ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1219.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1219/2020-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M.,ve věci žalobkyně Informatik-Česká republika, spol. s r.o., se sídlem Lidická 2030/20, Černá Pole, 602 00 Brno, IČO 60739754, zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem Kachlíkova 891/15, 635 00 Brno, proti žalované FINEXA s.r.o. se sídlem Vránova 1155/157, Řečkovice, 621 00 Brno, IČO 26939258, zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem Jaselská 197/14, 602 00 Brno, o zaplacení 67 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 113/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2019, č. j. 47 Co 72/2017-257, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 985 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 47 Co 72/2017-257, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 10. 2016, č. j. 20 C 113/2012-159, ve výroku I., jímž byla žaloba zamítnuta, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrok II. ve výši náhrady nákladů přiznaných žalované, které je žalobkyně ji povinna zaplatit, výrokem III. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady řízení státu ve výši 2 929 Kč a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zamítl žalobu na vrácení částky zaplacené žalobkyní žalované na základě smlouvy o vedení účetnictví, uzavřené mezi účastnicemi dne 2. 1. 2012, jestliže žalobkyně nebyla oprávněna odstoupit od smlouvy a nenastaly tak ve smyslu ustanovení §351 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) podmínky k vrácení žalobou uplatněné částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, popř. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka uvedla, že se jedná o tyto otázky:
a) zda smlouva o vedení účetnictví je smíšenou smlouvou, která se posuzuje z hlediska práv a povinností smluvních stran nejen uzavřenou smlouvou, nýbrž také ustanoveními upravujícími smlouvu o dílo (§536 a násl. obch. zák.) a navíc ustanoveními upravujícími smlouvu mandátní (§566 a násl. obch. zák.), a to v případech, kdy si tuto právní kombinaci smluvní strany nesjednaly;
b) zda je či není obchodní zvyklostí, ve vztahu mezi účetní společností (žalovaná) a objednatelem (dovolatelka), předání alespoň předběžných výsledků hospodaření v průběhu zpracování účetnictví, pokud je o to účetní společnost požádána ze strany objednatele, dochází-li k předávání dokladů a fakturaci za služby v rámci měsíčního plnění;
c) zda účetní společnost plní řádně smlouvu tím, že adresátem plnění není objednavatel, nýbrž příslušný finanční úřad, popř. soud, který ve sporném řízení rozhoduje, ačkoliv si to smluvní strany nesjednaly;
d) zda účetní společnost plní řádně smlouvu tím, že napodobuje podpis statutárního orgánu dovolatelky na daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty, které účetní společnost předá přímo na finanční úřad a nikoli objednateli (dovolatelce);
e) zda účetní společnost tím, že zpracovává účetnictví v rozporu se zákonem o účetnictví, porušuje hrubě smlouvu o vedení účetnictví (§345 odst. 2 obch. zák.).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že na uzavřenou smlouvu o vedení účetnictví aplikoval bez opory v zákoně či judikatuře ustanovení o smlouvě mandátní (§566 a násl. obch. zák.). Poukazuje na to, že ve smlouvě bylo sjednáno, že příjemcem plnění bude objednatel (dovolatelka), avšak z dokazování vyplynulo, že žalovaná předávala plnění svým jménem na účet dovolatelky přímo zdravotním pojišťovnám, České správě sociálního zabezpečení a finančnímu úřadu, přesto však odvolací soud dovodil, že pochybení žalované nenaplňuje znaky podstatného porušení smlouvy, které by opravňovalo žalobkyni od smlouvy odstoupit. Dovolatelka rovněž namítá nedostatečné dokazování v dané věci, které spatřuje v tom, že nebyly provedeny některé důkazy žalobkyní navržené a nesouhlasí ani s hodnocením důkazů, které vyústilo v nesprávné právní posouzení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné, jestliže dovolatelkou formulované otázky nejsou otázkami právními, které by mohl dovolací soud posuzovat. Otázka a) je bez přímého vlivu na spornou situaci, otázka b) je otázkou dokazování, otázky c, d) jsou založeny na vlastních skutkových zjištěních, které z řízení nevyplynuly a na otázku e) dává odpověď přímo zákon.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací podle §10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud je nucen nejprve zdůraznit, že ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které tam z uvedených hledisek považuje za splněné. Dovolání by mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobkyně uvedla, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení právní otázky, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil, odchýlil, nebo by označila právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž z dovolání musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit. Pouhá žádost dovolatelky, že dovolacím soudem vyřešení otázka má být posouzena jinak, neodpovídá požadavku ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání žalobkyně nedostála. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu a namítá pouze nesprávné právní posouzení, bez tohoto, že by výslovně vymezila přípustnost dovolání k jednotlivým formulovaným otázkám, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. ve smyslu výše cit. judikatury Nejvyššího soudu (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1232/2019 - dostupném na www.nsoud.cz ).
Námitky dovolatelky, týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu, směřující do vad řízení, nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud, rovněž neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 nebo ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky založené na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, což brání dovolacímu soudu v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 11. 6. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu