ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1584.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1584/2019-496
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ProGamers s.r.o. se sídlem v Praze 6, Dejvice, Muchova 237/15, PSČ 160 00, IČO 26448246, zastoupené Mgr. Kateřinou Velkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ovčí hájek 2347/54, PSČ 158 00, proti žalované eD system a.s. se sídlem v Ostravě, Mariánské Hory, Novoveská 1262/95, PSČ 709 00, IČO 47974516, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, o zaplacení částky 622 556 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 171/2009, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2018, č. j. 4 Cmo 165/2018-442, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 419 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Kateřiny Velkové, advokátky se sídlem v Praze 5, Ovčí hájek 2347/54, PSČ 158 00.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 4. 2012, č. j. 4 Cm 171/2009-73, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 622 556 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 12. 2018, č. j. 4 Cmo 165/2018-442, výrokem pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil a výrokem pod bodem II rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud takto rozhodl, když žalobkyně dne 1. 10. 2018 vzala žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaná jí již v roce 2014 dlužnou částku i s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení uhradila. Žalovaná se zpětvzetím žaloby vyslovila nesouhlas, ale odvolací soud dospěl k závěru, že pro její nesouhlas nejsou dány vážné důvody ve smyslu ustanovení
§222a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a proto postupoval podle §222a odst. 1 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Odvolací soud poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v případě zpětvzetí žaloby z důvodu zaplacení sporné pohledávky žalovaným, nemá žalovaný vážné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Konkrétně uvedl usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, usnesení ze dne 1. 4. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 342/2014, a zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2001, jehož závěry jako ústavně konformní aproboval ve svých následných rozhodnutích i Ústavní soud.
Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“), a to výslovně do všech jeho výroků, dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., protože podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, řešil také právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo pakliže by dovolací soud dospěl k závěru, že již řešena byla, tak, že byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak.
Jako dovolací důvod pak uvádí nesprávné právní posouzení věci (§241a o. s. ř.).
Žalovaná připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2252/2006, podle něhož „jestliže odvolací soud … nikterak nezjišťoval stanovisko žalované ke zpětvzetí žaloby av následném usnesení ze dne 27. února 2006, č. j. 11 Co 27/2006-50, se omezil toliko na konstatování, že souhlas žalované se zpětvzetím žaloby vyplývá z jejího faktického chování, vyklizení předmětného prostoru a odevzdání klíčů, pak tímto postupem zatížil řízení vadou, neboť takovým nesprávným postupem odvolacího soudu byla žalované v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř.“ Namítá, že důvodem, pro který žalobkyni platila, byla existence vykonatelného rozhodnutí a následně uzavřená smlouva o úschově, nikoliv tedy, že by plnila svůj dluh vůči žalobkyni. Protože jí není známo, že by se Nejvyšší soud zabýval aplikací úvah obsažených v nálezech Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 210/02, a ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11, považuje tuto otázku za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou, případně, by ji Nejvyšší soud v tomto případě měl řešit v souladu se závěry uvedených rozhodnutí Ústavního soudu.
Nesouhlasí s výrokem pod bodem II usnesení odvolacího soudu, které je podle jeho názoru v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 342/2014. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl výrokem pod bodem I usnesení odvolacího soudu zrušen, měl odvolací soud aplikovat ustanovení
§150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Konečně pak rozporuje způsob výpočtu náhrady nákladů řízení ve shora uvedeném výroku, když se domnívá, že nelze aplikovat ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu, jak to učinil odvolací soud, ale ustanovení §9 odst. 1 citovaného předpisu. Tato otázka podle dovolatelky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání podrobně se vyvracela jeho jednotlivé argumenty a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, a též v usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého vezme-li žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňovaná pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení §1 a 2 o. s. ř. své opodstatnění a veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné. Vysvětlil současně, že bez ohledu na to, zda žalovaný splnil povinnost, jejíž realizace se žalobce domáhá, na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí odvolacího soudu (jež bylo posléze v dovolacím řízení zrušeno), nemohl by soud, pokud by pokračoval v řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro splnění této povinnosti, aniž by zkoumal, zda nárok žalobce byl po právu či nikoliv [uvedená okolnost by se ve výroku rozhodnutí, jenž jediný je pro účastníky závazný (§159a odst. 1 o. s. ř.), ostatně projevit ani nemohla]. Uvedené závěry následně aproboval i Ústavní soud, jenž usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2357/2013, ústavní stížnost směřující vůči citovanému rozhodnutí dovolacího soudu odmítl. K obdobným závěrům pak dospěl Nejvyšší soud např. v usneseních ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 342/2014, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 252/2016.
Dovolatelkou poukazované nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 210/02, a ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11, vycházejí z Nejvyšším soudem již překonané koncepce, podle níž úvaha o zániku dluhu splněním závisí na posouzení, zda byl dluh plněn dobrovolně či ve snaze odvrátit hrozbu exekučního vymožení dluhu (v případě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, jež bylo posléze zrušeno). Závěry přijaté v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013, jsou přitom aprobovány i v aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 18. 9. 2014,
sp. zn. III. ÚS 2759/14, ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1393/15, či ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1865/16).
Je tak zřejmé, že napadené rozhodnutí ve výroku pod bodem I je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto dovolání proti němu v tomto rozsahu není přípustné.
V té části, která směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu pod bodem II, není rovněž dovolání žalované přípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu