ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.963.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 963/2020-573
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce D. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované M. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 59/II, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 163/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 26 Co 188/2016-549, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 438,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované Mgr. Petra Škopka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 5 C 163/2013-379, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 5. 2016, č. j. 5 C 163/2013-8, „pomocného spisu“, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobce movité věci specifikované ve výroku III a záporný zůstatek na sporožirovém účtu č. XY, vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši -15 292 Kč (výrok V); do výlučného vlastnictví žalované přikázal movité věci specifikované ve výroku IV rozsudku a záporný zůstatek na sporožirovém účtu č. XY, vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši -5 178 Kč (výrok VI). Dále rozhodl, že se žalované přikazuje k úhradě zůstatek dluhu ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0602846-8-01, uzavřené dne 4. 3. 2008 s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů 217 207,45 Kč (výrok II). Rozhodl také o vrácení přeplatku ze zálohy složené na náhradu nákladů řízení státu (výroky VII a VIII) a o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok IX).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce (vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 22 Cdo 428/2017-487, kterým dovolací soud zrušil předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Praze v této věci, a to rozsudek ze dne 12. 10. 2016, č. j. 26 Co 188/2016-432, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 12. 2016, č. j. 26 Co 188/2016-466) rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, č. j. 26 Co 188/2016-549, rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroků VII a VIII, které nebyly napadeny odvoláním) změnil tak, že přikázal do výlučného vlastnictví žalobce movité věci uvedené ve výroku I písm. a) rozsudku odvolacího soudu a zůstatek na sporožirovém účtu č. XY, vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši -15 292 Kč [výrok I písm. a) rozsudku odvolacího soudu]; do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci specifikované ve výroku I písm. b) rozsudku odvolacího soudu a zůstatek na sporožirovém účtu č. XY, vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši -5 178 Kč [výrok I písm. b) rozsudku odvolacího soudu]; žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění manželů 74 997,50 Kč [výrok I písm. c) rozsudku odvolacího soudu]. Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. že tato otázka nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že závazky vzniklé na základě úvěrové smlouvy č. 0239764109 uzavřené s Českou spořitelnou, a.s., a smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0602846-8-01 uzavřené s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., tvořily součást společného jmění účastníků řízení [odvolací soud dovodil, že tyto závazky týkající se majetku ve výlučném vlastnictví žalované se staly součástí společného jmění s ohledem na vůli obou účastníků řízení nabýt je do společného jmění, jelikož shodná vůle má přednost před zákonnou výlukou ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník]. Namítá, že se jedná o závazky týkající se majetku ve výlučném vlastnictví žalované, a proto nemohou tvořit společné jmění účastníků řízení. Poukazuje na skutečnost, že manželé jsou v případě závazků omezeni požadavky druhé (úvěrující) strany, která vyžaduje, aby byl závazek poskytnut oběma manželům. V takovém případě absentuje svobodná vůle, zda nabýt závazek do společného jmění manželů, či nikoliv. Tvrdí, že neprojevil vůli, aby shora uvedené závazky týkající se majetku ve výlučném vlastnictví žalované byly součástí společného jmění manželů.
Žalobce v dovolání nesouhlasí také se závěry odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že finanční prostředky ve výši 500 000 Kč vynaložené na zaplacení dlužné částky vyplývající z úvěrové smlouvy č. 0239764109 uzavřené s Českou spořitelnou, a.s., č. 0239764109, nabyli od J. N. Příslušné závěry odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
Žalobce se dále neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že i pokud by byly prokázány skutečnosti odůvodňující uzavřít, že žalobce získal finanční prostředky ve výši 500 000 Kč na zaplacení dlužné částky vyplývající z úvěrové smlouvy č. 0239764109 uzavřené s Českou spořitelnou, a.s., od J. N., nemohl by být závazek vůči J. N. v řízení vypořádán, protože netvořil součást majetkového společenství účastníků [rozsah závazku přesahoval ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a žalobce jej převzal bez souhlasu žalované].
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu. Má za to, že součástí společného jmění manželů se stane rovněž závazek týkající se výlučného majetku jednoho z nich, projeví-li druhý z manželů při vzniku tohoto závazku vůli, aby takový závazek tvořil součást jejich společného jmění (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2287/2013). Žalovaná má rovněž za to, že odvolací soud řádně odůvodnil svůj závěr týkající se (žalobcem tvrzené) půjčky finančních prostředků ve výši 500 000 Kč od J. N. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění manželů a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
K vypořádání závazků vzniklých na základě úvěrové smlouvy č. 0239764109 uzavřené s Českou spořitelnou, a. s., a smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0602846-8-01 uzavřené s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s.:
Podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 428/2017, přijal a odůvodnil závěr, že pro posouzení, zda závazek tvoří společné jmění manželů, je zásadní shodná vůle manželů při jeho vzniku (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2287/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 680/2009).
Dovolací soud se se shora uvedeným závěrem ztotožňuje i v projednávané věci a neshledává žádný důvod pro rozdílné posouzení této právní otázky. Shodná vůle manželů, aby závazek týkající se výlučného majetku jednoho z nich, tvořil společné jmění manželů, vylučuje uplatnění tzv. zákonných výluk uvedených v §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. Zákon preferuje společné jmění manželů, a zmíněné ustanovení tak není kogentní. Pokud manželé projeví shodnou vůli, aby závazek týkající se výlučného majetku jednoho z nich, tvořil společné jmění manželů, stane se takový závazek součástí společného jmění manželů a není na překážku, že tento závazek podléhá zákonné výluce ze společného jmění manželů. V souladu se základními principy, o které se opírá občanské právo, má vůle stran přednost před zákonnou úpravou výluk ze společného jmění manželů.
V posuzované věci dovolatel namítá, že neměl (a neprojevil) svobodnou vůli, aby shora specifikované závazky byly závazky společnými, tvořícími společné jmění účastníků řízení.
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah vůle účastníků smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (uveřejněný pod č. 46/2002 v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 3, str. 195)].
Žalobce v souvislosti s provedeným dokazováním (vztahujícím se k obsahu jeho vůle při vzniku výše uvedených závazků) pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Žalobce rovněž v této souvislosti neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V poměrech projednávané věci je s ohledem na výše uvedené dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudů prvního stupně o obsahu vůle žalobce při vzniku závazků založených na základě úvěrové smlouvy č. 0239764109 uzavřené s Českou spořitelnou, a. s., č. 0239764109, a smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0602846-8-01 uzavřené s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. Projevili-li oba účastníci řízení při vzniku těchto závazků, které se týkají majetku ve výlučném vlastnictví žalované, vůli, aby tyto závazky tvořily součást společného jmění manželů, staly se předmětné závazky součástí tohoto majetkového společenství.
Opodstatněná není v této souvislosti námitka žalobce, že „tak de facto zaplatil polovinu splátek úvěru za rekonstrukci nemovitosti žalované, a to bez jakéhokoliv protiplnění.“ Byly-li peněžní prostředky získané na základě závazku tvořícího společné jmění manželů použity na výlučný majetek jednoho z manželů, jedná se o tzv. vnos ze společného jmění manželů na výlučný majetek jednoho z nich, který je třeba uplatnit k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 209/2012). Jelikož však žalobce v poměrech projednávané věci nárok na vypořádání tohoto vnosu včas neuplatnil, nemohl být v tomto řízení vypořádán. Jinými slovy žalobci svědčilo právo na vypořádání tohoto vnosu. Jelikož jej však v zákonné lhůtě u soudu neuplatnil, zaniklo (srov. odst. 27 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 26 Co 188/2016-549; k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že žalobce tyto závěry odvolacího soudu v dovolání žádným způsobem nenapadá).
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je při posouzení vypořádání předmětných závazků založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitkám žalobce směřujícím do závěrů odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce získal finanční prostředky ve výši 500 000 Kč na zaplacení dlužné částky vyplývající z úvěrové smlouvy č. 0239764109 uzavřené s Českou spořitelnou, a. s., č. 0239764109, od J. N.:
Dovolatel uvádí, že výše uvedené skutkové závěry odvolacího soudu vztahující se (k žalobcem tvrzené) půjčce od J. N. jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Žalobce rovněž v této souvislosti neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný.
Dovolatel tak nedostál, s ohledem na výše uvedené, požadavku na řádné vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V takovém případě je dovolací soud i těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). Z uvedeného plyne, že dovolání trpí v části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že i pokud by se žalobci podařilo prokázat nabytí finanční prostředků ve výši 500 000 Kč od J. N., tak by tyto finanční prostředky nemohly být vypořádány, protože by se jednalo o výlučný závazek žalobce ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) obč. zák.
Žalovaný staví tuto námitku na odlišném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud (odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce, resp. účastníci řízení nenabyli na základě půjčky finanční prostředky ve výši 500 000 Kč od J. N., přičemž žalobci se nepodařilo tato skutková zjištění v dovolacím řízení zpochybnit).
Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (a to především zjištěním, že žalobce nenabyl na základě půjčky finanční prostředky ve výši 500 000 Kč od J. N.), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. shora uvedená námitka dovolatele
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 5. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu