žaloba o určení vlastnictví PFČR k předmětným pozemkům byla zamítnuta na základě závěru, že uzavřená kupní smlouva s žalovanou je platná, žalovaná se na jejím základě stala vlastníkem předmětných věcí a k platnému odstoupení od ní nedošlo. Závěr o nedostatku aktivní legitimace PFČR, neboť by nebyl vlastníkem i v případě, že by kupní smlouva byla absolutně neplatná (což ovšem nedovodily), učinily soudy obou stupňů jen nad rámec důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby. Z pohledu závaznosti rozsudku pro účastníky i soud (§159a odst. 4 o. s. ř.) se tedy tohoto druhého závěru, jenž by platil pouze tehdy, kdyby se neuplatnil závěr první, nelze dovolávat, neboť žaloba na určení vlastnictví nebyla primárně pro uvedený nedostatek aktivní legitimace žalobce zamítnuta. Totéž platí o otázce pod bodem B/2), neboť nalézací soudy nezjistily, že žalobkyně opírá žalobu na vyklizení o jiný právní titul (právní důvod nabytí vlastnictví), než v předchozím řízení o určení vlastnictví. Ostatně jiný právní titul, od nějž by dovolatelka odvozovala své vlastnické právo, netvrdí dovolatelka ani v dovolání, a sama se považuje za právního nástupce PFČR.
Závaznost rozsudku i pro právní nástupce vyslovil přitom Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1907/2010, dle nějž se týchž osob řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení. Soudy obou stupňů přitom správně dovodily, že k nástupnictví České republiky (k jejímu vstupu do práv a povinností PFČR) došlo na základě zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu a změně souvisejících předpisů (§22 odst. 1 a 3 zákona), z něhož vyplývá právo Státního pozemkového úřadu jako organizační složky státu (§1 odst. 2 zákona) s majetkem, který na Českou republiku přešel, hospodařit (§22 odst. 3 zákona).
K otázkám pod bodem C) dovolání, které dovolací soud dosud neřešil, příp. došlo k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe,
1) zda je správnou aplikací práva, pokud soudy vydají v jiném řízení rozhodnutí odporující předchozímu pravomocnému rozhodnutí o zamítnutí nároku ze synallagmatického vztahu na zaplacení kupní ceny, kde byla vyřešena předběžná otázka platnosti právního úkonu (kupní smlouvy) ;
2) zda je v souladu se zásadami spravedlivého rozhodování, aby soudy neposkytly ochranu původnímu vlastníkovi – prodávajícímu, nýbrž protiprávnímu stavu, pokud v rámci synallagmatického závazku (koupě) kupujícímu z důvodu pravomocného rozsudku nevznikla povinnost zaplatit kupní cenu a zároveň vykonává vlastnická práva k předmětu koupě:
Na vyřešení těchto otázek není napadené rozhodnutí založeno a dovolací soud není oprávněn v tomto dovolacím řízení přezkoumávat správnost dřívějších pravomocných rozhodnutí, jejichž nápravy se mohla žalobkyně či její předchůdce domoci pouze na základě řádných nebo mimořádných opravných prostředků, nikoli dovoláním proti nyní přezkoumávanému rozsudku.
Ke vztahu a závaznosti prvního rozsudku na plnění a druhého na určení vlastnictví lze uvést:
V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněném pod č. 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč., Nejvyšší soud přehodnotil dosavadní rozhodovací praxi a uvedl, že „teorii identity skutku nelze vykládat (co do soudním rozhodnutím pravomocně přiznaného plnění pro účely posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté v následném sporu o určení) protikladně k ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř (akcentujícímu jen závaznost rozsudečného výroku). Pro účely posouzení, zda řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá (ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.) určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo zkoumané předtím v pravomocně rozhodnutém sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (§80 písm. b) o. s. ř.), nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), je tedy podstatné, zda a jakým způsobem se řešení otázky, jíž se týká podaná určovací žaloba, promítlo ve výroku soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti (§80 písm. b) o. s. ř.). Obecně lze říci, že je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (§80 písm. b/ o. s. ř.), zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o. s. ř.), jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata)….. Obecně lze říci, že tam, kde spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 písm. c) o. s. ř.), slouží jako ,nutný‛ podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku, (jde-li o nemovitost) [§80 písm. b/ o. s. ř.], překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k majetku je či není…“. Rozsudek na plnění tedy netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o určení vlastnictví k věci zapisované do katastru nemovitostí (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3084/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016).
Pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, nevytváří – zásadně – překážku věci rozhodnuté pro žalobu na plnění vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněném pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1561/2013). To ovšem neznamená, že by tím nebyla otázka vlastnictví řešená v rozsudku o určení vlastnictví (lhostejno, zda zamítavém nebo vyhovujícím) mezi účastníky (jejich nástupci) závazně vyřešena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2399/2011). Jinými slovy, vyřešení otázky vlastnictví rozsudkem o určení je pro následné řízení o plnění pro účastníky (jejich právní nástupce) i pro soud závazné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., zčásti pro vady dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), zčásti jako nepřípustné (§237 o. s. ř.), odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně ve stanovené lhůtě splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 15. 4. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu