ECLI:CZ:US:2016:2.US.1865.16.1
sp. zn. II. ÚS 1865/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky RZV Invest, s. r. o., se sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4, právně zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4182/2015-514 ze dne 15. 3. 2016 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 194/2012-487 ze dne 29. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala ústavní stížnost v zákonné lhůtě, prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tvrdí, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
2. Stěžovatelka je právní nástupkyní společnosti NRST Invest s. r. o. (pro obě společnosti dále jen "stěžovatelka"), vůči které společnost BWT Česká republika, s. r. o., podala žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") o zaplacení částky 231 567 Kč s příslušenstvím. Městský soud žalobu v celém rozsahu zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Vrchní soud tento rozsudek městského soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Městský soud opětovně žalobu v celém rozsahu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Vrchní soud poté rozsudek městského soudu částečně potvrdil. V části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 186 567 Kč s příslušenstvím, však rozsudek městského soudu změnil. Stěžovatelce nově uložil povinnost tuto částku včetně úroků z prodlení žalobkyni zaplatit. Také jí uložil povinnost žalobkyni nahradit doposud vzniklé náklady řízení.
3. Žalobkyně po právní moci tohoto rozsudku zaslala stěžovatelce výzvu k dobrovolnému plnění. Zdůraznila, že pokud stěžovatelka nebude plnit, podá návrh na exekuci. Stěžovatelka nejprve žalobkyni sdělila, že s rozsudkem nesouhlasí a hodlá podat dovolání. Zároveň navrhla, že do doby, než bude rozhodnuto o dovolání, složí příslušnou částku do notářské úschovy. Žalobkyně však tento návrh odmítla a znovu stěžovatelce sdělila, že je připravena podat návrh na exekuci. Pod hrozbou exekuce tedy stěžovatelka žalobkyni zaplatila částku v celkové výši 428 861 Kč.
4. Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatelky rozsudek vrchního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Stěžovatelka tedy vyzvala žalobkyni k vrácení částky, kterou jí uhradila na základě zrušeného rozsudku. Podle jejího názoru šlo o bezdůvodné obohacení. Stěžovatelka také podala žalobu o zaplacení částky odpovídající tomuto bezdůvodnému obohacení k Okresnímu soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud"). Okresní soud však řízení přerušil z důvodu stále probíhajícího řízení u vrchního soudu. Žalobkyně stěžovatelku informovala, že s ohledem na dosud neskončený soudní spor vedený u vrchního soudu nesdílí její právní názor na vznik bezdůvodného obohacení.
5. Vrchní soud poté při jednání poučil strany sporu, že řízení zastaví, pokud nebude návrh vzat zpět, protože považuje nárok, kvůli kterému žalobkyně podala žalobu, za splněný. Dne 29. 4. 2015 vzala žalobkyně svou žalobu zpět. Zpětvzetí odůvodnila tím, že rozsudek vrchního soudu, který posléze Nejvyšší soud zrušil, nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Proto požádala stěžovatelku o dobrovolné splnění a zaplacení přiznané částky včetně všech nákladů řízení, k čemuž ve výsledku došlo. Stěžovatelka ovšem se zpětvzetím žaloby nesouhlasila a uvedla, že neuznala nárok žalobkyně, pouze plnila pod hrozbou exekuce. Vrchní soud řízení zastavil a zároveň zrušil zbylý výrok městského soudu o částečném zamítnutí původní žaloby.
6. Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu stěžovatelka podala dovolání. Ve věci šlo o obecnou otázku, zda žalovaný má vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby [§222a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], pokud žalobce vzal žalobu zpět poté, co žalovaný uplatněnou pohledávku uhradil na základě pravomocného rozhodnutí soudu, následně zrušeného v řízení o mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud uvedl, že posouzení této otázky v plné míře závisí na posouzení, zda takové plnění mělo v případě, že dluh podle hmotného práva existoval, za následek jeho zánik. Jedině v případě záporné odpovědi by totiž mělo další pokračování v řízení smysl, neboť by mohlo skončit přisuzujícím rozhodnutím o věci samé. Plněním na základě pravomocného rozhodnutí soudu zanikla žalobou uplatněná pohledávka splněním. Pokud by soud pokračoval v řízení, nemohl by rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro zánik dluhu, aniž by zkoumal, zda nárok žalobce byl po právu či nikoliv. Stěžovatelka tedy neměla vážný důvod k pokračování v řízení. Touto otázkou se zabýval i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 ze dne 23. 4. 2014. Předložení věci velkému senátu k opakovanému uvážení a případné revizi přijatého řešení dané otázky by pak postrádalo smyslu, neboť stěžovatelka nenabízí žádné nové argumenty, které by velký senát ve svém rozhodnutí nevzal v potaz. Dovolání proto nebylo přípustné.
7. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že vrchní soud a Nejvyšší soud porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, protože nepřihlédly k závažným důvodům, které stěžovatelka uvedla ve svém nesouhlasu se zpětvzetím žaloby v průběhu odvolacího řízení. Nejvyšší soud tento zásah vrchního soudu do jejích práv nenapravil, neboť se řádně nezabýval uplatněnými důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Soudy tak neposkytly stěžovatelce dostatečnou ochranu jejích práv. Rozhodování obecných soudů o zastavení řízení přes nesouhlas se zpětvzetím žaloby ze strany stěžovatelky a odmítnutí pokračovat v zahájeném řízení bylo Ústavním soudem opakovaně posouzeno jako protiústavní postup, který představuje zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu. Stěžovatelce bylo ve výsledku odepřeno právo nesouhlasit se zpětvzetím žaloby. Žalobkyní uplatněný nárok podle hmotného práva od samého počátku neexistoval.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
10. Podle §222a odst. 1 o. s. ř. platí, že pokud žalobce (navrhovatel) vezme během odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. V odstavci 2 citovaného ustanovení se uvádí, že pokud ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení. V nálezu sp. zn. III. ÚS 210/02 ze dne 16. 1. 2003 Ústavní soud vyslovil, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Za dané situace nic nebrání, aby obecné soudy ve věci samé pokračovaly v řízení již zahájeném a v jeho rámci posoudily argumentaci obou stran a ve věci rozhodly, obzvláště i proto, že samy (odvolací soud) svým postupem vytvořily stav, který neznamená, že v projednávané věci bylo rozhodnuto s konečnou platností.
11. Ústavní soud si je vědom procesních úskalí, která vrchním soudem zvolený procesní postup v této věci skýtá, a to i z hledisek pozdějšího vymáhání původně uhrazené peněžité částky jako bezdůvodného obohacení. Jak však Nejvyšší soud správně vyzdvihl, situací, ve které dojde ke zpětvzetí žaloby poté, co pro žalobce příznivé rozhodnutí bylo zrušeno, se již zabýval v uvedeném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, který s ohledem na sjednocující funkci, která je rozhodnutím velkého senátu přisuzována, musel být nyní tříčlenným senátem Nejvyššího soudu v projednávané věci aplikován. Z rozsudku velkého senátu vyplývá, že pokud žalovaný (účastník řízení) - ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím, resp. exekučním řízení - splní na základě pravomocného rozsudku (usnesení) uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala, pak získává žalobce (navrhovatel) na úkor žalovaného (účastníka) bezdůvodné obohacení, jež dle názoru velkého senátu vzniká okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Ten stěžovatelka ostatně uplatnila před okresním soudem, který řízení přerušil z důvodu stále probíhajícího řízení u vrchního soudu.
12. Tuto "dominantní judikaturní linii", již citované rozhodnutí velkého senátu završuje, Ústavní soud jako ústavně konformní opakovaně aproboval (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/15 ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2759/14 ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2357/13 ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2879/11 ze dne 7. 11. 2011, či sp. zn. III. ÚS 229/10 ze dne 31. 3. 2010). Rozhodnutí obecných soudů tedy byla předvídatelná a spočívají na obhajitelných důvodech.
13. Stěžovatelka svou ústavní stížnost fakticky opírá o nesouhlas s právě uvedenými judikatorními závěry co do naplnění podmínek pro zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s napadenými rozhodnutími však nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy se zabývaly stěžovatelkou uváděnými důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, a následným zastavením řízení, přičemž se s nimi vypořádaly dostatečným způsobem. Všechna napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná a logická odůvodnění, která jsou z ústavního pohledu zcela akceptovatelná. Lze tak shrnout, že napadenými rozhodnutími obecných soudů, respektive zastavením řízení v důsledku zpětvzetí žaloby nebyla stěžovatelce způsobena žádná újma ústavněprávní intenzity. Stěžovatelka navíc podle informací, které nastínila ve své ústavní stížnosti, stále má možnost domoci se tvrzeného bezdůvodného obohacení v řízení u okresního soudu.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu