ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.269.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 269/2020-419
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně GATLING HOLDING S.A. , se sídlem Třída Samuela Lewise 58, ulice P.H. Torre, ADR, Kancelář 600-A, Panama, Panamská republika, reg. č. veřejného rejstříku 789810-2300233, zastoupené Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, proti žalované Městská část Praha 1 , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, identifikační číslo osoby 00063410, zastoupené JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 14/2019, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 19 Co 65/2017-318, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 19 Co 65/2017-318, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 2016, č. j. 65 C 97/2013-283, se zrušují , a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. Rsp 94447/03.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 11. 2014, č. j. 65 C 97/2013-177, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015, č. j. 19 Co 39/2015-212, bylo připuštěno v souladu s §107a o. s. ř., aby na místo tehdejší žalobkyně Severní nemovitostní s.r.o. vstoupila do řízení nynější žalobkyně GATLING HOLDING S.A. Podané dovolání proti posléze uvedenému rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5035/2015. Ústavní stížnost proti všem uvedeným rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1753/16.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně po právní moci výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu usnesením ze dne 3. 11. 2016, č. j. 65 C 97/2013-283, zamítl návrh žalované ze dne 11. 6. 2015, aby soud uložil žalobkyni povinnost složit soudem určenou jistotu na náklady řízení ve smyslu §11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen „z. m. p. s.“.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
5. Při posuzování návrhu žalované na složení jistoty na náklady řízení odvolací soud odkázal na judikaturu dovolacího soudu, dle níž může žalovaný navrhnout, aby soud uložil povinnost složit jistotu i osobě, která vstupuje do řízení na místo žalobce postupem podle §107a o. s. ř. Procesním následkem nesložení jistoty na výzvu soudu by za přiměřené aplikace §11 odst. 1 z. m. p. s. nebylo zastavení řízení, nýbrž zamítnutí návrhu na vstup této osoby do řízení na místo původního žalobce. Návrh proto musí být podán v dané situaci společně s odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno návrhu na procesní nástupnictví. Pokud by následně na výzvu soudu osoba, jejíž vstup do řízení byl navržen, nesložila jistotu, odvolací soud by změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že procesní nástupnictví na straně žalobkyně se nepřipouští. V poměrech projednávané věci však žalovaná nenavrhla složení jistoty nejpozději dne 29. 1. 2015 společně s doplněním odvolání proti usnesení o připuštění procesního nástupnictví, ale až dne 11. 6. 2015, kdy usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015, č. j. 19 Co 39/2015-212, již nabylo právní moci. Návrh žalované proto podle odvolacího soudu nelze ve smyslu §11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s. považovat za včasný, neboť žalovaná ve věci již vykonala procesní úkon, ačkoliv jí bylo oznámeno postoupení pohledávky, a věděla tedy, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou se sídlem mimo teritoriální působnost práva Evropské unie. V posuzovaném případě měl být žalovanou návrh na složení jistoty na náklady řízení podán současně s procesním úkonem ve věci, tedy společně s odvoláním do usnesení o připuštění procesního nástupnictví na straně žalující.
6. Následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2019, č. j. Ncp 100/2019-358, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle §41 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění platném od 30. 9. 2017, v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (výrok I), a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 19 Co 65/2017-318, napadla žalovaná včasným dovoláním, ve kterém namítá, že by Nejvyšší soud měl ve smyslu §237 o. s. ř. posoudit jinak v usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, vyřešenou otázku, zda žalovaný je oprávněn podat návrh, aby žalobce složil jistotu na náklady řízení, i po té, co již bylo pravomocně rozhodnuto o vstupu nového žalobce do řízení. Žalovaná k tomu uvádí, že je „nesprávné a nelogické“, aby byla nucena podávat odvolání proti rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř., byť pro to nemá důvody, neboť svým návrhem na složení jistoty sleduje pouze ten účel, aby mohla na žalobci vymoci případnou náhradu nákladů řízení. Dle názoru žalované výklad, který jí zamezuje podat návrh na složení jistoty podle §11 odst. 1 z. m. p. s. po právní moci usnesení o vstupu nového žalobce do řízení, zakládá nerovnost mezi účastníky, neboť jí – na rozdíl od případů, kdy k procesnímu nástupnictví nedojde – neumožňuje tímto způsobem dosáhnout zastavení řízení. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
8. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně jednak odkazovala na právní posouzení odvolacího soudu, které měla za správné, jednak prezentovala vlastní úvahy, na základě nichž navrhla dovolání žalované odmítnout, resp. zamítnout, shledá-li jej dovolací soud přípustným.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) , dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda je podání návrhu žalovaného na složení jistoty na náklady řízení ve smyslu §11 odst. 1 z. m. p. s. časově omezeno, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle §11 odst. 1 z. m. p. s. cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit.
16. Účelem právní úpravy jistoty na náklady řízení (cautio judicatum solvi) je zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady nákladů řízení může být pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/2017, či v komentářové literatuře – Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 85).
17. Judikatura Nejvyššího soudu vychází konstantně ze závěru, podle kterého osoba, jejíž vstup do řízení je navržen, se stává účastníkem řízení až právní mocí usnesení, kterým soud návrhu podle ustanovení §107a o. s. ř. vyhověl (a k témuž datu přestává být účastníkem řízení ten, na jehož místo nový účastník vstoupil). Do té doby zůstává účastníkem řízení ten, kdo jím byl v době vydání usnesení podle §107a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 64/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2079/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015).
18. V poměrech projednávané věci nabylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015, č. j. 19 Co 39/2015-212, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 11. 2014, č. j. 65 C 97/2013-177, o vstupu nynější žalobkyně GATLING HOLDING S.A. do řízení, právní moci dnem 28. 4. 2015. Tímto dnem z řízení vystoupila dosavadní žalobkyně Severní nemovitostní s.r.o., až tímto dnem do řízení na její místo vstoupila uvedená zahraniční právnická osoba jako nynější žalobkyně a nejdříve tímto dnem bylo možné nynější žalobkyni uložit podle §11 z. m. p. s. na návrh žalované povinnost ke složení jistoty na náklady řízení, neboť před tímto dnem žalobkyní nebyla.
19. Podle §11 odst. 2 písm. a) ZMPS složení jistoty nelze uložit, jestliže návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v České republice.
20. Nejvyšší soud v důvodech usnesení ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 594/2019, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 2/2020, vyslovil, že jediné časové omezení pro podání návrhu na složení jistoty na náklady řízení je stanoveno v §11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s.
21. Uvedený závěr se uplatní i v projednávané věci. Vyplývá z něj, že z hlediska časového omezení návrhu žalovaného na složení jistoty na náklady řízení je rozhodné, zda poté, co nový žalobce vstoupil v souladu s §107a o. s. ř. do řízení, žalovaný ve věci již jednal nebo učinil procesní úkon, ačkoliv již věděl, že nový žalobce není českým státním občanem nebo českou právnickou osobou, případně jimi přestal být.
22. S tím není v rozporu závěr vyslovený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, na který odkázal v napadeném rozhodnutí odvolací soud. Odkazované rozhodnutí ovšem řeší otázku přiměřené aplikace §51 odst. 1 zákona č. 97/1967 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, jemuž odpovídá současná úprava §11 odst. 1 z. m. p. s., za situace, kdy osoba s bydlištěm (sídlem) ve státě, který není členem Evropské unie, má vstoupit do řízení na místo žalobce jako jeho procesní nástupce postupem podle ustanovení §107a o. s. ř. I z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5689/2016, se pro případ, kdy se subjekt, po kterém by jinak bylo možno postupem podle §11 odst. 1 z. m. p. s. požadovat složení jistoty na náklady řízení při podání žaloby, má stát novým žalobcem až v důsledku rozhodnutí soudu o návrhu původního žalobce podle §107a o. s. ř., podává toliko to, že „se postup podle §11 ZMPS může uplatnit (prosadit) jako předpoklad, bez jehož splnění (tedy bez složení jistoty) se taková osoba novým žalobcem stát nemůže (návrhu podle §107a o. s. ř. nelze vyhovět)“. Uvedená rozhodnutí tedy posuzují otázku přiměřené aplikace §11 z. m. p. s. jako jednoho z předpokladů pro vstup nového žalobce do řízení podle §107a o. s. ř., nikoliv však otázku, zda je podání návrhu na složení jistoty na náklady řízení nad rámec §11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s. časově omezeno (srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne usnesení ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 594/2019), která byla odvolacím soudem hodnocena v napadeném rozhodnutí.
23. V projednávané věci tedy bylo na odvolacím soudu, aby posoudil, zda návrh žalované na složení jistoty na náklady řízení ze dne 11. 6. 2015, byl ve smyslu §11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s. podán teprve, když žalovaná po vstupu nynější žalobkyně do řízení dne 28. 4. 2015 ve věci již jednala nebo vykonala procesní úkon, ačkoliv již věděla, že žalobkyně není českou právnickou osobou. Jestliže odvolací soud takto nepostupoval, je jím provedené posouzení věci neúplné, a tedy nesprávné.
24. Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017).
25. Jak již uvedeno shora (viz odst. 6 odůvodnění) jsou podle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2019, č. j. Ncp 100/2019-358, k projednání a rozhodnutí této věci věcně příslušné krajské soudy. Podle §104a odst. 7 o. s. ř. usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.
26. Nedostatek věcné příslušnosti byl dán již v době rozhodování obvodního a městského soudu. Rozhodl-li proto ve věci obvodní soud jako soud prvního stupně a městský soud jako soud odvolací jeho rozhodnutí podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezrušil a věc podle §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepostoupil krajskému soudu jako soudu věcně příslušnému, zatížil řízení vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V. Závěr
27. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto v příslušném rozsahu zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), u něhož je řízení v současné době vedeno pod sp. zn. 21 Cm 14/2019.
28. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu