ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.319.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 319/2020-729
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Carolina Centrum s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Drnovská 1112/60, identifikační číslo osoby 27955320, zastoupené JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 3330/220, proti žalované HP Eurotherm s. r. o. , se sídlem v Plzni, U Seřadiště 79/219, identifikační číslo osoby 28012844, zastoupené JUDr. Josefem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 608/8, o zaplacení 506.925 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 148/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, č. j. 4 Cmo 230/2018-677, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.874,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Plzni rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 16. 5. 2018, č. j. 46 Cm 148/2013-627, zamítl žalobu o zaplacení 506.925 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II.) a vůči státu (výrok III.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje je odmítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, spočívající v nedostatečném odůvodnění svých právních úvah“, přičemž dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Uvádí též, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jejími námitkami.
Uvedená argumentace dovolatelky však směřuje do konkrétních vad řízení a přípustnost dovolání nezakládá. Žádnou otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil (jíž se v napadeném rozhodnutí zabýval), dovolatelka nepředkládá. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř.; takové námitky ostatně nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Dle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Takové námitky tudíž přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 45/2017, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1705/2019).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3005/2019). Poměřováno těmito závěry, rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelný. V nyní posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Rovněž Nejvyšší soud neshledal, že by odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí bylo ve smyslu dovolatelkou namítaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, nedostatečné.
Dále se dle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva „spočívající v tom, že odvolací soud část svých právních úvah založil na skutkových zjištěních, z nichž vycházel při rozhodování, která mu však neumožňovala přistoupit k takovému právně kvalifikačnímu závěru“. Dovolatelka přitom v této souvislosti brojí proti závěrům znaleckého posudku a jeho hodnocení odvolacím soudem.
Ani tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, jelikož jde rovněž o námitku vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem. Jak přitom bylo již výše řečeno, k těmto vadám dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen v případě, jedná-li se o přípustné dovolání. Dovolatelka rovněž pomíjí, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
Konečně k námitce dovolatelky, že její dovolání nelze odmítnout bez meritorního přezkumu, a to s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, Nejvyšší soud uvádí, že žádný takový závěr z dovolatelkou odkazovaného usnesení bez dalšího neplyne.
Z výše uvedeného se podává, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 4. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu