ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2789.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2789/2019-429
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Hlinky 162/92, 603 00 Brno, proti žalované EC Financial Services, a. s. , se sídlem Pražská 636, 252 41 Dolní Břežany, identifikační číslo osoby 24243744, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Němcem, advokátem se sídlem Masarykova 319/8, 602 00 Brno, o zaplacení 895 025,48 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o 7 288 895,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 484/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, č. j. 53 Co 26/2019-363, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, č. j. 53 Co 26/2019-363, v části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 8. 2018, č. j. 5 C 484/2015-297, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 895 025,48 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 227 760 Kč, a v závislém výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 8. 2018, č. j. 5 C 484/2015-297, ve výroku I. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
II. Dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, č. j. 53 Co 26/2019-363, do jeho části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 8. 2018, č. j. 5 C 484/2015-297, ve výroku II. pod bodem 1) a 3), se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 5 C 484/2015-297, výrokem I. pod bodem 1) zamítl žalobu na zaplacení 895 025,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 25. 2. 2016 do zaplacení, a pod bodem 2) rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 227 760 Kč; výrokem II. pod bodem 1) uložil žalobkyni zaplatit žalované 7 288 895,96 Kč, pod jeho bodem 2) zamítl vzájemný návrh v té části, kterou se žalovaná domáhala na žalobkyni zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 7 288 895,96 Kč od 25. 2. 2016 do zaplacení, a pod jeho bodem 3) rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 742 045 Kč.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 25. 4. 2019, č. j. 53 Co 26/2019-363, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. a ve výroku II. pod bodem 1) a 3) a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že je důvodná vznesená námitka promlčení proti žalobou uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 895 025,48 Kč s příslušenstvím, dovozovaného z titulu neplatné rámcové smlouvy o půjčkách ze dne 10. 1. 2012, uzavřené mezi žalobkyní, jako věřitelkou a předchůdkyní žalované, jako dlužnicí. Oba soudy učinily shodný závěr na základě zjištění, že uplatněná pohledávka z bezdůvodného obohacení představuje platby, přijaté žalovanou bez právního důvodu v době od 19. 1. 2012 do 8. 8. 2012, přičemž žaloba na vydání bezdůvodného obohacení byla podána až dne 26. 11. 2015, tedy v době, kdy již podle právní úpravy platné v rozhodující době, tj. podle §107 odst. 2 s ohledem na §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), uplynula tříletá promlčecí doba, jakožto lhůta objektivní. Není přitom rozhodující, že v této době ještě běžela subjektivní lhůta pro uplatnění bezdůvodného obohacení, která počala běžet podle §563 obč. zák. dnem 20. 6. 2014, dnem následujícím po dni 19. 6. 2014, kdy žalobkyně žalovanou o vrácení bezdůvodného obohacení požádala. Odvolací soud neuznal za oprávněnou námitku žalobkyně, že je třeba promlčení uplatněné pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení posuzovat v dané věci podle §391 odst. 1 a §397 zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), platného v rozhodné době, ve čtyřleté promlčecí době, neboť nesdílel názor žalobkyně, že by smlouva ze dne 10. 1. 2012 podléhala režimu obchodního zákoníku, když ze skutkových zjištění nevyplynulo, že se předmětná rámcová smlouva o půjčkách ze dne 10. 1. 2012, uzavřená podle občanského zákoníku mezi účastníky, jakožto podnikateli, týkala jejich podnikatelské činnosti. Námitku žalobkyně, že se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům, nepovažoval odvolací soud za oprávněnou, jelikož v poměrech projednávané věci neshledal žádné mimořádné skutečnosti, které by nasvědčovaly zneužití tohoto práva.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně i v posouzení vzájemného návrhu žalované, kterým se po žalobkyni domáhala zaplacení 7 288 895,96 Kč, tedy částky převyšující žalobkyní uplatněnou pohledávku. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalované (společnost Jermeka) poskytla žalobkyni tři půjčky v celkové výši 18 600 000 Kč na základě rámcové smlouvy ze dne 25. 2. 2013, jejímž předmětem byl závazek předchůdkyně žalované na vyžádání žalobkyně ji poskytnout půjčky do celkové výše 18 600 000 Kč, a že k vrácení půjček dosud nedošlo. Stejně jako soud prvního stupně nepovažoval odvolací soud za rozhodné námitky žalobkyně, že rámcová smlouva ze dne 25. 2. 2013 byla antedatována, protože byla za žalobkyni podepsána M. P., který v době skutečného podpisu této smlouvy k tomu již neměl být oprávněn, bylo-li prokázáno, že samostatné jednatelské oprávnění jednatele M. P. trvalo do 19. 4. 2013 a k poskytnutí peněžních prostředků na účet žalobkyně (jak vyplynulo z listinných důkazů – výpisů z účtů) v celkové výši 18 600 000 Kč došlo na základě písemných žádostí uvedeného jednatele ze dne 25. 2. 2013, 12. 3. 2013 a 29. 3. 2013. Odvolací soud zdůraznil, že smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, kdy k jejímu vzniku zákon předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, není tedy rozhodné, že na smlouvě není uvedeno datum, jestliže již z akceptace předchůdkyně žalované prvé z žádostí žalobkyně (učiněné osobou k tomu oprávněnou) odkazující na předmětnou rámcovou smlouvu, byla smlouva o půjčce platně uzavřena a peněžní prostředky byly žalované v celkové výši 18 600 000 Kč žalobkyní poskytnuty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které ve lhůtě k podání dovolání doplnila. Má za to, že odvolací soud se při řešení otázky promlčení uplatněného nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 895 025,48 Kč odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od závěrů Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) přijatých v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 5092/2007 a sp. zn. 33 Cdo 297/2012, proto považuje své dovolání podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za přípustné a zároveň důvodné, jestliže odvolací soud posoudil nesprávně otázku promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku namísto obchodního zákoníku. Podle žalobkyně se v daném případě jednalo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, když žalovaná měla v předmětu podnikání poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů a žalobkyně zprostředkování obchodu a služeb a převáděné finanční prostředky pocházely z obchodního majetku žalobkyně a směřovaly do obchodního majetku žalované. Zdůraznila právní názor Nejvyššího soudu prezentovaný v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 5092/2007, že zákonný předpoklad vzniku závazkového obchodního vztahu mezi podnikateli vymezený v ustanovení §261 odst. 1 obch. zák., a sice že se vztah týká jejich podnikatelské činnosti, neznamená, že musí jít o činnost, kterou mají smluvní strany zapsanou jako předmět podnikání v obchodním rejstříku, ale o činnost, která s jejich podnikáním souvisí. Nesouhlasí s tím, že by uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení byl promlčen, neboť čtyřletá promlčecí doba podle obchodního zákoníku ke dni podání žaloby v dané věci ještě neuplynula. Žalobkyně v dovolání namítá též vady řízení, které mají spočívat v tom, že nebyla soudem prvního stupně řádně poučena ve smyslu §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., nebylo ji tím umožněno dotvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti a odvrátit pro ni nepříznivé rozhodnutí, které tak bylo pro ni nepředvídatelné. Nedostatky spatřuje i v dokazování a odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, které odvolací svým postupem v posuzované části neodstranil a obě rozhodnutí soudů považuje v této části, týkající se uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, za nepřezkoumatelná. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci neshledal žádné mimořádné skutečnosti, které by nasvědčovaly zneužití práva vznést námitku promlčení, resp. že by se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům. V této souvislosti zdůraznila, že osoba P. na jedné straně poškozovala žalobkyni a na druhé straně zajišťovala výhody pro právní předchůdkyni žalované, poukázala i na to, že tato osoba svým jednáním způsobila absolutní neplatnost smlouvy o půjčkách ze dne 10. 1. 2012, žalobkyně se musela dovolávat neplatnosti této smlouvy před soudem a nemohla se domáhat vydání bezdůvodného obohacení dříve, než bude najisto postaveno vyřešení otázky absolutní neplatnosti uvedené rámcové smlouvy o půjčkách.
Dovolatelka nesouhlasí ani s právním posouzením vzájemného návrhu žalované, posouzením rámcové smlouvy o půjčkách uzavřené údajně dne 25. 2. 2013, jako smlouvy platné, z níž žalovaná dovozuje oprávněnost vzneseného vzájemného návrhu na zaplacení 7 288 895,96 Kč. Podle názoru dovolatelky je nutno nedatovanou rámcovou smlouvu o půjčkách považovat za neplatnou, neboť v době, kdy byla smlouva podepsána, ji P. nemohl podepsat, protože již nebyl jednatelem žalobkyně, a nebylo prokázáno, že smlouva byla podepsána v době, kdy jednatelem žalobkyně byl. Nedostatky spatřuje dovolatelka v postupu odvolacího soudu, který akceptoval postup soudu prvního stupně k otázce neprovedených důkazů výslechem svědků a znaleckým posouzením počítačového systému k prokázání antedatace rámcové smlouvy o půjčkách, kdy soud prvního stupně v rozporu s §127 o. s. ř. posoudil odbornou otázku bez provedení znaleckého dokazování. Nepovažuje za správný závěr učiněný odvolacím soudem, že tyto navržené důkazy, které měly prokázat antedataci smlouvy, nejsou způsobilé vyvrátit skutečnosti, které vyšly najevo z provedeného listinného dokazování a nesporného tvrzení o poskytnutí půjček předchůdkyní žalované žalobkyni celkem ve výši 18 600 000 Kč. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že při posouzení platnosti rámcové smlouvy o půjčkách „ze dne 25. 2. 2013“, se dostatečně nezabýval argumentací žalobkyně, směřující k závěru, že tato smlouva se příčí dobrým mravům.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka zároveň navrhla, aby dovolací soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku podle §243 písm. a) o. s. ř., neboť neprodleným výkonem rozhodnutí by dovolatelce hrozila závažná újma, která spočívá v reálné možnosti nevratného ekonomického zániku dovolatelky.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání žalobkyně, jako dovolání nepřípustného, případně aby dovolání žalobkyně Nejvyšší soud zamítl pro jeho nedůvodnost. Nesouhlasí s žádostí žalobkyně o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť má za to, že podmínky pro odklad vykonatelnosti nejsou naplněny. Za zcela irelevantní a zcela zavádějící považuje žalobkyní pouze obecně tvrzenou hrozící závažnou újmu a účelově uváděnou možnost nenávratného ekonomického zániku dovolatelky. Připomíná, že žalobkyně je již několik let zcela nefunkční společností, nevykonávající žádnou podnikatelskou činnost, kdy z tohoto důvodu již byla rozhodnutím soudu zrušena s likvidací. K samotnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem uvedla, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, správně vyhodnotil vztah plynoucí ze smlouvy o půjčkách ze dne 10. 1. 2012 jako smluvní vztah podléhající režimu občanského zákoníku a uplatněný nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení posoudil správně jako promlčený. Poukazuje na to, že žalobkyně nikdy nebyla subjektem, který by se zabýval poskytováním půjček nebo úvěrů, její činnost spočívala v provozu cestovní kanceláře a agentury. Je přesvědčena o tom, že uvedená smlouva nebyla uzavřena v rámci podnikatelské činnosti a právo na bezdůvodné obohacení související s touto smlouvou bylo tedy podle občanského zákoníku promlčeno. Za účelové považuje žalovaná námitky žalobkyně k jejímu nedostatečnému poučení podle občanského soudního řádu, a tvrzení, že bylo pro ni rozhodnutí ve věci překvapivé a nebylo řádně odůvodněno. Za neodůvodněnou považuje i námitku žalobkyně, že námitka promlčení vznesená žalovanou proti nároku uplatněnému žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy. Poukazuje na to, že ze skutkových zjištění vyplývá, že nebyl zjištěn žádný důvod k závěru, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. K dovolání týkající se posouzení vzájemného návrhu žalované uvedla, že námitky žalobkyně k právnímu posouzení tohoto návrhu jsou založeny na zpochybnění skutkových závěrů soudů, k nimž soudy dospěly po vyhodnocení provedených důkazů, kdy takové námitky nemohou založit přípustnost dovolání. Podle žalované bylo v řízení prokázáno, že půjčky byly podle platné smlouvy ze dne 25. 2. 2013 žalovanou na žádost žalobkyně reálně poskytnuty a závěr soudu o povinnosti žalobkyně vrátit žalované 7 288 895,96 Kč je správný. Poukazuje na to, že rámcová smlouva ze dne 25. 2. 2013 byla součástí „balíku smluv“, které předchůdkyně žalované uzavírala, a je absolutně nelogické, že by zrovna tuto smlouvu uzavíral ve zlém úmyslu se bezdůvodně obohatit a jednat v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním v části podané do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ohledně žalované částky 895 025,48 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v této části podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže posoudil vznesenou námitku promlčení podle občanského zákoníku místo podle obchodního zákoníku.
V dané věci odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, při posouzení věci pominul judikaturu Nejvyššího soudu, která je ustálená v tom, že promlčení práva z titulu bezdůvodného obohacení se posuzuje podle obchodního zákoníku, jedná-li se o bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazkového vztahu, který je svým charakterem obchodním závazkovým vztahem, přičemž podstatou vztahu nemusí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku, jestliže z formulace „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005 nebo ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1437/2008 či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1861/2010 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Navíc v dané věci jsou účastníky právního vztahu akciová společnost a společnost s ručením omezeným, tj. právnické osoby, které jsou podnikateli ve smyslu §2 odst. 2 písm. a) obch. zák. na základě povinného zápisu v obchodním rejstříku, a to i bez ohledu na skutečnost, zda podnikají či nikoliv v určitém předmětu činnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1756/2007, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ). Tyto společnosti, jakožto právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku, mají vždy povahu podnikatele (srov. např. Obchodní zákoník, komentář, Štenglová, Plíva, Tomsa a kol., C. H. BECK, 2009, str. 6-7) a jejich provozovaná činnost je vždy podnikáním těchto právnických osob. V dané souvislosti je možno poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5092/2007, v němž Nejvyšší soud přezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu, který řešil obdobnou skutkovou situaci, jako v dané věci, kdy jedna společnost poskytla své volné finanční prostředky krátkodobě druhé společnosti, jakožto krátkodobou finanční výpomoc, přičemž Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že ať už by šlo o smlouvu o půjčce nebo smlouvu o úvěru, jednalo by se nepochybně o obchodní závazkový vztah mezi dvěma podnikateli a vztah z bezdůvodného obohacení, získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy, mající charakter obchodního závazkového vztahu, má rovněž povahu obchodního závazkového vztahu a promlčení se řídí obchodním zákoníkem.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu proto uzavřel, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil (§241a odst. 1 o. s. ř.), které je v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, při řešení otázky promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 895 025,48 Kč s příslušenstvím, jestliže aplikoval právní úpravu promlčení v občanském zákoníku, platného v rozhodné době, namísto právní úpravy promlčení v tehdy platném obchodním zákoníku, neboť v daném případě s jedná o bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazkového vztahu, který je svým charakterem obchodním závazkovým vztahem, jestliže se jednalo o půjčku z účtu (majetku) jedné obchodní společnosti na účet (do majetku) druhé obchodní společnosti, jednalo se tedy o závazek související s jejich podnikáním. Dovolání žalobkyně je tedy v této části podle §237 o. s. ř. přípustné a podle §241a odst. 1 o. s. ř. důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
S ohledem na uvedený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při posouzení uvedené právní otázky promlčení uplatněného nároku, bylo již nadbytečné se zabývat dalšími dovolatelkou vznesenými námitkami, směřujícími k označení vad rozhodnutí odvolacího soudu, jež dovolatelka spatřovala v nedostatečném poučení žalobkyně a z toho dovozované nepředvídatelnosti rozsudku odvolacího soudu v této posuzované části, v nedostatečném odůvodnění rozsudku obou soudů a jejich nepřezkoumatelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2258/2015 nebo ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2093/2019 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Nesouhlasí-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci ze skutkových zjištění nevyplynuly žádné mimořádné skutečnosti, které by nasvědčovaly zneužití práva vznést námitku promlčení, resp. že by se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům, lze dovolatelce přisvědčit, že rozpor námitky promlčení nároku s dobrými mravy je třeba vždy posoudit podle individuálních okolností každého jednotlivého případu, založených na skutkových zjištěních. Jestliže tedy ze skutkových zjištění dané věci nevyplynuly žádné mimořádné skutečnosti odůvodňující závěr, že by se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům, nelze s úspěchem v dovolacím řízení namítat nesprávné právní posouzení odvolacím soudem založené na zpochybnění skutkového stavu věci, jak činí dovolatelka. Dovolatelka staví nesprávné právní posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy na vlastních skutkových závěrech, např. že osoba P. na jedné straně poškozovala žalobkyni a na druhé straně zajišťovala výhody pro právní předchůdkyni žalované. K takovým zjištěním odvolací soud z provedeného dokazování nedospěl. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Je-li dovolání žalobkyně v části podané do rozhodnutí o uplatněném nároku ve výši 895 025,48 s příslušenstvím pro řešení otázky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení přípustné a důvodné, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. v napadené části, týkající se části jeho výroku I., jíž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 895 025,48 s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů, společně se závislým výrokem II. o náhradě nákladů, zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalobkyně v části podané do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalované.
Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně v rozporu s §127 o. s. ř. posoudil odbornou otázku bez provedení znaleckého dokazování a domnívá-li se, že výsledky znaleckého posouzení jsou zásadní pro posouzení otázky skutečného podpisu data uzavření rámcové smlouvy o půjčkách podepsaných za žalobkyni P., je třeba připomenout, že odvolací soud považoval za irelevantní datum podpisu rámcové smlouvy o půjčkách, když s ohledem na právní úpravu, podle níž je smlouva o půjčce smlouvou reálnou, vyžadující k jejímu vzniku nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, považoval za rozhodující zjištění, že samostatné jednatelské oprávnění jednatele M. P. trvalo do 19. 4. 2013 a k poskytnutí peněžních prostředků na účet žalobkyně (jak vyplynulo z listinných důkazů – výpisů z účtů) v celkové výši 18 600 000 Kč došlo na základě písemných žádostí uvedeného jednatele ze dne 25. 2. 2013, 12. 3. 2013 a 29. 3. 2013, kdy trvalo jeho jednatelské oprávnění k žádosti o půjčku s ohledem na možnost vyžádání si půjčky podle znění rámcové smlouvy. Navíc ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jehož závěry odvolací soud považoval za dostatečné, je najisto postaveno, že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že předmětná smlouva ze dne 25. 2. 2013 byla antedatována. Dovolatelka tedy svými námitkami brojí nejen proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, ale i proti hodnocení důkazů odvolacím soudem. Jak již bylo shora uvedeno, skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Námitkou do hodnocení důkazů je i námitka dovolatelky formulovaná v doplnění dovolání, že soudy posuzovaly uvedenou smlouvu izolovaně od ostatních smluv, které byly součásti tzv. balíku smluv při prodeji a koupi závodu na základě smlouvy o převodu závodu uzavřené 22. 2. 2016 mezi společností Jermeka, jako prodávající, a žalovanou, jako kupující, kdy dovolatelka na vlastním hodnocení důkazů dovozuje vlastní právní závěr o tom, že smlouva se příčí dobrým mravům. Navíc žalobkyně k namítanému rozporu smlouvy s dobrými mravy dovolatelka ani nevymezila žádnou z přípustností dovolání, zakotvenou v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně v části podané proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalované, není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
K návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud konstatuje, že negativní dopady rozhodnutí odvolacího soudu do poměrů žalobkyně v dovolatelkou napadeném rozsahu, týkajícím se nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 895 025,98 Kč s příslušenstvím, byly odstraněny tím, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně v napadeném rozsahu bez zbytečného odkladu zrušil, proto se stal návrh na odklad vykonatelnosti vydaného napadeného rozhodnutí v tomto rozsahu bezpředmětným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 a též ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). K návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalované, je Nejvyšší soud nucen uvést, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v této části nezabýval (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 925/2019 - veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu