ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.146.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 146/2020-342
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, proti žalované XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY zastoupené Mgr. Vladimírem Kropíkem, advokátem se sídlem v Suchdole nad Lužnicí, 28. října 190, o zaplacení částky 448.016 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 194/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 2019, č. j. 22 Co 902/2019-321, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 2019, č. j. 22 Co 902/2019-321, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 C 194/2014-296, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 448.016 Kč s příslušenstvím s tím, že uplatňuje vyplacené plnění ve výši 30 % podle §10 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále též jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“), kdy žalobkyně jako pojistitel má právo na náhradu toho, co vyplatila za žalovanou jako pojištěného.
2. Soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 C 194/2014-296, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 448.016 Kč s příslušenstvím blíže uvedeným (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok).
3. Vyšel přitom z toho, že:
a) Dne 7. 8. 2011 došlo k dopravní nehodě osobního vozidla žalované, které řídil jednatel a společník žalované R. V.
b) Jednatel společnosti (žalované) R. V. dne 13. 8. 2011 zemřel, v důsledku toho bylo jeho trestní stíhání pro porušení povinností při řízení motorového vozidla odloženo.
c) Provozovatelem předmětného vozidla byla žalovaná společnost s ručením omezeným.
d) Žalobkyně, u níž bylo pojištěno vozidlo žalované v době dopravní nehody, uhradila poškozeným celkem částku 1.493.387 Kč.
e) Ze strany žalované došlo k porušení základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích, kdy bylo provozováno vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích.
f) V rozhodném období byli jednateli žalované L. P. a R. V., přičemž jménem společnosti jednal každý z jednatelů samostatně a pouze k právním úkonům, kterými by se společnost měla zavázat k plnění nad 600.000 Kč, nebo kterými měly být zcizeny nebo zatíženy nemovitosti, bylo zapotřebí podpisu alespoň dvou jednatelů.
g) Mezi žalovanou (jednající druhým jednatelem) a R. V. byly uzavřeny dvě dohody o užívání osobního automobilu pro pracovní a soukromé účely.
h) Vozidlo v době dopravní nehody použil R. V. bez souhlasu druhého jednatele, který nevěděl o tom, že R. V. s vozem odjel do XY k rodičům jeho manželky.
4. Soud prvního stupně rozhodoval poté, co byl předchozí rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2015, č. j. 9 C 194/2014-123, kterým byla žaloba zamítnuta, k odvolání žalobkyně usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 2015, č. j. 22 Co 1520/2015-163, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že pokud bylo provozováno vozidlo, které nebylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pak je vzhledem k příčinné souvislosti vzniku škody tímto nezpůsobilým vozidlem při dopravní nehodě nutno přihlédnout k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3363/2013. Žalovaná byla provozovatelem vozidla XY, které bylo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, a jestliže toto vozidlo v příčinné souvislosti s touto technickou závadou se v převažující míře podílelo na způsobení dopravní nehody, pak odpovídá provozovatel bez možnosti liberace. Žalovaná společnost s ručením omezeným byla tedy zavázána k úhradě části vyplaceného pojistného plnění.
5. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č. j. 22 Co 902/2019-321, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud k obraně žalované spočívající v názoru, že není dána její odpovědnost za vzniklou škodu provozovatele s tím, že šlo o tzv. exces jejího jednatele, který předmětné vozidlo použil proti zákazu v tzv. Dohodě, neboť v den nehody vůz použil výlučně pro soukromé účely a zároveň porušil zákaz užívat vozidlo v rozporu se zákonem o provozu na pozemních komunikacích, odkázal na předchozí usnesení ze dne ze dne 27. 8. 2015, č. j. 22 Co 1520/2015-163.
6. V odkazovaném usnesení přitom odvolací soud uvedl, že v žádném případě nelze konstatovat, že předmětné vozidlo jednatel žalované použil bez souhlasu, respektive bez vědomí společnosti s ručením omezeným. Pokud v žalované společnosti s ručením omezeným byli dva jednatelé, přičemž za společnost jednali způsobem tak, jak je výše citováno, přičemž jeden z těchto jednatelů a zároveň společník R. V., byť už v pracovní dny a k pracovním účelům, nebo ve dnech volna či o svátcích a pro soukromé účely, užíval vozidlo, které nesplňovalo po technické stránce zákonné požadavky pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, jehož provozovatelem byla právě žalovaná společnost s ručením omezeným, pak nelze akceptovat tvrzení, že se tak dělo proti její vůli, nebo že o tom nevěděla, resp. že takové použití neumožnila svou nedbalostí. Ani výše opakovaně zmiňovaná Dohoda mezi společností s ručením omezeným zastoupenou jedním jednatelem na straně jedné a uživatelem na straně druhé (a to právě druhým jednatelem) nemůže vyloučit případnou zákonnou odpovědnost společnosti s ručením omezeným coby provozovatele. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalované, že jednateli náleží pouze obchodní vedení společnosti, když naopak pojmovým znakem statutárního orgánů je jeho oprávnění jednat jménem právnické osoby ve všech věcech.
7. V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl, že se nelze ztotožnit s výkladem žalované, podle které zmiňovaná Dohoda nedopadala na žádný jiný subjekt vně společnosti, když ale ve výsledku by to podle jejího názoru znamenalo, že důsledkem je "překlopení" odpovědnosti za způsobenou škodu na řidiče, čímž by ale byly dotčeny poměry například práva žalobkyně, k čemuž ale dojít nemůže.
8. Odvolací soud se ztotožnil s žalobkyní v tom, že za významné musí být pokládáno i zjištění, že vozidlo bylo provozováno nikoli jen v den dopravní nehody, ale po delší dobu před tím technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, když mělo pneumatiky s ojetým dezénem pod přípustnou mez a zřejmě bylo vozidlo provozováno také s neseřízenou geometrií přední nápravy.
9. Odvolací soud odkázal shodně se soudem prvního stupně na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že namístě je hovořit o objektivní odpovědnosti bez možnosti liberace, když pro naplnění skutkové podstaty §10 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, je zcela nerozhodné, zda jde o provozování, při němž má provozovatel možnost rozpoznat při zachování obvyklé opatrnosti neodpovídající technický stav, nýbrž jakékoliv provozování vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že jej považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v posouzení otázky „překlopení“ odpovědnosti z provozovatele na řidiče dle §430 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), když teprve její zodpovězení určí, zda jde o regresní nárok ve smyslu §10 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, se všemi důsledky z toho se odvíjejícími, či jde o jiný oprávněný nebo neoprávněný nárok žalobkyně. Dovolatelka odkazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu k výkladu §430 obč. zák. a dovozuje, že Dohoda o užití služebního vozidla, jež má charakter interní směrnice společnosti, ač se dotýká kohokoliv z řadových zaměstnanců či vedení společnosti, se samozřejmě nemůže dotknout práv subjektů stojící vně společnosti. Její obsah podle dovolatelky však do práv třetích osob ani žalobkyně nikterak nezasahuje.
11. Dále dovolatelka uvádí, že i jednatel jako každý jiný zaměstnanec či osoba vykonávající činnost pro podnikatele může jednat proti vůli společnosti s ručením omezeným. Dovozuje, že vztah jednatele a společnosti s ručením omezeným je vztahem obdobným pracovněprávnímu vztahu, a proto se jednatel společnosti s ručením omezeným může dopustit excesivního jednání ve smyslu §430 odst. 1 obč. zák. a použít vozidlo proti vůli společnosti s ručením omezeným.
12. Dle dovolatelky závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu na projednávanou věc zcela nedopadají, neboť v těchto případech by se zcela derogoval právní význam §430 odst. 1 obč. zák.
13. Na tomto základě navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně.
14. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že odkazy dovolatelky na v dovolání citovaná rozhodnutí dovolacího soudu nepovažuje za přiléhavé. Namítá, že v projednávané věci se nejedná o exces z plnění pracovních povinností, ale o zanedbání povinnosti provozovatele vozidla.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání.
16. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání je přípustné, neboť v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka přenesení odpovědnosti z provozovatele dopravního prostředku na jeho řidiče dle §430 obč. zák. v případech, je-li provozovatelem dopravního prostředku společnost s ručením omezeným a je-li řidičem dopravního prostředku v době škodné události její jednatel.
18. Právní poměr mezi účastníky se dle §3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, řídí ustanoveními zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je též důvodné.
Rozhodná právní úprava k odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku
20. Podle §427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu.
21. Podle §430 odst. 1 obč. zák. pak místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil.
22. Podle §2 písm. f) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (ve znění účinném do 31. 12. 2013), se pro účely tohoto zákona rozumí pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje.
23. Podle §6 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (ve znění účinném do 31. 12. 2013) se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě.
24. Podle §10 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (ve znění účinném do 31. 12. 2013) má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá.
25. Podle §10 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (ve znění účinném do 31. 12. 2013) se porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto zákona rozumí provozování vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí.
26. Z citovaného §10 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla plyne, že postihové právo pojistitele pak stíhá každého pojištěného, tedy osobu, která odpovídá za škodu. Nemusí jít jen o pojistníka, kterým je zásadně vlastník tuzemského vozidla, ale o každou odpovědnou osobu.
27. Je-li předmětem řízení uplatněné postihové právo pojistitele dle §10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, je nezbytné v prvním kroku zkoumat, vůči komu toto postihové právo směřuje. Jinými slovy, předpokládá-li zákon uplatnění postihového práva vůči pojištěnému, je třeba se zabývat otázkou, zda je žalovaná v takovém postavení pojištěného, tedy zda je za vzniklou škodu odpovědna (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1397/2005).
28. Pojištění odpovědnosti se podle §6 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu. Za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá podle §427 a násl. obč. zák. jeho provozovatel, podle §420 odst. 1 obč. zák. pak jeho řidič (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008), pokud způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ uvedený v §420 odst. 2 obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4309/2009, či též rozsudek uveřejněný pod č. 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. Soudy nižších stupňů správně při zjištění, že žalovaná byla v rozhodné době provozovatelem předmětného vozidla, dovodily odpovědnost žalované na základě §427 odst. 1 obč. zák. (k posouzení toho, kdo je provozovatelem vozidla, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1532/2006, či dále rozsudek ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2563/2005, uveřejněný pod č. 6/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přenesení odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku na jeho uživatele
30. Dovolatelka v řízení uplatňuje obranu přenesení odpovědnosti z provozovatele na uživatele dopravního prostředku dle §430 odst. 1 obč. zák.
31. Ve své rozhodovací praxi k odkazovanému ustanovení dovolací soud opakovaně uvádí, že za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku odpovídá zásadně jeho provozovatel, a to na principu objektivní odpovědnosti, tj. i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Pouze v případě, že byl dopravní prostředek použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil. Tato zásada je částečně prolomena ve prospěch solidární odpovědnosti původce škody a provozovatele v případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1358/2011).
32. Při aplikaci §430 odst. 1 obč. zák. dovolací soud vychází z názoru, že postačuje splnění jen jedné ze dvou rovnoměrně daných podmínek neoprávněnosti použití vozidla (srov. již stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, uveřejněné pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K otázce užití dopravního prostředku bez vědomí provozovatele
33. V judikatuře Nejvyššího soudu je vědomost právnické osoby (obchodní společnosti) o určité (právně významné) skutečnosti zásadně spojována s vědomostí statutárního orgánu takové právnické osoby (obchodní společnosti) o takové skutečnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod číslem 9/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
34. Používal-li vozidlo člen statutárního orgánu právnické osoby (jednatel společnosti s ručením omezeným), která byla provozovatelem dopravního prostředku, nemůže tato zásadně namítat, že docházelo k užití dopravního prostředku bez vědomí provozovatele ve smyslu §430 odst. 1 obč. zák., neboť vědomost člena statutárního orgánu o používání dopravního prostředku je přičítána jako vědomost právnické osobě o této skutečnosti.
35. Druhým případem, ve kterém zákon v §430 odst. 1 obč. zák. předpokládá přenesení odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku z provozovatele na uživatele dopravního prostředku, je ta situace, kdy k použití dopravního prostředku dojde proti vůli provozovatele.
K otázce užití dopravního prostředku proti vůli provozovatele
36. Dále je proto třeba posuzovat, zda došlo k užití dopravního prostředku proti vůli žalované společnosti s ručením omezeným.
37. Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud přenesení odpovědnosti z provozovatele na uživatele dopravního prostředku dle §430 odst. 1 obč. zák. připouští např. tehdy, pokud má za prokázané, že provozovatel učinil vše, aby zaměstnanec použil vozidlo jen ke služební cestě; naopak není zjištěna žádná možnost, jak může provozovatel zabránit výraznému excesu zaměstnance (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1173/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1536/2012).
38. Ve shora citovaných rozhodnutích dovolací soud posuzoval případy, kdy je rozsah užití dopravního prostředku mezi provozovatelem osobního vozidla a jeho uživatelem upraven vzájemnou dohodou či interní směrnicí.
39. V těchto případech dovolací soud dovodil, že v pracovněprávních a obdobných vztazích je obvyklé, že zaměstnavatel svěřuje svému zaměstnanci motorové vozidlo k plnění pracovních úkolů, přičemž zůstává provozovatelem vozidla. Jestliže zaměstnanec užije vůz k jiným účelům, ačkoliv k tomu nebyl podle dohody se zaměstnavatelem či podle jeho pokynu oprávněn (o takový případ se jedná tím spíše, půjčil-li vozidlo k soukromým účelům třetí osobě), jde o použití vozidla bez vědomí či dokonce proti vůli zaměstnavatele, který společně s řidičem vozidla odpovídá pouze tehdy, zavinil-li z nedbalosti takové užití (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 861/2004).
40. Pro účely výkladu možného přenesení odpovědnosti z provozovatele na uživatele dopravního prostředku může být takovým obdobný vztahem i vztah mezi společností s ručením omezeným a jejím jednatelem, je-li rozsah a způsob užití dopravního prostředku upraven vzájemnou dohodou mezi provozovatelem vozidla (společností s ručením omezeným) a konkrétním uživatelem vozidla, který je jejím jednatelem.
41. Pro posouzení věci tak může být významná i Dohoda o užívání předmětného automobilu ze dne 15. 10. 2010 a posouzení, zda byl touto dohodou v době uskutečnění cesty jednatel společnosti R. V. vůči společnosti vázán a zda předmětná jízda svým rozsahem spadá do omezení způsobu užití motorového vozidla či zda se jednalo o tzv. černou jízdu.
42. Nelze proto považovat za důvodnou argumentaci odvolacího soudu, jestliže s odkazem na závěry předchozího zrušovacího usnesení ze dne 27. 8. 2015, č. j. 22 Co 1520/2015-163, dovodil, že „situace, kdy R. V. (jednatel společnosti) použil ke své soukromé cestě vozidlo žalované společnosti, přičemž byl jedním z jednatelů oprávněných jednat samostatně jménem společnosti, pak v žádném případě nelze konstatovat, že předmětné vozidlo použil bez souhlasu, resp. bez vědomí společnosti… a …na uvedeném závěru nic nemění ani existence Dohody o užívání předmětného automobilu ze dne 15. 10. 2010, neboť tu nelze ve vztahu vůči třetím osobám mít za účinnou.“. Toto právní posouzení odvolacího soudu není správné.
43. V projednávané věci není přitom přiléhavý ani odkaz odvolacího soudu na ustanovení §13 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a §133 odst. 2 obch. zák. Otázka existence vědomí či vůle dané osoby o užití dopravního prostředku je totiž součástí přímo skutkové podstaty přenesení odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku podle §430 obč. zák.
44. Lze tak uzavřít, že pro posouzení, zdali člen statutárního orgánu právnické osoby (jednatel společnosti s ručením omezeným) použil dopravní prostředek proti vůli provozovatele, může být významný i obsah dohody uzavřené mezi jednatelem společnosti a touto společností o rozsahu způsobu užívání vozidla tímto jednatelem.
Otázka možného excesu uživatele dopravního prostředku
45. Dovolatelka dále namítá, že jednatel společnosti s ručením omezeným použil vozidlo pro svou osobní potřebu mimo činnost konanou jednatelem v přímé souvislosti s plněním úkolů pro společnost s ručením omezeným. K otázce tzv. excesu jednatele z jeho působnosti, který dovolatelka tvrdí, dovolací soud pouze připomíná, že tato skutečnost pro právní posouzení projednávané věci není rozhodná, neboť v projednávané věci není řešena odpovědnost jednatele R. V., nýbrž žalované, která odpovídá objektivně jako provozovatel vozidla dle §427 obč. zák.
46. Ve své rozhodovací praxi k tomu dovolací soud uvádí, že ustanovení §427 obč. zák. upravující odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou provozem motorového vozidla není ve vztahu k obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák. ustanovením speciálním, nýbrž obě skutkové podstaty stojí vedle sebe. Odpovědnost provozovatele motorového vozidla za škodu způsobenou jeho provozem podle §427 a násl. obč. zák. proto nevylučuje odpovědnost řidiče tohoto vozidla, který způsobil škodu při téže škodní události porušením právní povinnosti podle §420 odst. 1 obč. zák. Odpovědnost řidiče podle §420 odst. 1 obč. zák. nepřichází v úvahu jen v případě uvedeném v §420 odst. 2 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2875/2009).
47. V projednávané věci však odpovědnost řidiče dle §420 obč. zák. předmětem posuzování nebyla, kdy soudy nižších stupňů založily odpovědnost dovolatelky jako provozovatele dopravního prostředku dle §427 obč. zák.
V. Závěr
48. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
49. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu