ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1360.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1360/2020-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně M. Ř. , nar. XY, bytem a sídlem v XY, IČO XY, proti žalované HC FIN SERVIS GROUP s.r.o. , se sídlem v Konici, Masarykovo nám. 49, PSČ 798 52, IČO 28701470, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, o zaplacení částky 167 032,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 219/2017, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2019, č. j. 74 Co 57/2019-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 15. 2. 2019, č. j. 8 C 219/2017-141, zastavil odvolací řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 7. 2019, č. j. 74 Co 57/2019-156, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle žalované se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v tom, že se nezabýval všemi skutečnostmi, které žalovaná v průběhu řízení uvedla a že odvolací soud aplikoval na daný případ nesprávné znění zákona, kdy z toho důvodu je dle žalované takové rozhodnutí nezákonné.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatelka uvádí, že podává dovolání do obou výroků napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání se však podává, že žalovaná zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, tj. výrok pod bodem I; výrokem o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Tvrzení dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu
§241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Dovolání tuto náležitost postrádá.
Žalovaná předně namítla nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, když odvolacímu soudu vytýkala, že ničeho neuvedl ke konkrétním majetkovým poměrům žadatele o osvobození od soudního poplatku, které byly pravdivě a úplně vylíčeny v podaných žádostech a jejich doplněních, kdy žalovaná nemá z napadeného rozhodnutí možnost zjistit, jak odvolací soud její majetkové poměry hodnotil, když k jednotlivým skutečnostem vůbec ničeho neuvedl. Odvolací soud pouze lakonicky konstatoval, že skutečnosti uvedené v žádosti o osvobození od soudních poplatků neprokazují změnu majetkových poměrů. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 218/09, dle kterého „nevypořádá-li se odvolací soud s námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a v konečném důsledku v rozporu s právem na spravedlivý proces“.
Podle žalované vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, že je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Nepřezkoumatelné rozhodnutí dle žalované nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Žalovaná nedostála požadavkům na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., když ve svém dovolání neuvedla, od jaké ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit, přičemž tato informace se nepodává ani z obsahu jejího dovolání.
V souvislosti s výše uvedenými námitkami žalované Nejvyšší soud současně připomíná, že namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí představuje vadu řízení, k níž je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). V souvislosti s nepřezkoumatelností rozhodnutí Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že měřítkem toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opraveného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a usnesení ze dne 27. 10. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V nyní posuzované věci se však žalovaná neztotožňuje s postupem odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, který měl podle jejího přesvědčení zkoumat její majetkové poměry a nikoli pouze konstatovat, že nedošlo ke změně majetkových poměrů. Z napadeného rozhodnutí je však zcela zřejmé, na základě jakých úvah dospěl odvolací soud ke svým závěrům; jeho odůvodnění reflektuje skutkové okolnosti vyplývající ze spisu, je konsistentní, srozumitelné a přesvědčivé. Žalovanou namítané nedostatky v postupu soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu nebránily žalované v možnosti řádného uplatnění jejích procesních práv v dovolacím řízení, ani Nejvyššímu soudu v možnosti přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu a zaujmout právní názor na věc (viz níže).
Žalovaná v návaznosti na výše uvedené odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, když měla za to, že zde obsažené závěry jsou zcela aplikovatelné na nyní posuzovaný případ. Podle žalované soudy v nyní posuzované věci rozhodly zcela protiprávně o zastavení odvolacího řízení. Ani odkaz na tento nález Ústavního soudu však není způsobilý založit přípustnost jejího dovolání, neboť odvolací soud rozhodl v intencích tohoto rozhodnutí.
Odvolací soud na úvod svého rozhodnutí mimo jiné shrnul, že poté, co usnesení soudu prvního stupně, kterým nepřiznal žalované osvobození od soudních poplatků, nabylo právní moci dne 31. 10. 2018, obdržel soud prvního stupně dne 2. 11. 2018 podání žalované ze dne 29. 10. 2018, kterým opětovně žádala o osvobození od soudních poplatků, v němž žádná tvrzení o svých majetkových poměrech neuvedla. V reakci na výzvu soudu prvního stupně ze dne 2. 1. 2019, kterou žalované uložil, aby uvedla v čem konkrétně došlo ke změně v majetkových poměrech žalované oproti stavu ke dni předchozí žádosti, žalovaná bez bližšího časového určení jakož i bez dalších bližších údajů uvedla, že jednatelka žalované onemocněla, že Česká národní banka dne 1. 11. 2018 zvýšila dvoutýdenní repo sazbu o 25 bazických bodů na 1,75 %, poukázala na to, že k tomuto kroku Česká národní banka přistoupila v roce 2018 již počtvrté, přičemž s touto skutečností je spojeno zdražení úvěrů a pokles zájmu o ně; odborníci navíc podle žalované očekávají, že v roce 2019 se sazby opět zvýší. Soud prvního stupně následně žalovanou vyzval k úhradě soudního poplatku za odvolání proti rozsudku. Jelikož žalovaná soudní poplatek za odvolání ve stanovené lhůtě nezaplatila, rozhodl o zastavení odvolacího řízení.
Odvolací soud vyslovil souhlas s tímto postupem soudu prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že druhá žádost o osvobození od soudních poplatků byla podána pouhé dva dny poté, co negativní rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků nabylo právní moci, přičemž žalovaná neuvedla žádné nové konkrétní skutečnosti týkající se jejích majetkových poměrů; zmiňovaná negativní tendence na úvěrovém trhu ani údajné onemocnění jednatelky žalované nevypovídají nic o jejích majetkových poměrech (žalovaná jakožto právnická osoba neuvedla nic o tom, že by její činnost snad nemohla být zajišťována druhým z jednatelů). Postup soudu prvního stupně, kdy vyzval žalovanou k doplnění žádosti o osvobození od soudních poplatků, tj. uvedení konkrétních změn v jejích majetkových poměrech, plně odpovídá závěrům přijatým v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, přičemž žalovaná reagovala zcela nedostatečným a nekonkrétním způsobem. Námitka žalované, že žádala v této souvislosti o zaslání formuláře: „prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“, kterým by teprve „na druhý pokus“ tvrdila a prokázala změnu poměrů, podle odvolacího soudu neobstojí; soud prvního stupně dostatečně zjistil majetkové poměry žalované z dokladů založených ve sbírce listin obchodního rejstříku a žalovaná objektivně žádné konkrétní změny v majetkových poměrech neuvedla.
Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, v první řadě posuzoval skutkově odlišnou situaci, v níž soud prvního stupně zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku, aniž by rozhodl o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků či se s touto žádostí jakkoliv vypořádal ve svém rozhodnutí, kterým řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Odvolací soud následně k zcela neodůvodněné žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl, že je odůvodněna stejnými skutečnostmi, na základě kterých nebylo jeho předchozí žádosti vyhověno. Ústavní soud tak v citovaném nálezu soudu prvního stupně vytkl, že porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, když se nevypořádal s novou žádostí o osvobození od soudních poplatků (o této nerozhodl samostatným usnesením, ani se s ní žádným způsobem nevypořádal v odůvodnění usnesení o zastavení řízení o žalobě). V nyní posuzované věci se však soud prvního stupně i odvolací soud s novou žádostí žalované o osvobození od soudních poplatků vypořádaly, když vysvětlily, že žalovaná ani přes výzvu soudu neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na změnu majetkových poměrů žalované oproti situaci, o níž soud prvního stupně pravomocně rozhodl pouhé dva dny před podáním této nové žádosti.
V citovaném nálezu navíc Ústavní soud uvedl, že „o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto obecné pravilo má své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení“. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci nová žádost žalované o osvobození od soudních poplatků neobsahovala žádné nové skutečnosti o změně jejich majetkových poměrů, nýbrž pouhé obecné proklamace o negativním vývoji na úvěrovém trhu a blíže neodůvodněné tvrzení o onemocnění jednoho (ze dvou) jednatelů žalované, a jelikož se jak soud prvního stupně, tak odvolací soud v odůvodnění žalovanou napadených rozhodnutí řádně vypořádaly s touto žádostí žalované, nelze než uzavřít, že odvolací soud rozhodl zcela v souladu se závěry obsaženými ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu.
Žalovaná konečně odvolacímu soudu (stejně jako soudu prvního stupně) vytýkala, že aplikoval zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) ve znění účinném od 30. 9. 2017. Podle žalované je však třeba postupovat podle zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť řízení bylo zahájeno dne 16. 6. 2017.
Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání, neboť nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.; z dovolání se nepodává, od jaké ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud podle žalované při řešení této otázky odchýlit.
Nadto lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, v němž Nejvyšší soud vyložil, že se poplatková povinnost v řízení zahájeném žalobou podanou před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. a týkající se odvolání podaného poté, co tento zákon nabyl účinnosti, řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované částečně jako vadné, částečně jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu