ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.332.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 332/2020-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně AUTODOPRAVA XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1554/6, proti žalované Business, Service, Technology & Innovation, s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, identifikační číslo osoby 26299445, zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o zaplacení částky 153 719,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 134/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, č. j. 4 Cm 134/2012-283, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2019, č. j. 7 Cmo 45/2019-320, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, č. j. 4 Cm 134/2012-283, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2019, č. j. 7 Cmo 45/2019-320, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 295,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Tomáše Pelíška, advokáta se sídlem v Brně, Bašty 416/8.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 153 719,80 Kč s příslušenstvím za přepravu materiálu (suť, zemina, písek, železo, sklo) prováděnou v období od října do prosince 2011 na základě ústních objednávek tehdejšího jednatele žalované. Žalovaná se bránila tvrzením, že mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena žádná smlouva o přepravě materiálu, a pokud byla takováto přeprava objednávána jednatelem žalované, pak nikoliv v rámci podnikatelské činnosti žalované. Rovněž v účetnictví žalované nebyly evidovány žádné faktury ani další dokumenty související s údajně objednanou a ze strany žalobkyně poskytnutou službou.
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 4 Cm 134/2012-283, zamítl žalobu na zaplacení 153 719,80 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na nákladech řízení České republice částku 692 Kč (výrok II) a žalované částku 139 873 Kč (výrok III).
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Jednalo se v pořadí již o druhé rozhodnutí v této věci, neboť v pořadí prvý rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2017, č. j. 4 Cm 134/2012-209, byl k odvolání žalované (ve výrocích I, III a IV) zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2 2018, č. j. 7 Cmo 248/2017-243, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o provozu dopravního prostředku podle §638 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), jejímž obligatorním požadavkem byla písemná forma. V této věci písemná smlouva mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena nebyla, proto žalobkyni nevzniklo právo na úhradu smluvní ceny. Žalobkyně mohla toliko požadovat vydání bezdůvodného obohacení vzniklé na straně žalované ve výši žalované částky, k čemuž měla uvést skutková tvrzení a označit důkazy. To ovšem žalobkyně přes výzvu soudu neučinila, proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta.
Žalobkyně podala dovolání výslovně „do rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 4 Cm 134/2012 ze dne 29. 11. 2018 v souvislosti s rozsudkem Vrchního soudu v Brně č. j. 7 Cmo 248/2017 ze dne 23. 7. 2019“.
K oběma dovoláním žalobkyně podala žalovaná vyjádření.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, č. j. 4 Cm 134/2012-283, zastavil.
O dovolání směřujícím proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (žalobkyní nesprávně označeného jako „Vrchní soud v Brně“) ze dne 23. 7. 2019, č. j. 7 Cmo 45/2019-320 (žalobkyní nesprávně označenému jako „7 Cmo 248/2017“), Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze rozporuje právní závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu ohledně posouzení uzavřené smlouvy jako smlouvy o provozu dopravního prostředku podle §638 obch. zák., jež však byla podle soudů pro nedostatek písemné formy neplatná, neboť se podle ní jednalo o smlouvu přepravní uzavřenou podle §610 obch. zák., aniž však vymezila, které z hledisek přípustnosti podle §237 o. s. ř. považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013). Tento požadavek nemůže být rozhodně naplněn tím, že dovolatelka bez dalšího upřesnění cituje v úvodu dovolání celé ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud totiž ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nejvyšší soud nadto ve své rozhodovací praxi pravidelně judikuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Konečně dovolací soud uvádí, že ani vada řízení namítaná žalobkyní spočívající v tom, že se odvolací soud „nezabýval předestřenými skutečnostmi ze strany žalobce“, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu