ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1538.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1538/2019-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Němec s.r.o. se sídlem v Praze 4, V Štíhlách 2031/12, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 25637762, zastoupené JUDr. Vladislavou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Na Předevsi 681/10, PSČ 103 00, proti žalovanému R. L., podnikateli se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1566, PSČ 140 00, o ochranu práv vlastníka ochranné známky a ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 16/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 3 Cmo 21/2018-284, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se svými žalobami ve věcech ochrany práv vlastníka ochranné známky a ochrany před nekalou soutěží, spojenými soudem prvního stupně ke společnému řízení, domáhala uložení povinnosti žalovanému zdržet se žalobou specifikovaných jednání, poskytnout žalobkyni žalobou vymezené informace a poskytnout žalobkyni přiměřené zadostiučinění formou omluvy, přiznáním práva žalobkyně uveřejnit na internetu rozsudek v této věci a zaplacením celkem 1 050 000 Kč.
Žalobkyně tvrdila, že po dobu více než 15 let se zabývá finálními povrchovými úpravami stěn a podlah interiérů a exteriérů, včetně prodeje podlahové stěrky Betonepox jako speciální technologie jí vyvinuté. Označení „Betonepox“ a Betonepox Fine“ jsou rovněž zaregistrovanými slovními ochrannými známkami žalobkyně č. 324844 a č. 324845, obě s datem práva přednosti od 11. 10. 2011, a žalobkyně je rovněž držitelem internetové domény betonepox.cz. Rozsáhlým užíváním nabylo označení „Betonepox“ rozlišovací způsobilosti. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně užívá na jím provozovaných webových stránkách označení „beton-epoxid“ a „betonepox“ (v různých variantách skloňování), čímž dle žalobkyně zasahuje do práv žalobkyně z její ochranné známky „Betonepox“ a dopouští se vůči žalobkyni úmyslného nekalosoutěžního jednání užíváním zaměnitelných a klamavých označení a zlehčováním při uvádění informací snižujících dobré jméno žalobkyní nabízené technologie.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, č. j. 2 Cm 16/2014-184, 2 Cm 35/2015, ve výroku I zamítl návrh žalovaného na zrušení usnesení o předběžném opatření ze dne 13. 6. 2014, č. j. 2 Nc 1052/2014-6, a usnesení o předběžném opatření ze dne 2. 11. 2015, č. j. 2 Nc 1119/2015-22, ve znění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, č. j. 3 Cmo 12/2016-756, ve výroku II uložil žalovanému povinnost poskytnout žalobkyni tam specifikované informace o distribuční síti produktů a materiálů distribuovaných žalovaným s označením „BETON-EPOXID“, „beton-epoxid“, „Beton-epoxid“, „Beton-Epoxid“, „BETONEPOXID“, „betonepoxid“ nebo „Betonepoxid“, ve výroku III uložil žalovanému povinnost zdržet se na internetu užívání označení: „betonu + epoxidu“, BETON-EPOXID“, „beton-epoxid“, „Beton-epoxid“, „Beton-Epoxid“, „BETONEPOXID“, „betonepoxid“ nebo „Betonepoxid“, včetně jazykového skloňování těchto výrazů, pro označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů, včetně stavebních směsí, sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb, a nabídku služeb provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů, ve výrocích IV a VI uložil žalovanému povinnost zdržet se uvádění tam uvedených informací na internetu týkajících se dotčených výrobků, ve výroku V uložil žalovanému povinnost zveřejnit omluvu způsobem a ve znění tam uvedeném, ve výroku VII uložil žalovanému povinnost zdržet se uvádění tam uvedené informace na internetu týkající se průběhu řízení o předchozím sporu mezi účastníky ve věci užívání označení „BETONEPOX“ žalovaným, ve výroku VIII uložil žalovanému povinnost zdržet se užívání označení „BETONEPOX“ pro označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů, včetně stavebních směsí, sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb, a nabídku služeb provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů, ve výroku IX uložil žalovanému povinnost zdržet se užívání označení „BETONEPOX“ jako klíčového slova v prostředí internetu pro označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů, včetně stavebních směsí, sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb, a nabídku služeb provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů, ve výroku X uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, ve výroku XI zamítl žalobu v části nároku na zaplacení 850 000 Kč, ve výroku XII zamítl žalobu na stanovení práva žalobkyně na uveřejnění rozsudku na jejích internetových stránkách, ve výroku XIII zamítl vzájemný návrh žalovaného, jímž by soud uložil žalobkyni povinnost strpět užívání označení „BETONEPOX“, „BETON-EPOX“, „BETONEPOXID“, „BETON-EPOXID“ a jakýchkoliv dalších složenin obsahujících slovní prvky BETON a EPOX pro směs betonu a epoxidu, ve výroku XIV zamítl vzájemný návrh na určení, že registrace ochranných známek č. 324844 „Betonepox“ a č. 324845 „Betonepox Fine“ žalobkyně a jejich užívání žalobkyní a uplatňování práva z těchto ochranných známek vůči žalovanému je nekalým soutěžním jednáním, a ve výroku XV rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, VI, XIII, XIV a ve výroku XI v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 100 000 Kč potvrdil, ve výrocích II, III, IV, V, VII, X a ve výroku VIII v rozsahu uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání označení BETONEPOX pro označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů, včetně stavebních směsí, sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb, a nabídku služeb provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů mimo prostředí internetu změnil rozsudek tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, ve výroku VIII v rozsahu uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání označení BETONEPOX pro označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů, včetně stavebních směsí, sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb a nabídku služeb provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů na internetu a ve výroku IX rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení o uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání označení BETONEPOX na internetu i jako klíčového slova pro označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů, včetně stavebních směsí, sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb a nabídku služeb provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů zastavil, ve výroku XI v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 750 000 Kč a v souvisejícím výroku XV o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem slovních ochranných známek č. 324844 ve znění „Betonepox“ a č. 324845 ve znění „Betonepox Fine“, zapsaných mimo jiné ve třídě 19 pro stavební materiály, zejména pro povrchy stěn interiérů a exteriérů, a že žalovaný na jím provozovaných webových stránkách nabízel stavební směs pod označením „beton-epoxid“, „směs epoxidu a betonu“ a následně i „betonepox“.
Po právní stránce dospěl odvolací soud ve věci samé k závěru, že v případě žalovaným užívaného označení „beton-epoxid“ žalobkyně netvrdila, že by takové označení bylo pro ni příznačné a její žaloba je postavena na tvrzení, že žalovaným užívané označení je zaměnitelné s její ochrannou známkou „betonepox“. Toto označení je však složeninou slov obecného významu a jeho užívání si nikdo nemůže monopolizovat ani cestou nekalé soutěže ani cestou práv z ochranné známky. Proto užíváním tohoto označení žalovaným nedochází k porušení práv žalobkyně z ochranné známky ve smyslu §8 odst. 2 písm. b) zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách), ani k nekalosoutěžnímu jednání podle §2976 o. z.
V případě žalovaným užívaného označení „betonepox“ svědčí žalovanému právo předchozího uživatele tohoto označení, o čemž bylo rozhodnuto již v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 Cm 2/2013, a tudíž žalobkyně jako majitel ochranné známky nemůže žalovanému v užívání tohoto označení za splnění podmínek stanovených v §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách bránit. Sama skutečnost, že se žalovaný vrátil k užívání tohoto označení znovu poté, kdy zaniklo předběžné opatření, které žalovanému užívání tohoto označení zakazovalo, nepředstavuje ze strany žalovaného zneužití jeho práva předchozího uživatele k takovému označení.
Ve vztahu k části řízení, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil, odvolací soud odůvodnil své rozhodnutím tím, že o zdržovacích nárocích žalobkyně ve vztahu k užívání označení „betonepox“ žalovaným na internetu již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 Cm 2/2013 tak, že žaloba byla zamítnuta, a proto je v projednávané věci dána podle §159a odst. 4 o. s. ř. překážka řízení, která brání tomu, aby o stejném nároku bylo rozhodováno v projednávané věci znovu.
Ve vztahu k nároku žalobkyně na zdržení se uvádění informace na internetu týkající se průběhu řízení o předchozím sporu mezi účastníky ve věci užívání označení „betonepox“ odvolací soud uvedl, že uveřejněním informací o průběhu sporu mezi účastníky a o tom, že žalovanému bylo přiznáno právo předchozího uživatele tohoto označení, nemohl žalovaný jakkoli zasáhnout do práv žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém
- byl potvrzen výrok XI rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení 100 000 Kč,
- byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV, V, VII, X a ve výroku VIII co do uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání označení BETONEPOX pro označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů, včetně stavebních směsí, sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb a nabídku služeb provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů mimo prostředí internetu tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, a
- byl zrušen výrok VIII rozsudku soudu prvního stupně co do uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání označení BETONEPOX pro označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů včetně stavebních směsí, sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb a nabídku služeb provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů na internetu a rovněž výrok IX rozsudku soudu prvního stupně a řízení o uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání označení BETONEPOX na internetu i jako klíčového slova pro označování, propagaci a nabídku výrobků stavebních materiálů včetně stavebních směsí, sloužících pro úpravy povrchů stěn, podlah a stropů staveb a nabídku služeb provádění povrchových úprav stěn nebo podlah či stropů interiérů a exteriérů bylo zastaveno.
Žalobkyně považuje své dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v části, v níž nebylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu vyhověno jejím nárokům ve věci samé, za přípustné pro vyřešení otázek hmotného práva, jež dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. A to otázek, zda může užívání složeniny slov obecného významu porušovat práva k ochranné známce a být zaměnitelně podobné s ochrannou známkou, zda může užívání složeniny slov obecného významu porušovat práva k ochranné známce vlastníka ochranné známky, která je s konkrétní složeninou slov obecného významu zaměnitelně podobná, zda může užívání složeniny slov obecného významu, která není běžně na trhu užívána, porušovat práva k ochranné známce a zda může užívání složeniny slov obecného významu soutěžitelem v hospodářské soutěži působit nekalosoutěžně vůči jinému soutěžiteli, který používá označení podobné této složenině slov obecného významu v hospodářského soutěži.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení těchto otázek shledává žalobkyně v tom, že posouzení zaměnitelnosti předmětných označení odvolacím soudem je nelogické, neboť i označení „epox“ je obecným označením, přičemž označení „betonepox“ je odvolacím soudem považováno za fantazijní, zatímco označení „beteonepoxid“ nikoli. Složením těchto slov v obou případech vzniká slovo jedinečné, při jehož užívání jiným subjektem v rámci hospodářské soutěže může dojít k nekalosoutěžnímu jednání i porušení práv k ochranné známce obdobně jako v případě spojení jiných obecných slov. Žalovaný navíc obě označení používal zcela shodným nekalosoutěžním způsobem.
Žalobkyně má za to, že označení „betonepoxid“ je pro průměrného spotřebitele zaměnitelné s její ochrannou známkou „betonepox“, neboť spotřebitel má jen zřídka možnost přímo porovnávat jednotlivá označení, a tudíž musí spoléhat na nedokonalou představu, kterou si uchoval v paměti ve smyslu rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 1999 ve věci sp. zn. C-342/97. Označení „betonepox“ ani „betonepoxid“ není všeobecně používaným názvem pro označení určitého výrobku. Nelze vyloučit, že spojením slov obecného významu vznikne jedinečné označení, pokud takové složení není popisné ani běžně užívané. V tomto směru žalobkyně dále ve svém dovolání podrobně vyjádřila svůj názor na důkazní stránku věci a způsob, jakým k plnění povinnosti tvrzení a důkazní obě strany sporu přistupovaly, přičemž má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu v jeho měnící části je tzv. překvapivým rozhodnutím.
Ve vztahu k části napadeného rozsudku odvolacího soudu, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně v části výroku VIII a ve výroku IX zrušen a řízení bylo zastaveno, shledává žalobkyně přípustnost svého dovolání pro řešení otázek „hmotného“ práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. A to otázek, zda soud může zastavit řízení týkající se nároku na zdržení se užívání označení, k němuž bylo přiznáno soudem právo předchozího uživatele dle zákona o ochranných známkách, jako věc rozsouzenou za situace, kdy pravomocně soudem uznaný předchozí uživatel po právní moci výroku, jímž mu bylo přiznáno právo předchozího uživatele, užívá označení, k němuž mu bylo soudem přiznáno právo předchozího uživatele, způsobem, který poškozuje vlastníka ochranné známky v hospodářské soutěži, a zda se jedná o překážku věci rozhodnuté i v případě, kdy soud řeší znovu splnění podmínek, za nichž je vlastník ochranné známky v obchodním styku povinen strpět užívání shodného či podobného označení ve smyslu §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách vzhledem k dalšímu porušování práv vlastníka ochranné známky (k němuž došlo po právní moci rozhodnutí, jímž bylo přiznáno právo předchozího uživatele).
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v této části napadeného rozsudku spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud nedostatečně posoudil tvrzení žalobkyně, že žalovaný svým jednáním po právní moci rozsudku ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 Cm 2/2013 porušuje podmínky práva předchozího uživatele označení stanovené v §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách, jak žalobkyně ve své žalobě namítala. V projednávané věci se dle žalobkyně nejedná o stejnou věc jako v uvedeném řízení, byť účel a použitá forma protiprávního jednání zůstaly v podstatě shodné, neboť se nejednalo o posuzování zcela shodného skutkového děje. Jedná se o odlišnost skutku, nikoli o odlišnost v uplatněném nároku. Zatímco ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 Cm 2/2013 mohl soud dospět k názoru, že žalovaný jakožto předchozí uživatel nekalosoutěžně použil dotčené označení, v napadeném rozsudku si již soud musel být vědom skutkového stavu, že žalovaný záměrně stále obdobným způsobem, jaký mu byl zakázán, porušuje práva žalobkyně. Odvolací soud tak svým závěrem aproboval stav, kdy jakýkoli předchozí uživatel může opakovaně užívat označení, k němuž mu svědčí právo předchozího uživatele, pro své nekalosoutěžní jednání bez možnosti jakéhokoliv dalšího postihu soudem.
Ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn výrok VII rozsudku soudu prvního stupně, shledává žalobkyně dovolání přípustné rovněž pro řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, zda je soud oprávněn zamítnout nárok na zdržení se zveřejnění informace žalovaným, že žalobkyně zbytečně vyvolala spor, pokud žalobkyně byla v daném sporu částečně úspěšná, resp. zda je toto jednání žalovaného způsobilé zasáhnout do práv žalobkyně. Žalobkyně má za to, že neoprávněné veřejné osočení žalobkyně z bezdůvodného uplatňování práva lze za této situace považovat za nekalosoutěžní jednání.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV, V, VII, VIII, IX a X potvrzuje a ve výroku XI se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 100 000 Kč, nebo aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K doplnění dovolání žalobkyně ze dne 3. 3. 2020 dovolací soud nepřihlédl, neboť po uplynutí lhůty k podání dovolání již nelze měnit důvody dovolání (§242 odst. 4 o. s. ř.), pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.) a v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že dovolání žalobkyně je nepřípustné, neboť žalobkyní formulované otázky nejsou otázky hmotného práva, nýbrž otázky skutkové, když žalobkyně ve skutečnosti polemizuje se závěry dokazování a hodnocení důkazů. Posouzení otázek žalobkyně záleží na konkrétních skutkových zjištěních v dané věci. Zdůraznila, že žalovaný byl první, kdo začal užívat označení Betonepox, a tudíž užívání tohoto označení nebo od něj odvozených variant nemůže ve smyslu §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách zasahovat do později přihlášených ochranných známek žalobkyně, které žalobkyně podala zjevně proto, aby soutěžně nedovoleným způsobem bránila v užívání tohoto označení žalovanému. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Odvolatelce nelze přisvědčit v názoru, že jí vymezené otázky vztahující se k problematice posouzení pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti užitím v obchodním styku označení podobného s ochrannou známkou pro shodné či podobné výrobky nebo služby, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou, ve smyslu §8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách, za situace, kdy součástí střetávajících se označení je údaj o složení či vlastnosti výrobku nebo služby, nebyly dosud v praxi dovolacího soudu vyřešeny.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je při posuzování pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti při užívání podobných označení v obchodním styku pro shodné či podobné výrobky nebo služby, včetně pravděpodobnosti asociace, ustálena v názoru, že se v takovém případě jedná o posouzení otázky právní, byť založené na nezbytných skutkových zjištěních, nikoli však o skutkové zjištění samotné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 ve věci sp. zn. 23 Cdo 971/2011 a ze dne 24. 7. 2013 ve věci sp. zn. 23 Cdo 2939/2011).
Zodpovězení této otázky proto nezávisí na zjištění, zda k záměně střetávajících se označení na straně veřejnosti skutečně dochází, proto ani není zásadně třeba k takovému tvrzení provádět dokazování, včetně dokazování znaleckého (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 ve věci sp. zn. 23 Cdo 4292/2015). Toto pojetí je ostatně zákonné úpravě ochrany obchodních označení na našem území již tradičně vlastní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 4. 1932 ve věci sp. zn. R I 75/32, uveřejněný pod č. 11539/1932 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských, či rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 10. 1937 ve věci sp. zn. Rv I 660/37, uveřejněný pod č. 16379/1937 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských). Ve své podstatě jde totiž o právní posouzení, jakým označením výrobků či služeb jako právním předmětům (nehmotným věcem) je poskytována právní ochrana a v jakém rozsahu.
Právní posouzení pravděpodobnosti (nebezpečí) zaměnitelnosti určitého označení s ochrannou známkou na straně veřejnosti (s přihlédnutím k unijnímu zdroji tuzemské právní úpravy původně obsaženému ve směrnici Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, v pozdějších zněních kodifikovaných ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, v současnosti v pak ve směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. prosince 2015, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách) jako vlastnosti tohoto označení vyplývající z jeho samotné podoby je nutno učinit podle celkového posouzení vizuálního, fonetického a významového a je třeba vycházet z celkového dojmu, který označení vzbuzuje, s přihlédnutím k výrobkům a službám, které jsou pod takovým označením nabízeny, přičemž je nutné vzít v úvahu zejména distinktivní a dominantní prvky označení. Stav pravděpodobnosti asociace mezi dotčenými označeními přitom není alternativou vůči stavu pravděpodobnosti záměny, nýbrž slouží pouze k vymezení jeho rozsahu (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 ve věci sp. zn. 23 Cdo 963/2015; na základě výkladu unijního práva srov. obdobně zejm. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 11. 1997 ve věci sp. zn. C 251/95, SABEL BV proti Puma AG, Rudolf Dassler Sport).
Celkový dojem, který dané označení vyvolává, je nutno vztahovat k osobě průměrného spotřebitele. Jedná se o osobu, jež je průměrně informovaná, obezřetná a pozorná, přičemž je třeba vzít v úvahu, že průměrný spotřebitel má jen zřídka možnost provést přímé srovnání mezi různými označeními a musí se tak spolehnout na nedokonalý dojem, který mu utkvěl v paměti. Průměrný spotřebitel zásadně vnímá označení výrobku či služby jako celek a nezabývá se rozebíráním jeho různých detailů (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 ve věci sp. zn. 23 Cdo 1724/2011; na základě výkladu unijního práva srov. obdobně zejm. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 1999 ve věci sp. zn. C 342/97, Lloyd Schuhfabrik Meyer & Co. GmbH proti Klijsen Handel BV).
Takto vnímaná pravděpodobnost záměny dotčených označení musí být vždy posouzena podle konkrétních okolností věci. Označení může na straně veřejnosti vyvolat pravděpodobnost záměny, jestliže je natolik podobné jinému označení, že může spotřebitele uvést v omyl co do původu takto označovaných shodných nebo podobných výrobků nebo služeb (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 ve věci sp. zn. 23 Cdo 1724/2011).
Proto čím distinktivnější je ochranná známka (tedy čím větší schopnost má označení identifikovat určité výrobky nebo služby, jakožto pocházející od určitého závodu), tím větší bude pravděpodobnost záměny. Obdobně nižší stupeň podobnosti mezi výrobky nebo službami lze vyvážit vyšším stupněm podobnosti mezi známkami a naopak (na základě výkladu unijního práva srov. zejm. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 29. 9. 1998 ve věci sp. zn. C 39/97, Canon Kabushiki Kaisha proti Metro-Goldwyn-Mayer Inc.). Podle konkrétních okolností věci pak je možno přihlédnout k jednotlivým vlastnostem označení, včetně toho, zda obsahuje popisný prvek ve vztahu k daným výrobkům či službám, k tržnímu podílu výrobků a služeb s tímto označením, k intenzitě, územnímu rozšíření a době užívání označení, k investicím vynaloženým na jeho propagaci, podílu relevantní části zákaznické veřejnosti, který díky označení identifikuje původ výrobků či služeb od určitého závodu, jakož i prohlášení obchodních a průmyslových sdružení a jiných profesních organizací (na základě výkladu unijního práva srov. zejm. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 1999 ve věci sp. zn. C 342/97, Lloyd Schuhfabrik Meyer & Co. GmbH proti Klijsen Handel BV).
Zejména užití fantazijního prvku v označení výrobku či služby má zásadní vliv na posouzení střetávajících se označení jako zaměnitelných. Popisný a druhový prvek takový zásadní vliv nemá. Shodují-li se dvě označení v distinktivním prvku a odlišují se pouze prvky nedistinktivními, je nutno je zásadně pokládat za zaměnitelná. Naopak shoda pouze v nedistinktivním prvku sama o sobě k zaměnitelnosti vést nemůže [v rozhodovací praxi správního soudnictví k výkladu obsahově totožného institutu v §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, ve znění účinném do 31. 12. 2018, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2016 ve věci sp. zn. 2 As 96/2015]. Proto obsahuje-li slovní ochranná známka slovo druhové či obecné, nelze jeho užití v obchodním styku jinými osobami samostatně či ve spojení s dalším výrazem či výrazy při nabízení výrobků či služeb považovat za porušení práv k dané ochranné známce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009 ve věci sp. zn. 23 Cdo 2755/2008).
V poměrech projednávané věci lze proto uzavřít, že odvolací soud se při posouzení pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti užíváním předmětného označení „beton
-epoxid“ žalovaným v obchodním styku pro jím nabízenou stavební směs se slovní ochrannou známkou žalobkyně „betonepox“ zapsanou pro shodný druh výrobků, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou, ve smyslu §8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách, nikterak od shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Posouzení věci odvolacím soudem vyhovuje shora uvedeným závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť vychází z úvahy, že v označení „betonepox“ je přítomen prvek fantazijní povahy vyvolávající rozlišovací způsobilost daného označení jako ochranné známky pro zapsaný druh výrobků a služeb, avšak rozlišovací způsobilost této ochranné známky není vzhledem k rovněž přítomnému popisnému (druhovému) charakteru údajů, z nichž je ochranná známka žalobkyně složena, dostatečná do té míry, aby užití podobného, avšak nikoli stejného, přitom zcela popisného, označení „beton-epoxid“ pro výrobky žalovaného vyvolávalo pravděpodobnost záměny výrobků obou účastníků na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou. Toto právní posouzení odvolacího soudu se tudíž nikterak neprotiví shora uvedeným výkladovým závěrům pro posouzení zaměnitelnosti střetávajících se označení výrobků či služeb v obchodním styku, jež je nutno vždy provést podle konkrétních okolností věci vzhledem k celkovému dojmu v očích průměrného spotřebitele s přihlédnutím zejména k distinktivním a dominantním prvkům dotčených označení a naopak k podružnému významu prvků obecných, druhových nebo popisných pro konkrétní druh výrobků či služeb.
Nevyvolává-li předmětné označení užívané v obchodním styku žalovaným pro jeho výrobky a služby pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti s ochrannou známkou žalobkyně, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou, nemůže samotné používání tohoto označení žalovaným pro jeho výrobky představovat pouze z tohoto důvodu ani nekalosoutěžní jednání ve smyslu §2976 o. z., přičemž žalobkyně k samotnému způsobu označování výrobků a služeb žalovaného netvrdila žádné další skutečnosti, jež by mohly zakládat jiný důvod (skutkovou podstatu) nekalé soutěže jednáním žalovaného v hospodářském styku.
Lze tak uzavřít, že žalobkyní vymezené otázky hmotného práva byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a odvolací soud se při jejich řešení od této praxe neodchýlil, a tudíž nelze pro řešení těchto otázek shledat dovolání přípustným.
Pro úplnost je pak nutno s ohledem na formulaci dovolatelkou předložených právních otázek uvést, že pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2618/2018).
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou vytýkaný postup odvolacího soudu spočívající ve vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, neboť tím zjevně není napadáno nesprávné právní posouzení otázky procesního práva, na jejímž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tato námitka vyjadřuje toliko možnou vadu odvolacího řízení, jež ovšem bez dalšího přípustnost dovolání založit nemůže, přičemž k této vadě dovolací soud přihlédne pouze tehdy, považuje-li dovolání za přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Napadené rozhodnutí navíc nelze označit za překvapivé, není-li mu možno vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena příležitost adekvátní reakce a eventuálního hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 ve věci sp. zn. 28 Cdo 3387/2015 a ze dne 1. 8. 2017 ve věci sp. zn. 28 Cdo 4287/2016 či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 245/07).
Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemůže být tzv. překvapivým rozhodnutím, jelikož otázka, zda u střetávajících se označení výrobků a služeb účastníků existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace, byla v projednávané věci posuzována již v řízení před soudem prvního stupně, navíc podle totožné hmotněprávní normy jako v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou vymezená otázka procesního práva týkající se podmínek zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle §159a odst. 4 o. s. ř., je-li předmětem řízení uložení povinnosti žalovanému zdržet se určitého jednání (tzv. zápůrčí či zdržovací nárok), neboť tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení od této rozhodovací praxe neodchýlil.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. nastává (především) tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde rovněž tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 ve věci sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V případě zamítavého výroku je nutno z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999 ve věci sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V případě návrhu na uložení povinnosti zdržet se téhož jednání ve vztahu mezi stejnými účastníky řízení se nejedná o shodnou věc tehdy, je-li v žalobě v důsledku nového skutkového tvrzení vymezen odlišný skutkový stav (skutek), než který tu byl v době dřívějšího pravomocného rozhodnutí soudu (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012 ve věci sp. zn. 23 Cdo 274/2012 nebo ze dne 27. 10. 2004 ve věci sp. zn. 32 Odo 712/2004).
O (pouhou) odlišnou právní kvalifikaci, a nikoli o odlišný skutek, jde i tehdy, opírá-li se každé z řízení o různé právní předpisy. Proto se kupříkladu nejedná o odlišné věci tehdy, má-li být shodné jednání (jehož se má žalovaný dle žalobního návrhu v obou řízeních zdržet) jednou posouzeno jako jednání v nekalé soutěži a později na témže „hospodářskému podkladu“ jako porušení autorského práva (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 1. 1935 ve věci sp. zn R I 1457/34, uveřejněné pod č. 14086/1935 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských).
Proto uzavřel-li odvolací soud, že o žalobě žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zdržet se na internetu užívání označení „betonepox“ pro specifikované výrobky a zdržet se užívání tohoto označení jako klíčového slova v prostředí internetu pro tyto výrobky bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 Cm 2/2013, nikterak se odvolací soud od shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Lze též připomenout, že omezení účinků ochranné známky podle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách vůči uživateli nezapsaného označení je zákonem výslovně podmíněno tím, že užívání tohoto označení je v souladu s právem České republiky (tj. i právem soutěžním). Proto i dřívější pravomocné rozhodnutí soudu o existenci tohoto omezení účinků ochranné známky žalobkyně vůči žalovanému v sobě obsahuje závěr, že označování předmětných výrobků tímto označením ze strany žalovaného je po právu (tedy i z hlediska práva soutěžního). Tudíž v novém řízení o uložení téže povinnosti žalovanému nemůže být o této otázce znovu rozhodováno.
Žalobkyně ve svém dovolání ostatně ani žádné relevantní důvody, pro které by se mělo v projednávaném řízení jednat o odlišnou věc oproti řízení shora uvedenému, neuvádí. Novým skutkovým tvrzením, které by vedlo k závěru, že v novém řízení o zdržení se téhož jednání žalovaného jde o jiný stav (skutek), než který tu byl v době dřívějšího pravomocného rozhodnutí soudu, nemůže být požadavek, aby totéž jednání žalovaného bylo nyní (nově) posouzeno jako jednání v nekalé soutěži. Po skutkové stránce se jedná o stále tentýž trvající skutek (tj. o trvající označování zboží žalovaného určitým označením v prostředí internetu) jako v době dřívějšího pravomocného rozhodnutí, aniž by žalobkyně v řízení tvrdila takovou novou skutkovou okolnost, která by byla způsobilá trvání téhož skutku, o jehož oprávněnosti již bylo v minulosti pravomocně rozhodnuto, ukončit (resp. trvající skutek přerušit). To platí i o tvrzení žalobkyně o záměrném (zaviněném) porušování práv žalobkyně ze strany žalovaného, neboť o jednání (skutku) žalovaného již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že se o protiprávní jednání nejedná, jelikož je jako takové v souladu s omezením účinků ochranné známky podle §10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Tudíž okolnost, zda žalovaný uskutečňuje právem aprobované jednání záměrně (zaviněné) či nikoli, nezakládá takovou skutečnost, která by z původního skutku, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, činila skutek jiný (odlišný).
Odlišnou věc by naopak mohlo zakládat kupříkladu takové žalobní tvrzení, podle kterého probíhá (a to případně i vedle skutku, o němž již bylo rozhodnuto, tj. o označování výrobků žalovaného určitým nezapsaným označením) i skutek jiný (tj. např. používání nezapsaného označení žalovaným takovým konkrétním způsobem a za takový konkrétních okolností, že tím dochází k nekalosoutěžnímu zlehčování výrobků žalobkyně či k újmě na rozlišovací způsobilosti její ochranné známky apod.). Na takovémto odlišném skutkovém základě však žalobkyně svoji žalobu v části, ve které bylo rozhodnuto odvolacím soudem o zastavení řízení pro překážku věci rozhodnuté, nezaložila. Ostatně takto odlišně vymezenému skutkovému stavu by pak musel logicky odpovídat i odlišný žalobní návrh (tj. nikoli na zdržení se samotného označování výrobků určitým označením, nýbrž na zdržení se určitého konkrétního, resp. jednotlivého, způsobu používání tohoto nezapsaného označení).
Konečně pak poslední otázka formulovaná dovolatelkou, zda je soud oprávněn zamítnout nárok na zdržení se zveřejnění informace žalovaným, že žalobkyně zbytečně vyvolala soudní spor se žalovaným, ačkoli žalobkyně byla v daném sporu částečně úspěšná, resp. zda je toto jednání žalovaného způsobilé zasáhnout do práv žalobkyně, přípustnost jejího dovolání založit nemůže, neboť tato otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Především je nutno v tomto směru předznamenat, že dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, že při posouzení, zda určité jednání je jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, je nutno v konkrétních případech nekalé soutěže vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem věci, jimiž je dovolací soud vázán (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1125/2006, uveřejněný pod č. 96/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010 ve věci sp. zn. 23 Cdo 2343/2009 či ze dne 17. 6. 2014 ve věci sp. zn. 23 Cdo 1526/2011).
Dále pak z rozhodování Ústavního soudu, k jehož závěrům se ve své rozhodovací praxi přihlásil též dovolací soud, vyplývá, že svoboda projevu ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod (resp. čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, srov. sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) představuje jednu z nejdůležitějších hodnot každé demokratické společnosti a každý názor, stanovisko nebo kritika je zásadně přípustnou záležitostí. Omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi. V tomto smyslu není samo o sobě rozhodující, zda se jedná o posouzení výroku, jenž se týká věcí veřejného zájmu či nikoli, neboť toto ústavní právo neodpírá ochranu ani takové komunikaci, která nemá politický náboj a dopad a je ve své podstatě banální, a není tak schopna provokovat veřejnou debatu. Jestliže se dostane projev v takovémto případě do konfliktu s jinými právními statky, nepůsobí sice ve vztahu k nim tak silně jako projev týkající se věcí veřejných, nicméně i v takovém případě platí, že veškerá omezení ústavního práva na svobodný projev provedená obyčejným zákonem musí sledovat přípustný účel a nesmějí relativizovat svobodu projevu. Tyto omezující zákony je třeba vykládat s respektem ke svobodnému projevu, a je-li to nutné, pak i do té míry restriktivně tak, aby bylo zajištěno přiměřené uskutečňování svobody projevu samotné. Přitom právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na něž navazuje i zákonná úprava nekalé soutěže, spadá do skupiny práv hospodářských a sociálních, jichž se lze domáhat podle čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pouze v mezích prováděcích zákonů a jež jsou co do stanovení obsahu i rozsahu ponechána úvaze „prostého“ zákonodárce. Výklad zákonné úpravy, která má sloužit k ochraně podnikatelské činnosti před škodlivými zásahy jednotlivců, musí být účelem a smyslem objektivní ústavní hodnoty svobodného podnikání zásadním způsobem ovlivněn a limitován. Z tohoto důvodu nelze ústavní „soft law“ v podobě ústavní hodnoty hospodářské soutěže stavět do horizontální polohy s konkurujícími základními či politickými právy, tj. ani se svobodou projevu (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 ve věci sp. zn. I. ÚS 823/11 a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013 ve věci sp. zn. 23 Cdo 120/2013).
Dovolací soud ve svém rozhodování dále formuloval závěr, že hodnotové soudy nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně interpretují, proto vyslovování názorových soudů, byť kontroverzních, zásadně požívá ústavní ochrany, resp. že přiměřená kritika činnosti jiného spočívající v hodnotících soudech sama o sobě nečiní takový projev z hlediska dobrých mravů soutěže nepovoleným (srov. zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 ve věci sp. zn. 23 Cdo 4281/2008 a ze dne 26. 3. 2013 ve věci sp. zn. 23 Cdo 120/2013).
V poměrech projednávané věci je tak nutno především zohlednit, že žalobkyně v předmětné části své žaloby brojí proti zveřejněnému projevu žalovaného, jenž v sobě vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů, jimiž je dovolací soud vázán, obsahuje jak pravdivé tvrzení o tom, že mezi účastníky probíhal v minulosti soudní spor o užívání kolidujících označení jejich výrobků a služeb, v němž žalobkyně procesně vystupovala na straně žalující a v němž bylo rozhodnuto o právu žalovaného jako předchozího uživatele nezapsaného označení, tak i hodnotící soud žalovaného, že byl tento spor žalobkyní vyvolán zbytečně.
Pakliže odvolací soud na základě konkrétních zjištěných okolností věci, jimiž je dovolací soud vázán, dospěl k závěru založenému na úvaze, že takovýto projev žalovaného není jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilým vyvolat újmu žalobkyni jako soutěžitelce, pak se jeho závěr nikterak nepříčí shora uvedené rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu o způsobu vzájemného poměřování z ústavního hlediska vzájemně nerovných práv, tj. ústavně zaručeného práva na svobodný projev oproti co do obsahu i rozsahu zákonem stanoveného práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou soutěž (tj. ústavního „soft law“), jehož důsledkem je zásadně restriktivní výklad možností omezení svobody projevu právem nekalé soutěže. Jinak řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu, jež ve svém důsledku spočívá na závěru, že za daných okolností věci není možné svobodu projevu žalovaného omezit pravidly na ochranu před nekalou soutěži, odpovídá východiskům, na nichž je založena rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu.
Lze tedy uzavřít (aniž by v projednávané věci nastupovala, resp. mohla nastupovat zvýšená ústavní ochrana výroků týkajících se věcí veřejného zájmu, o něž v projednávané věci nejde), že závěr odvolacího soudu o přípustnosti předmětného projevu žalovaného v hospodářské soutěži, jenž je založen na pravdivém tvrzení a jenž v sobě obsahuje nikterak nepřiměřený (společensky hodnotově nevybočující) hodnotící soud, nelze považovat za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu