ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1359.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1359/2020-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně BÜROPROFI s.r.o. , se sídlem Hlinská 456/2, 370 01 České Budějovice, IČO 62502034, zastoupené JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem Šafaříkova 201/17, 12000 Praha 2, proti žalovanému CÍL, výrobní družstvo , se sídlem Olomoucká 3897/116, 796 01 Prostějov, IČO 00030821, zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová, o zaplacení 1 216 943 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 414/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2019, č. j. 74 Co 9/2019-328, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 311 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, č. j. 74 Co 9/2019-328, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 9. 2018, č. j. 8 C 414/2016-260, v zamítavém výroku I., výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve výši náhrady nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, který zamítl návrh žalobkyně na úhradu žalované částky, jakožto kupní ceny tvořené 107 dílčími fakturovanými částkami splatnými postupně v období od 30. 6. 2014 do 4. 11. 2014, z titulu kupních smluv uzavřených v tomto období mezi žalobkyní a Sdružením, které je tvořeno členy VDI Meta – výrobní družstvo invalidů a CÍL, výrobní družstvo, podle smlouvy o sdružení ze dne 31. 12. 2013 (dále jen „Sdružení“). Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že účelem Sdružení a předmětem společné činnosti členů Sdružení bylo zajištění potřebného množství zakázek s cílem zajistit svým zaměstnancům stabilitu pracovního poměru a ochránit je před nezaměstnaností, plnohodnotně začlenit osoby se zdravotním postižením do pracovního procesu a podporovat jejich uplatnění na trhu práce a zejména propagace výrobků, obchodních komodit a služeb členů sdružení, marketingová činnost, získávání společných zakázek a jejich společná realizace a veškerá další spolupráce v rámci působení na trhu v České republice, jejímž výsledkem budou kompletnější a kvalitnější produkty a služby. VDI META – výrobní družstvo invalidů, se zavázalo zajišťovat akviziční a marketingovou činnost a uzavírat smlouvy s konkrétními závazky, CÍL výrobní družstvo, se zavázalo zaměstnávat osoby se zdravotním postižením a poskytovat je zákazníkům tak, aby si zákazníci mohli uplatnit při odběru zboží tzv. „náhradní plnění“ podle §81 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění (dále jen „zákon č. 435/2004 Sb.“). K právním úkonům za sdružení bylo smluvně oprávněno META – výrobní družstvo invalidů. Po doplnění dokazování ohledně obsahu právního vztahu jednoho ze sto sedmi žalovaných obchodních případů a z aplikované obchodní praxe zúčastněných odvolací soud zjistil, že zákazník si u žalobkyně objednal zboží – kancelářský materiál s uvedením množství a ceny a poté převzal zboží od přepravce, jemuž bylo zboží předáváno k přepravě přímo ze skladu žalobkyně. Ve vztahu ke zboží uvedenému v objednávce (a i ve vztahu ke zboží z jiných objednávek) vystavilo VDI META – výrobní družstvo invalidů, dodací list pro hromadnou fakturaci a též fakturu, kterou vyúčtovalo zákazníku žalobkyně souhrn cen z dodacího listu pro hromadnou fakturaci. Na totožné zboží vystavila žalobkyně rovněž fakturu, kdy jejím prostřednictvím vyúčtovala VDI META - výrobnímu družstvu invalidů za shodné zboží cenu v odlišné výši, lišící se o přirážku k ceně. Navýšení ceny o přirážku v určité výši, s níž zákazník souhlasil, bylo marží, která měla být poskytována členům Sdružení na výkon administrativních činností, vystavování faktur (VDI META - výrobním družstvem invalidů), spojených s těmito obchody. Žalované družstvo CÍL uvedlo, že pro něj byla v roce 2014 sjednána provize, kterou však VDI META – výrobní družstvo invalidů pro své ekonomické potíže neplatilo. Touto obchodní praxí byla zajišťována poptávka zákazníků (odběratelů), které tížila povinnost prokazovat příslušnému úřadu práce tzv. „náhradní plnění“ podle §81 zákona č. 435/2004 Sb., tj. povinnost odebírat výrobky nebo služby od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením.
Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně fiktivní spoluprací s VDI META - výrobním družstvem invalidů, a prostřednictvím Sdružení, v němž bylo toto družstvo členem, získávala výhodu pro své obchody, když nabízela dodávky v režimu „náhradního plnění“ podle zákona o zaměstnanosti. Přitom však nebyly dodávány výrobky či služby získané činností zaměstnaných osob se zdravotním postižením. Nebyl tak naplněn účel smlouvy o sdružení - plnohodnotně začlenit osoby se zdravotním postižením do pracovního procesu a podporovat jejich uplatnění na trhu práce. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nemění nic ani skutečnost, že i žalovaný se vůči VDI META - výrobnímu družstvu invalidů, smluvně zavázal zaměstnávat osoby se zdravotním postižením s cílem nabídnout „náhradní plnění“ podle §81 zákona č. 435/2004 Sb. a že dokonce na obchodech sjednaných s žalobkyní hodlal profitovat prostřednictvím vyúčtované provize. Odvolací soud při právním posouzení věci vzal v úvahu, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena žádná smlouva. Ze skutkových zjištění odvolací soud dále dovodil, že ustanovení zákona č. 435/2004 Sb. bylo plněno pouze zdánlivě, fiktivním a formálním zapojením VDI META - výrobního družstva invalidů do obchodů žalobkyně, která poptávané zboží skladovala a na základě objednávek zákazníků jim zboží prostřednictvím přepravní služby přímo ze skladů dodávala, zatímco VDI META – výrobní družstvo invalidů se až do okamžiku převzetí zboží (splnění povinností prodávajícího z kupní smlouvy) na obchodu nijak nepodílelo a nepodílel se na něm ani žalovaný. Zřejmě jen za účelem, aby mohlo být dodané zboží formálně vykázáno v režimu „náhradního plnění“, vystavila VDI META – výrobní družstvo invalidů, následně (dodatečně) dodací list a fakturu s vyúčtováním ceny. Úhradu účtované částky ve prospěch VDI META - výrobního družstva invalidů, pak lze mít podle závěru odvolacího soudu za plnění bez právního důvodu, jelikož právo na zaplacení ceny dodaného zboží vzniklo nepochybně žalobkyni. Dodávky zboží (kancelářského materiálu) žalobkyní nemohly podle odvolacího soudu naplnit a ani nenaplňovaly účel Sdružení - zapojovat osoby se zdravotním postižením do pracovního procesu. Výklad žalobkyně, že se tak dělo prostřednictvím účetních operací vykonávaných VDI META - výrobním družstvem invalidů, nepovažoval odvolací soud za výklad, který by mohl obstát, neboť se v posuzovaném případě nejednalo o právní jednání směřující k poskytnutí jeho výrobků či služeb („náhradního plnění“) třetím osobám. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyní popsaný skutečný průběh jejího obchodního vztahu s VDI META – výrobním družstvem invalidů postrádá základní znaky tvrzeného typového závazkového vztahu – kupní smlouvy. Zároveň konstatoval, že nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by VDI META – výrobní družstvo invalidů poskytovalo službu ve formě vedení účetnictví pro žalobkyni, její zákazníky, či jakékoliv třetí subjekty.
Odvolací soud proto potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá splnění závazku z titulu solidární odpovědnosti člena za závazky Sdružení, nemohla být s ohledem na skutkové zjištění úspěšná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí jednak na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jednak na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
Odvolací soud se podle názoru dovolatelky odchýlil při právním posouzení věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky solidární odpovědnosti účastníků sdružení, zakotvené v ustanovení rozhodném pro posouzení dané věci, a to v §835 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Poukázal v této souvislosti na závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 659/2002, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud uzavření smlouvy (o půjčce) bylo součástí podnikatelských aktivit všech účastníků sdružení, které navenek zastupoval na základě ujednání ve smlouvě o sdružení jeden z členů sdružení, pak je namístě aplikace §835 odst. 2 obč. zák., podle něhož jsou ze závazků vůči třetím osobám zavázáni účastníci sdružení společně a nerozdílně. Rovněž v usnesení ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1356/2006, Nejvyšší soud dovodil, že ze závazků ze smlouvy uzavřené jen jedním z účastníků smlouvy o sdružení zavázáni společně a nerozdílně vůči druhé smluvní straně všichni účastníci sdružení, jestliže její uzavření bylo součástí podnikatelských aktivit všech účastníků sdružení a bylo v souladu s ujednáním o jejich zastupování podle smlouvy o sdružení.
Dovolatelka nesouhlasí s právním hodnocením jediného listinného důkazu – smlouvy o sdružení, dokazování považuje za nedostatečné, jestliže odvolací soud doplnil dokazování pouze o přezkoumání jednoho obchodního případu, a domnívá se, že právní hodnocení nemá oporu ani v uvedeném provedeném listinném důkazu - obsahem smlouvy o sdružení. Poukazuje na čl. II. odst. 2 smlouvy o sdružení s tím, že záměr smluvních stran byl plnohodnotně začlenit osoby se zdravotním postižením do pracovního procesu a podporovat jejich uplatnění na trhu práce a že výčet společné činnosti v čl. II. odst. 3 smlouvy o sdružení byl jen příkladný, nejedná se o taxativní výčet, proto má dovolatelka za to, že logickým a gramatickým výkladem lze jednoznačně dovodit, že předmětem společné činnosti Sdružení mohly být i nákupy zboží. Dovolatelka je přesvědčena, že předmětné dodávky kancelářského zboží byly součástí podnikatelských aktivit členů Sdružení a byl tak naplněn předpoklad vzniku solidární odpovědnosti ve smyslu §829 a násl. obč. zák. a uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 659/2002. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že dodávkami kancelářského zboží nemohl být naplněn účel Sdružení. Připomněla, že zisk v podobě sjednaných marží náležel výlučně Sdružení a tím docházelo i k podpoře zdravotně postižených na trhu práce.
Dovolatelka považuje dovolání za přípustné rovněž z důvodu nesprávného právního posouzení otázky převodu vlastnického práva. K řešení této otázky podle dovolatelky sice stačí znalost ustanovení §1099 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ale podle nesprávného právního posouzení této otázky odvolacím soudem je třeba tuto otázku vyřešit Nejvyšším soudem, jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Dovolatelka namítá, že odvolací soud své rozhodnutí založil na zastaralém právním názoru, vycházejícím z tradice držby s tím, že předpokladem jakékoliv dodávky zboží je i jeho fyzické předání prodávajícím kupujícímu, což je podle dovolatelky v rozporu s aktuálními požadavky na jednoduchý a rychlý hospodářský styk ve smyslu §1099 o. z. Navíc k převodu vlastnického práva z dovolatele na Sdružení a následně na koncového zákazníka nebylo vyžadováno, aby zboží bylo fyzicky předáváno a skladováno Sdružením. Dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul, že ačkoliv došlo k dodávce zboží ze skladu dodavatele do skladu koncového zákazníka, vlastnické právo ke zboží přešlo nejprve na Sdružení (resp. jeho příslušného člena) a teprve poté na koncového zákazníka. Důsledkem pak bylo oprávnění jménem Sdružení účtovat koncovým zákazníkům marži za dodávku zboží v režimu náhradního plnění. K uvedeným skutečnostem žalobkyně navrhla provedení dalších důkazů, ale soud prvního stupně a ani odvolací soud tyto důkazy neprovedly, a tím tedy nedostatečně zjistily skutkový stav věci.
Dovolatelka považuje dovolání za přípustné i z důvodu nesprávného právního posouzení obsahu ustanovení §81 zákona č. 435/2004 Sb., dovodil-li odvolací soud, že předmětem dodávek zboží, jako náhradního plnění ve smyslu uvedeného ustanovení zákona, mohou být (od zaměstnavatelů s více než 50% zaměstnanců se zdravotním postižením) pouze zboží a služby, na jejichž zhotovení či poskytnutí se podílely osoby se zdravotním postižením a nikoliv již zboží, nabyté těmito zaměstnavateli od třetích osob, kdy tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena.
Žalobkyně v dovolání s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1435/2001, též namítá, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo vadami, které odvolací soud nenapravil, což spatřuje v nedostatečném a neúplném dokazování způsobeném neprovedením navržených důkazů a v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí – viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010.
Dovolatelka proto z uvedených důvodů navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a též rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost a v případě, že by Nejvyšší soud přesto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, navrhl jeho zamítnutí, neboť považuje dovolání za nedůvodné. Zdůraznil, že dovolání je založeno na dezinterpretaci skutečné vůle účastníků smlouvy o sdružení, neboť vůle žalovaného, jako člena Sdružení, vstupovat do obchodních vztahů s žalobkyní nikdy neexistovala, smlouvy byly uzavírány vždy a jenom vlastním jménem VDI META – výrobní družstvo invalidů a na jeho účet a nikdy jménem a na účet Sdružení, o čemž svědčí i skutečnost, že kupní cena celkem ve výši, jejíž úhrady se žalobkyně po žalovaném domáhá, byla fakturována nikoliv na Sdružení VDI – Meta – Cíl, nýbrž výhradně na VDI – Meta - výrobní družstvo invalidů.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud nejprve připomíná, že již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posouzení přípustnosti dovolání je proto tedy třeba především zkoumat, zda dovolatel nezakládá předestřené otázky v dovolání na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu. V dané věci odvolací soud při posouzení otázky solidární odpovědnosti účastníků Sdružení vyšel z obsahu smlouvy o sdružení, podle níž účelem Sdružení a předmětem společné činnosti členů Sdružení bylo zajištění potřebného množství zakázek s cílem zajistit svým zaměstnancům stabilitu pracovního poměru a ochránit je před nezaměstnaností, plnohodnotně začlenit osoby se zdravotním postižením do pracovního procesu a podporovat jejich uplatnění na trhu práce, a zejména propagace výrobků, obchodních komodit a služeb členů sdružení, marketingová činnost, získávání společných zakázek a jejich společná realizace a veškerá další spolupráce v rámci působení na trhu v České republice, jejímž výsledkem budou kompletnější a kvalitnější produkty a služby. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu však vyplynulo, že sjednaný účel smlouvy - plnohodnotně začlenit osoby se zdravotním postižením do pracovního procesu a podporovat jejich uplatnění na trhu práce - nebyl spoluprací žalobkyně s VDI META - výrobním družstvem invalidů, prostřednictvím Sdružení, v němž bylo toto družstvo členem, naplněn, a že žalobkyní popsaný skutečný průběh jejího obchodního vztahu s VDI META – výrobním družstvem invalidů postrádal základní znaky tvrzeného typového závazkového vztahu – kupní smlouvy. Žalobkyně tedy neprokázala platný závazkový vztah mezi ní a Sdružením. Pokud dovolatelka tvrdila, že účel činnosti Sdružení mohl být naplněn i jinou činností, než činností příkladmo uvedenou ve smlouvě o sdružení, tedy například i činnosti, jako to bylo v daném případě - vystavováním účetních dokladů, je třeba připomenout, že nebylo zjištěno a ani tvrzeno, že by VDI META – výrobní družstvo invalidů poskytovalo službu v podobě vedení účetnictví pro žalobkyni, její zákazníky, či jakékoliv třetí subjekty. V posuzovaném případě, z něhož (a i z dalších případů) je dovozován uplatněný nárok, se nejednalo o právní jednání Sdružení směřující k poskytnutí výrobků či služeb („náhradního plnění“) třetím osobám, čímž by byl naplněn sjednaný účel smlouvy začlenění osob se zdravotním postižením popracovního procesu. Za daného skutkového stavu pak nelze dovodit, že by žalobkyně byla oprávněna požadovat zaplacení faktur z obchodů žalobkyně po členu Sdružení z titulu solidarity. Dovolatelkou poukazovaná judikatura na daný skutkový stav nedopadá, proto není možno dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe představované dovolatelkou poukazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu řešící otázku solidarity účastníků sdružení. Odvolací soud nedospěl k závěru, že dodávky zboží byly součástí podnikatelských aktivit účastníků Sdružení, na němž dovolatelka staví otázku o solidární odpovědnosti účastníků Sdružení s odkazem na cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu. Není tedy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže odvolací soud potvrdil zmítnutí žaloby na zaplacení požadované částky směřované proti žalovanému z titulu solidární odpovědnosti za závazky Sdružení.
K otázce, dovolatelkou vymezené jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, týkající se posouzení převodu vlastnického práva, je třeba uvést, že je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky o existenci závazkového vztahu mezi žalobkyní a Sdružením. Ze skutkových zjištěních odvolacího soudu nelze však dovodit existenci tohoto závazkového vztahu, jestliže odvolací soud vyšel ze zjištění, že nebyly dodávány výrobky či služby získané činností zaměstnaných osob se zdravotním postižením, ale jednalo se pouze o fiktivní spolupráci žalobkyně s VDI META - výrobním družstvem invalidů, prostřednictvím Sdružení, v němž bylo toto družstvo členem. Odvolací soud vyšel ze závěru, že uvedenou spoluprací byla získávána výhoda pro obchody žalobkyně, která nabízela zákazníkům dodávky v režimu „náhradního plnění“ podle zákona o zaměstnanosti, tudíž touto činností nebyl plněn účel a předmět smlouvy o sdružení. Dovolatelka na vlastním skutkovém závěru, že Sdružení bylo vlastníkem zboží, které bylo předmětem obchodu žalobkyně s koncovým zákazníkem, staví otázku posouzení převodu vlastnického práva, kterou považuje za otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou. Otázka, vycházející z jiného skutkového stavu věci nebo ze zpochybnění skutkového stavu věci však není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, či ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, nebo ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2018 - veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Stejný závěr o nemožnosti založit přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je namístě přijmout i k otázce, dovolatelkou předestřené jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, jíž dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení zákona o zaměstnanosti. Dovolatelka vychází z vlastního skutkového závěru, že Sdružení bylo založeno mimo jiné za účelem zajištění vyššího objemu náhradního plnění ze strany VDI META - výrobního družstva invalidů. Takový skutkový závěr avšak nebyl odvolacím soudem učiněn, z obsahu smlouvy o sdružení nevyplývá. Dovolatelka naopak pomíjí skutkový závěr odvolacího soudu, že ustanovení zákona č. 435/2004 Sb. bylo plněno pouze zdánlivě, fiktivním a formálním zapojením VDI META - výrobního družstva invalidů do obchodů žalobkyně, a že až do okamžiku převzetí zboží (splnění povinností prodávajícího z kupní smlouvy) se VDI META – výrobní družstvo invalidů na obchodu nijak nepodílelo a nepodílel se na něm ani žalovaný.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žádná z otázek předestřených dovolatelkou nesplňuje požadavek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., proto dovolání žalobkyně není přípustné.
Námitky dovolatelky ohledně nedostatečného a neúplného dokazování a nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacím soudem směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4290/2018, nebo též ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Dospěl-li tedy Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, nemohl učinit jinak, než její dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 11. 6. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu