ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3303.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3303/2020-1015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Loreta Capital, s.r.o. , se sídlem Klimentská 1746/52, Nové Město, 110 00 Praha 1, IČO 02701154, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha 8, proti žalované Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. , se sídlem Staré náměstí 69, 356 01 Sokolov, IČO 26348349, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, 360 01 Karlovy Vary, o zaplacení 1 809 186 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 521/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 4 Cmo 293/2019-1065, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 77 924 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 4 Cmo 293/2019-1065, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 9. 2018, č. j. 49 Cm 521/2009-882, jímž byla výrokem I. žaloba zamítnuta a výrokem II. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalobkyni nevzniklo právo na odměnu z poradenské smlouvy uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně (Honoris CZ, s. r.o.), jako poradcem (dále též jen „žalobkyně“), a žalovanou, jako klientem dne 5. 11. 2007, jestliže ze skutkového závěru učiněného na základě zhodnocení všech provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně (resp. její právní předchůdce) neposkytla ve prospěch žalované žádnou poradenskou činnost, v jejímž důsledku by došlo ke snížení emisí skleníkových plynů u žalované, vztahujících se k využití emisních povolenek přidělených žalované Národním alokačním plánem II (dále jen „NAP II“), resp. jestliže bylo prokázáno, že žalobkyně neposkytla žalované žádné informace, které by žalované byly pro dosažení snížení emisí skleníkových plynů neznámé již před uzavřením poradenské smlouvy v roce 2007. Odvolací soud konstatoval, že i když z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přímo neplyne právní hodnocení poradenské smlouvy, je zřejmé, že soud prvního stupně s ohledem na dohodnutý předmět plnění považoval smlouvu za tzv. smlouvu nepojmenovanou podle §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud dále uvedl, že i pokud by měla být uzavřená smlouva posouzena jako typizovaná smlouva mandátní ve smyslu §556 a násl. obch. zák., na právním posouzení věci by tato odchylka ničeho nezměnila, neboť s výjimkou ustanovení §566 obch. zák. jsou všechna ustanovení upravující mandátní smlouvu v obchodním zákoníku dispozitivní povahy, tudíž pro identifikaci obsahu vzájemných práv a povinností účastníků, včetně podmínek vzniku práva žalobkyně na úplatu, je obsah uzavřené smlouvy určující. Odvolací soud proto při právním posouzení uplatněného nároku vyšel z obsahu smlouvy, a to z ustanovení čl. I odst. 1 a čl. III odst. 2, podle nichž předmětem uzavřené smlouvy byla poradenská činnost žalobkyně, která měla žalované přinést očekávaný výsledek v podobě snížení emise skleníkových plynů vztahujících se k NAP II., a z čl. VI odst. 1 a 1.1., podle něhož výše odměny poradce byla sjednána na 50% kladného rozdílu mezi počtem povolenek (tun CO
2
) vypočtených metodikou užívanou žalovanou ke dni uzavření poradenské smlouvy v roce 2007 a počtem povolenek pro rok 2008 v důsledku poradenské činnosti poradce. S ohledem na uvedený obsah smlouvy učinil odvolací soud skutkový závěr, že právo žalobkyně na odměnu bylo ve smlouvě podmíněno úsporou vzniklou žalované v důsledku poradenské činnosti žalobkyně, tedy že jedinou podmínkou pro vznik nároku žalobkyně na úplatu byla tato jí řádně vykonaná činnost. Existenci obapolně podepsaného protokolu o provedení sjednané činnosti nepovažoval odvolací soudu, na rozdíl od soudu prvního stupně, za hmotněprávní podmínku vzniku práva žalobkyně na dohodnutou odměnu, a to s ohledem na čl. VI odst. 2 předmětné smlouvy. Pokud odvolatel zakládal nesouhlas s právním posouzením věci na tvrzení o nesprávném zjištění skutkového stavu věci, odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vedl rozsáhlé dokazování všemi možnými důkazními prostředky - listinnými důkazy, výslechy svědků a znaleckými posudky a v postupu a úvahách soudu nenalezl nic, co by odporovalo ustanovením §127a, 127 odst. 2 a 3 a §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Vzhledem k tomu, že závěry z dokazování (§127a o. s. ř.) provedeného znaleckým posudkem č. 05-02-2014/008 z 5. 2. 2014 - vypracovaného znaleckým ústavem BDO Appraisal service – Znalecký ústav s. r. o. (k objednávce žalované) byly zcela rozdílné od závěrů plynoucích z dokazování (§127a o. s. ř.) provedeného znaleckým posudkem č. 603-36/2017 z 10. 4. 2017 - vypracovaným znaleckým ústavem MBM – Hopet, s. r. o. (k objednávce žalobkyně), považoval odvolací soud za správné, jestliže bylo soudem prvního stupně postupováno též podle §127 odst. 2 a 3 o. s. ř., kdy bylo zadáno vypracování originálních znaleckých závěrů, při současné znalosti odborných závěrů obou uvedených znaleckých posudků, ustanovenému znaleckému ústavu - Českému hydrometeorologickému ústavu, který shledal znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem BDO Appraisal service – Znalecký ústav s. r. o. věcně správným a úplným a potvrdil zejména, že činnost žalobkyně pro žalovanou – navrhované řešení vykazování emisí žalobkyní není know-how v technickém smyslu. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vyšel ze závěrů znaleckých posudků, výpovědí znalců, listinných důkazů a svědeckých výpovědí, z nichž vyplynulo, že v souvislosti s plněním z předmětné poradenské smlouvy nevznikl v důsledku činnosti předchůdkyně žalobkyně pro žalovanou nějaký výstup, v jehož důsledku by došlo ke snížení emisí CO
2
nebo ke změně metodiky používané žalovanou před uzavřením poradenské smlouvy v roce 2007. Pokud znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem MBM – Hopet, s. r. o. obsahoval opačné závěry, oba soudy z těchto závěrů znaleckého posudku nevycházely, neboť poradenská činnost podle smlouvy se měla týkat oblasti skleníkových plynů, ta však nespadá do oboru ekonomika, pro nějž měl znalecký ústav oprávnění, ale do oboru ekologie či ochrany ovzduší, a navíc podle výpovědi znalce neměl uvedený znalecký ústav při zpracování znaleckého posudku od žalované žádné podklady, znalec nezkoumal, zda a k jaké poradenské činnosti ze strany žalobkyně skutečně došlo, vycházel jen z obsahu zpráv o poradenské činnosti, a to bez bližšího zkoumání vztahujícího se k poradenské činnosti žalobkyně či tvrzenému know-how žalobkyně. Odvolací soud proto z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že vyřešená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak a že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to pokud jde o interpretaci právních úkonů a hodnocení znaleckého posudku. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem obou soudů, že žalobkyně (resp. její právní předchůdce) nevykonala ve prospěch žalované žádnou poradenskou činnost, v jejímž důsledku by došlo u žalované ke snížení emisí skleníkových plynů a že neposkytla pro dosažení tohoto cíle žádné nové informace, které by nebyly žalované známy před uzavřením předmětné smlouvy 5. 11. 2007. Dovolatelka má za to, že k těmto závěrům dospěl odvolací soud chybným vyhodnocením důkazů a nesprávným výkladem obsahu poradenské smlouvy, kdy v rozporu s obsahem smlouvy vyložil podmínky vzniku nároku žalobkyně na zaplacení smluvní odměny. Nesouhlasí se závěrem, že strany měly primárně vůli vázat odměnu na dosažený výsledek. Dovolatelka zdůraznila, že metoda užívaná žalovanou do uzavření předmětné smlouvy dne 5. 11. 2007 byla prokazatelně odlišná a že poradenství žalobkyně prováděné pro žalovanou bylo založeno na poskytování know-how v technickém smyslu. Uvedla, že její právní předchůdce investoval prostředky a čas na výzkum a zadání nespočetného množství rozborů vzorků uhlí podle různých metod v různých laboratořích a na základě výsledků z laboratoří a svých zkušeností prováděl pro žalovanou poradenskou činnost. Poukazuje na to, že pokud by skutečnosti, které žalobkyně žalované poradila v rámci poradenské činnosti známy již před uzavřením smlouvy, neměla by žalovaná důvod uzavírat s žalobkyní předmětnou smlouvu. Dovolatelka připomíná, že v průběhu řízení opakovaně namítala, že znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem BDO Appraisal service – Znalecký ústav s. r. o., o jehož závěry opřel odvolací soud své závěry, vykazuje značné nedostatky, vychází z mylně nastudovaných informací, z neznalosti problematiky, z irelevantních informací a znalec nebyl ani dostatečně kompetentní ke zpracování. Poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která soudům ukládají hodnotit znalecký posudek podle zásady volného hodnocení důkazů, neponechávat bez povšimnutí věcnou nesprávnost a kriticky hodnotit i úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Tomu oba soudy podle dovolatelky nedostály. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího a též rozsudek prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že žalobkyně nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., jestliže žalobkyně v dovolání nenapadá ve skutečnosti právní posouzení věci, ale zjištěný skutkový stav a brojí proti hodnocení důkazů. Pokud žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalobkyně neuvedla žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud při řešení otázky posuzované odvolacím soudem odchýlit, a to ani ve vztahu k jejím námitkám týkajícím se výkladu projevu vůle smluvních stran. Námitkami směřujícími proti výkladu smluvního ujednání ve skutečnosti pouze zpochybňuje úplnost a správnost skutkových zjištění. Neformulovala ani žádnou otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Pokud dovolatelka uvedla přání, aby dovolacím soudem byla právní otázka vyřešena jinak, nespecifikovala žádnou otázku, kterou by měl Nejvyšší soud vyřešit jinak, a ani neuvedla, jak by ji měl Nejvyšší soud podle jejího názoru jinak vyřešit.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem a námitky, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ). Dovolacími námitkami tedy nelze s úspěchem zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobkyně, jakožto poradce, neposkytla ve prospěch žalované žádnou poradenskou činnost, v jejímž důsledku by došlo ke snížení emisí skleníkových plynů vztahujících se k využití emisních povolenek přidělených žalované Národním alokačním plánem II (dále jen „NAP II“), k čemuž se ve smlouvě, jak vyplývá z jejího obsahu, žalobkyně zavázala, resp. závěr, že žalobkyně neposkytla žalované žádné informace, které by žalované byly pro dosažení snížení emisí skleníkových plynů neznáme před uzavřením předmětné smlouvy v roce 2007 a navrhované řešení vykazování emisí nebylo jejím know-how v technickém smyslu. Dovolatelka zakládá námitky k nesprávnému právnímu posouzení na vlastních skutkových závěrech, že jí navržená metoda měření CO
2
byla prokazatelně odlišná od metody používané žalovanou do uzavření poradenské smlouvy v roce 2007, byla založena na přesnějším stanovení parametrů, a její poradenství bylo založeno na poskytování know-how v technickém smyslu. Dovolací soud je ovšem vázán skutkovými závěry odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018 – dostupné na www.nsoud.cz ). K námitkám dovolatelky ohledně hodnocení znaleckých důkazů je třeba uvést, že znalecký posudek hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., jen s tím rozdílem, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají jeho hodnocení, neboť soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů. Soud hodnotí pouze přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3491/2012 – dostupný na www.nsoud.cz ), což odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu učinil, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku na str. 8-9, a to i s ohledem na dovolatelkou připomínanou rozhodovací praxi Ústavního soudu.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že námitky dovolatelky, jimiž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a hodnocení důkazů, zejména hodnocení znaleckých posudků, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Uvedla-li žalobkyně dále v dovolání, že vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, pak z dovolání nevyplývá, jakou hmotněprávní nebo procesně právní otázku má dovolatelka vůbec na mysli a její formulace ani významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, dostupné na www.nsoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – dostupných na www.nsoud.cz nebo i již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Těmto požadavkům na vymezení uvedeného předpokladu přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, proto ani tyto dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Spatřuje – li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to pokud jde zejména o interpretaci právních úkonů, spojené s námitkou, že odvolací soud nesprávně vyložil podmínky vzniku nároku žalobkyně na zaplacení smluvní odměny podle poradenské smlouvy, nutno k této části dovolání konstatovat, že dovolání neobsahuje údaj, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky (a v čem) odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, judikoval, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, jednak o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a zároveň, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku dovolatelka ovšem nedostála. Vyjádřila pouze nesouhlas s tím, jak odvolací soud vyložil ustanovení poradenské smlouvy o odměně poradce (žalobkyně), a z ustanovení smlouvy v čl. VI. dovozuje odlišný právní názor na vznik práva žalobkyně na odměnu. Přípustnost dovolání podle §237 o. s.ř. ale nemohou založit pouhé námitky k právnímu posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 4700/2017 či usnesení ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2251/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 18. 11. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu