ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3253.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3253/2020-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Moravia Garten s.r.o. , se sídlem v Mikulově, K Vápence 1220/641e, identifikační číslo osoby 27675866, zastoupené JUDr. Vítem Srbou, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 465.950 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 235/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, č. j. 15 Co 258/2019-454, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 6. 2020, č. j. 15 Co 258/2019-462, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 22 C 235/2007-371, žalobu, dle níž je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 465.950 Kč, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu a mezi účastníky (výrok II. a III.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že jej navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Ze shora citovaného ustanovení se rovněž podává, že další obligatorní náležitostí dovolání je vymezení důvodu dovolání, což lze učinit pouze tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem tato nesprávnost spočívá - §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1854/2017).
Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Dovolatelka dovolacímu soudu předkládá „otázku procesního práva spočívající v posouzení oprávněnosti možnosti odvolacího soudu opustit věcnou a časovou kauzalitu konkrétního případu obecné odpovědnosti za škodu […] a s ním spojené žalované sporné věci a na základě takto provedeného odklonu od kauzality žalovaného případu dospět k závěrům o existenci případně jiných skutečností, od kterých soud odvozuje neprokázání příčinné souvislosti u odpovědnosti za škodu jako hmotné stránky sporu, ač tyto jiné skutečnosti výrazně předcházejí časovou kauzalitu věci vymezené v žalobním návrhu.“. Shora uvedenému požadavku, aby dovolatel v dovolání uvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v souvislosti s namítaným nesprávným právním posouzením věci uplatňuje, však dovolatelka nedostála, a to ani v části dovolání označené jako čl. II. bod 1., v níž dovolatelka obsáhle namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v tom, že odvolací soud posoudil věc mimo rámec kauzálních skutečností vymezujících odpovědnost za škodu, v rámci kterých a na jejichž základě byl žalobou vymezen předmět sporu (náhrada škody ve formě ušlého zisku z důvodu pozdní výplaty pojistného), že odvolací soud z vlastní iniciativy excesivně opustil kauzalitu případu, nesprávně předřadil takto vymezenému předmětu sporu posouzení o určení otázky, která na časové ose vzniku právních skutečností a právních jednání (úkonů) výrazně předchází okamžik porušení právní povinnosti, se kterou žalobkyně spojila svůj žalobní návrh, a tedy že odvolací se tímto postupem zcela zásadně odklonil od žalobou vymezeného předmětu sporu a svým postupem ve věci tak prakticky změnil žalobu o zaplacení náhrady škody a související dokazování na žalobu určovací. V této části tak dovolání trpí vadou.
V části dovolání označené jako čl. II. bod 2., ve které dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení odvolacím soudem týkající se posouzení okamžiku počátku prodlení s výplatou pojistného plnění a s tím spojené příčinné souvislosti tohoto počátku doby prodlení se zaplacením pojistného plnění a vznikem škody ve formě ušlého zisku na straně žalobkyně, dovolatelka svojí argumentací ve skutečnosti zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná byla v prodlení se zaplacením pojistného plnění od 5. 12. 2006 do 22. 12. 2006 s tím, že dle dovolatelky lhůta pro splatnost a vyplacení pojistného plnění marně uplynula již 22. 9. 2006, když šetření skončilo dne 7. 9. 2006. Z odůvodnění soudů nižších stupňů se přitom podává, že žalobkyně oznámila telefonicky pojistnou událost a následně vyplnila formulář potřebný k hlášení pojistné události, který doručila žalované až dne 18. 8. 2006, kdy byla provedena prohlídka místa pojištění a byla sepsána zpráva likvidátora ze dne 18. 8. 2006, dále že zápisem likvidátora ze dne 18. 8. 2006, ze dne 22. 8. 2006 P. a likvidátorky D. ze dne 7. 9. 2006 bylo prokázáno, že likvidátoři žalované provedli šetření a prohlídku obhospodařovaných pozemků žalobkyně a že uvedené prohlídky byly provedené likvidátory za účelem stanovení škody. Likvidátorka D. též ve svém zápise 7. 9. 2006 konstatovala výpočet i způsob výpočtu uhynulých rostlin a její svědeckou výpovědí bylo prokázáno, že po provedení prohlídky a vyhotovení zápisu předložila zjištěné údaje svému nadřízenému k revizi. Na základě těchto skutkových zjištění pak odvolací soud uzavřel, že žalovaná mohla být v projednávané věci v prodlení se zaplacením pojistného plnění od 5. 12. 2006 do 22. 12. 2006. Má-li tedy dovolatelka za to, že šetření pojistné události skončilo již dne 7. 9. 2006, tedy zápisem likvidátorky D. ze dne 7. 9. 2006, vychází z jiných skutkových zjištění, než z jakých vyšel odvolací soud. Přitom platí, že námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nelze, když důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3493/2019).
Ostatně pro odvolací soud bylo určující to, že příčinou vzniklé škody požadované žalobkyní není skutečnost, že žalovaná byla v prodlení se zaplacením pojistného plnění od 5. 12. do 22. 12. 2006, když byla znaleckým posudkem prokázána možnost teoreticky provádět výsadbu do kontejnerů i po 29. 11. 2006. Odvolací soud proto uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody, neboť nebylo prokázáno, že škoda, kterou žalobkyně požaduje na žalované, vznikla v příčinné souvislosti s porušením zákonných povinností žalované. Závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti dovolatelka zpochybňuje pouze v rovině skutkové (o hospodářské možnosti výsadby nových rostlin i po výplatě pojistného plnění), aniž by však právně relevantním způsobem (shora již vyloženým) vymezila jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání. I v této části tak dovolání trpí vadou.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že odvolací soud neprovedl důkaz fotodokumentací, neboť tato námitka představuje vadu řízení a k vadám řízení dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není. Nejvyšší soud nadto neshledal, že by odvolací soud zatížil své rozhodnutí takovou vadou, která by porušovala právo dovolatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38. odst. 2 Listiny. Ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze („Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu.“) [srov. např. nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07, či nález ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11]. Uvedl též, že v tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě „opomenutí“ či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Nejvyšší soud přitom v projednávané věci neshledal, že by navrhovaný důkaz v podobě fotodokumentace mohl mít relevantní význam pro závěr odvolacího soudu, že příčinou vzniklé škody požadované žalobkyní není skutečnost, že žalovaná byla v prodlení se zaplacením pojistného plnění od 5. 12. 2006 do 22. 12. 2006 a není tak dána příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a porušením zákonné povinnosti žalované.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části pro nepřípustnost a z části pro vady.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu