ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4182.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4182/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně B W T Česká republika s. r. o. , se sídlem v Čestlicích, Lipová 196, okres Praha – východ, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 49713108, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, PSČ 120 00, proti žalované NRST Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Nusle, Na Pankráci 404/30a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26421526, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o zaplacení částek 231 567 Kč a 2 934,79 Kč a úroků z prodlení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 167/2007, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 1 Cmo 194/2012-487, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 744,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a která zároveň má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak vyplývá z níže citovaných judikátů Nejvyššího soudu“.
Příslušnou otázku procesního práva dovolatelka výslovně neformulovala, z navazující dovolací argumentace však vyplývá, že jde o otázku, zda žalovaný má vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy žalobce vzal žalobu zpět poté, co žalovaný uplatněnou pohledávku uhradil na základě pravomocného rozhodnutí soudu, následně zrušeného v řízení o mimořádném opravném prostředku.
Dovolatelka prosazuje, aby Nejvyšší soud tuto otázku posoudil jinak než ve svém usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2000, pod číslem 54, na něž v napadeném rozhodnutí odkázal odvolací soud. Obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že plnila žalobkyni výhradně pod tíhou pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu a pod hrozbou exekuce, nikoliv s úmyslem dobrovolně uhradit pohledávku uplatněnou v řízení žalobcem. S odkazem na závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2298/2006 (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ), podle nichž jednou z náležitostí splnění dluhu je úmysl dlužníka plnit, zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že došlo ke splnění dluhu a tudíž k odpadnutí předmětu sporu. Zdůrazňuje, že zrušením rozhodnutí, podle něhož plnila, odpadl právní důvod plnění a na straně žalobkyně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť povinnost dle hmotného práva tu neexistovala. Závažné důvody ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. dovolatelka spatřuje v tom, že v důsledku zastavení řízení by nedošlo k odklizení sporu mezi účastníky a tento by se nehospodárně přesunul do jiného soudního řízení, v němž by se soud musel znovu zabývat všemi okolnostmi, které již byly předmětem dokazování v tomto řízení.
Svůj požadavek na přijetí odchylného řešení předestřené otázky dovolatelka opírá o usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 1535/12, a o nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 210/02, a ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11. Má za to, že závěry tam přijatými je judikatura Nejvyššího soudu, z níž napadené rozhodnutí vychází, podstatně korigována, a poukazuje na závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu, zakotvenou v článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Dovolatelka tedy spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Nejvyšší soud k odklonu od své dosavadní rozhodovací praxe neshledal předpoklady, dovolání tudíž přípustné není.
Posouzení otázky procesního práva, zda má žalovaný, který plnil na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu, jež bylo poté na základě mimořádného opravného prostředku zrušeno, vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ve smyslu ustanovení §222a odst. 2 o. s. ř., v plné míře závisí na posouzení, zda takové plnění mělo v případě, že dluh podle hmotného práva existoval, za následek jeho zánik. Jedině v případě záporné odpovědi, kterou v rámci své argumentace prosazuje dovolatelka, by totiž mělo další pokračování v řízení smysl, neboť by mohlo skončit přisuzujícím rozhodnutím o věci samé.
V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1792/99, od něhož by se měl Nejvyšší soud podle požadavku dovolatelky odklonit, založil řešení shora uvedené otázky na názoru, že plněním na základě pravomocného rozhodnutí soudu zanikla žalobou uplatněná pohledávka splněním. Z toho pak dovodil, že pokud by soud pokračoval v řízení, nemohl by rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro zánik dluhu, aniž by zkoumal, zda nárok žalobce byl po právu či nikoliv. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud uzavřel, že žalovaný k pokračování v řízení a tedy k vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nemá vážný důvod.
Tříčlenný senát Nejvyššího soudu ke změně dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu oprávněn není; k tomu je podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), povolán velký senát [srov. k tomu např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“) ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod číslem 96/2010 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu]. Velký senát se pak již otázkou důsledků plnění vynuceného soudním rozhodnutím ukládajícím povinnost plnit, které bylo posléze zrušeno, na základě §20 zákona o soudech a soudcích zabýval, a to v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 (dále jen „rozsudek velkého senátu“). Velký senát dovodil, že pokud žalovaný – ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení – splní na základě pravomocného rozsudku (usnesení) uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení, jež dle názoru velkého senátu vzniká okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Na hmotněprávních vztazích mezi účastníky nic nemění ani to, že žalobce poté, co pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno, vezme žalobu zpět, ani to, že v řízení pokračuje. Z rozsudku velkého senátu zároveň vyplývá, že žalobce poté, co mu žalovaný (na základě zrušeného rozhodnutí) poskytl plnění, musí být v řízení o zaplacení této (již zaplacené) částky neúspěšný.
Rozsudek velkého senátu tak vyznívá ve prospěch závěrů přijatých v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1792/99. Rozhodnutími velkého senátu jsou tříčlenné senáty Nejvyššího soudu vázány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008, nebo stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. Plsn 1/2011, uveřejněné pod číslem 1/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a bez opětovné aktivace velkého senátu se od nich nemohou odchýlit, aniž by se dopustily porušení práva účastníků na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09, ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11).
Předložení věci velkému senátu ve smyslu §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích k opakovanému uvážení a případné revizi přijatého řešení dané otázky by pak postrádalo smyslu, neboť dovolatelka nenabízí žádné nové argumenty, které velký senát ve svém rozhodnutí nevzal v potaz. Důvod k takovému postupu Nejvyšší soud neshledává ani v poukazech dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu. V usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 851/2013, Nejvyšší soud řešil ve vazbě na rozsudek velkého senátu a na usnesení sp. zn. 25 Cdo 1792/99 tutéž otázku, kterou předložila dovolatelka ve zde souzené věci, přičemž Ústavní soud ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1393/15 (dostupném, stejně jako ostatní jeho rozhodnutí zde citovaná, na http://nalus.usoud.cz ), jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Zdůraznil, že Nejvyšší soud musel řešení přijaté velkým senátem s ohledem na jeho sjednocující funkci respektovat, a poukázal na to, že „dominantní judikaturní linii“ završenou rozhodnutím velkého senátu jako ústavně konformní aproboval již v usnesení ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2759/14. Usnesením sp. zn. III. ÚS 2759/14 pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3353/2013, založenému na závěrech usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013, v nichž je vyjádřen týž názor jako v usnesení sp. zn. 25 Cdo 1792/99. Též ústavní stížnost proti posledně zmíněnému rozhodnutí Ústavní soud odmítl, a to usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2357/13. Pro úplnost lze zmínit, že již usnesením ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2879/11, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1964/2011, opírající se právě o závěry usnesení sp. zn. 25 Cdo 1792/99.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. 3. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu