ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3354.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3354/2020-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně B. C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Markem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, proti žalované Dopravní podnik hl.m. Prahy, akciová společnost , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, identifikační číslo osoby 00005886, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, o zaplacení částky 7 547 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 194/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2020, č. j. 4 Cmo 246/2018-540, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Návrh žalobkyně na odklad právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2020, č. j. 4 Cmo 246/2018-540, se zamítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalované zaplacení ceny díla ve výši 7 547 000 Kč s příslušenstvím. Předmětem smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní byla analýza nákladů a výnosů automatizace metra v hlavním městě Praze při bezobslužném provozu.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 7. 2016, č. j. 52 Cm 194/2013-207, žalobu zamítl (výrok I) a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 773 734,50 Kč (výrok II).
3. Žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání. Podáním datovaným dne 5. 4. 2019, jež soudu došlo až dne 21. 6. 2019, pak žalobkyně Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu sdělila, že pohledávku, jež je předmětem sporu, postoupila společnosti B. Současně žalobkyně navrhla, aby společnost B. vstoupila do řízení místo ní. Společnost B. se vstupem do řízení vyjádřila souhlas.
4. Odvolací soud návrhu žalobkyně vyhověl usnesením ze dne 2. 9. 2019, č. j. 4 Cmo 246/2018-366. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že předpoklady ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, byly naplněny. Odvolací soud rovněž posuzoval, zda návrh žalobkyně nepředstavuje zneužití procesního práva ve smyslu ustanovení §2 občanského soudního řádu; dospěl však k závěru, že tomu tak není. Žalobkyně je fakticky podnikající společnost, po dobu její existence proti ní nebylo zahájeno insolvenční řízení ani nebyla v likvidaci, má řádně zapsaný statutární orgán a nelze se obávat její „nekontaktnosti“. Podle odvolacího soudu v řízení nevyšly najevo žádné nejasné či podivné okolnosti, ze kterých by se daly dovodit pochybnosti, že případná budoucí pohledávka žalované bude nedobytná. Dle odvolacího soudu tak nejsou dány mimořádné okolnosti svědčící pro závěr, že návrh žalobkyně je zneužitím procesního práva.
5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 27. 3. 2020, č. j. 23 Cdo 653/2020-534, tak, že usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 9. 2019, č. j. 4 Cmo 246/2018-366, zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud se sice zabýval otázkou, zda lze považovat návrh žalobkyně na procesní nástupnictví za zneužití procesní úpravy ve smyslu ustanovení §2 občanského soudního řádu, jeho úvaha se však omezila pouze na konstatování, že společnost B. fakticky vykonává podnikatelskou činnost, nebyl na ní podán insolvenční návrh, má řádně zapsaný statutární orgán a nelze se obávat její „nekontaktnosti“. Odvolací soud tak v rozporu s uveřejněnou judikaturou nepřihlédl zejména k předchozímu postupu žalobkyně v průběhu řízení, k tomu, zda postoupená pohledávka byla předmětem dlouhotrvajícího a poměrně složitého soudního sporu či k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem odročeného jednání. Zcela bez posouzení odvolacím soudem pak zůstaly okolnosti týkající se bonity společnosti B., ačkoliv některé z nich vyšly v řízení najevo (srov. poskytnutí zápůjčky jediným společníkem společnosti B., absence kauzy postoupení pohledávky, odložení úhrady kupní ceny postoupené pohledávky apod.).
6. V rámci nového rozhodnutí odvolací soud s ohledem na právní závěr zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu 27. 3. 2020, č. j. 23 Cdo 653/2020-534, opětovně zkoumal otázku postoupení pohledávky s cílem zneužití procesní úpravy. Konkrétně posuzoval jednání žalobkyně v průběhu odvolacího řízení, v němž podala blanketní odvolání doplněné až na výzvu soudu a opakovaně vznášela žádosti o osvobození soudních poplatků, kdy proti nevyhovujícím rozhodnutím rovněž podávala neúplná a přes výzvu soudu nedoplněná odvolání, dále přihlédl k tomu, že k postoupení pohledávky došlo v době, kdy již žalobkyni bylo známo, že soud prvního stupně její žalobu zamítl a zavázal ji k úhradě nákladů řízení ve výši 773 734,50 Kč, a že pohledávka byla postoupena smlouvou ze dne 10. 1. 2019, přičemž žalobkyně tuto skutečnost oznámila (podáním datovaným 5. 4. 2019) odvolacímu soudu až dne 21. 6. 2019, přestože již dne 22. 5. 2019 bylo obesláno nařízení jednání. Dále odvolací soud zjistil, že pohledávka byla postoupena za 70 % z hodnoty postoupené pohledávky, přičemž ve smlouvě nebyl uveden ani účel ani záměr postoupení, splatnost kupní ceny byla dohodnuta do 30 dnů ode dne obdržení pohledávky nebo její části společností B. a že žalobkyně s uvedenou společností vyloučily postup dle §1885 odst. 1 o. z. Ve vztahu k posouzení bonity společnosti B. odvolací soud konstatoval, že její pohledávky za třetími osobami nedosahovaly výše uložených nákladů řízení, že jednatelka žalobkyně, B., poskytla společnosti B., za kterou jednala rovněž B., zápůjčku ve výši 1 000 000 Kč a konečně, že společnost B. dosáhla v roce 2018 kladného hospodářského výsledku ve výši 10 000 Kč při čistém obratu 1 084 000 Kč.
7. Všechny uvedené skutečnosti ve své souhrnu představují dle odvolacího soudu reálnou hrozbu nedobytnosti případné budoucí pohledávky žalované z titulu náhrady nákladů řízení a svědčí zároveň o účelovosti postoupení pohledávky, jež je předmětem řízení, ze strany žalobkyně. Odvolací soud proto uzavřel, že mimořádná aplikace §2 o. s. ř. je v daném případě namístě, a návrh žalobce na vstup společnosti B. proto zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Namítala v něm, že odvolací soud neposoudil jednotlivá kritéria a hlediska způsobem, jakým byla uvedena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2020, č. j. 23 Cdo 653/2020-534. Žalobkyně v této souvislosti uvedla s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/1, že prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví nepostačuje, přesto podle ní odvolací soud právě na základě těchto obav návrh žalobkyně zamítl. Žalobkyně měla rovněž za to, že žádná ze zkoumaných skutečností nenaplňovala předpoklady zneužití procesního práva podle §2 zákona č. 99/1963 Sb. K tomu konkrétně uvedla, že nebyla vedena snahou prodlužovat odvolací řízení a její jednání nebylo obstrukční, což podle ní potvrzuje usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 1. 2020, č. j. 4 Cmo 1/2020-524, ve kterém byl zamítnut návrh žalované na vydání předběžného opatření, a dále že okamžik postoupení pohledávky v řízení, ve kterém si je žalobkyně jista svým úspěchem, stejně tak vyloučení §1885 o. z. ve smlouvě mezi žalobkyní a společností B. v souladu s principem smluvní volnosti nehraje pro postup podle §2 zákona č. 99/1963 Sb. žádnou roli, resp. neindikuje zneužití procesního práva. Také zápůjčka poskytnutá společnosti B. jednatelkou a společnicí žalobkyně B. nemůže signalizovat špatný ekonomický stav společnosti B., jestliže účelovost zápůjčky – použít ji na úhradu případných nákladů řízení – byla zjevná. Žalobkyně následně doplnila, že společnost B. již zaplatila za podané odvolání soudní poplatek v poměrně vysoké výši a nejde ani o uměle vytvořený subjekt; toto posledně zmíněné kritérium v napadeném usnesení přitom odvolací soud dle žalobkyně vůbec nezkoumal, ač jej k tomu Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení zavázal. Žalobkyně rovněž považovala rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé na základě jakých nových skutečností či důkazů dospěl odvolací soud k naprosto odlišnému závěru než v usnesení ze dne 2. 9. 2019, č. j. 4 Cmo 246/2018-366, ve kterém návrhu žalobkyně na procesní nástupnictví naopak vyhověl. Závěrem svého dovolání žalobkyně navrhla odložení právní moci napadeného usnesení.
9. Žalovaná podala nejprve vyjádření k návrhu žalobkyně na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu. Měla za to, že právní poměry žalobkyně nemohly být v důsledku nabytí právní moci tohoto usnesení jakkoliv dotčeny a že podaný návrh je jen dalším obstrukčním postupem žalobkyně v řízení. Proto návrh na odklad právní moci napadaného usnesení podaný žalobkyní navrhla zamítnout. Za toto podané vyjádření poté žalovaná požádala o přiznání oddělených nákladů řízení podle §147 občanského soudního řádu v celkové výši 23.655,50 Kč. V následně zaslaném vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že odvolací soud se neodchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu při posouzení otázky zneužití procesního práva v případě návrhu na vstup účastníka do řízení a zároveň zdůvodnila, proč nepovažuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné či dostatečně neodůvodněné. Žalovaná proto navrhla dovolání žalobkyně „odmítnout“.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.) , dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. (a §241a odst. 2 o. s. ř.).
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §238a o. s. ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupníkem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
15. Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.).
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání není důvodné.
17. Dovolací soud nejprve uvádí, že předložená námitka žalobkyně, že odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na základě obav o možné budoucí nedobytnosti případné pohledávky, se míjí s právním posouzením učiněným odvolacím soudem, neboť ten svůj závěr o zneužití procesní úpravy s cílem účelového postoupení pohledávky založil na posouzení všech kritérií, k jejichž hodnocení byl dovolacím soudem zrušujícím usnesením ze dne 27. 3. 2020, č. j. 23 Cdo 653/2020-534, zavázán, a dospěl přitom k závěru, že mimořádná aplikace §2 o. s. ř. je v daném případě namístě.
18. Odvolací soud v prvé řadě věnoval svou pozornost chování žalobkyně v průběhu odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), v němž podávala blanketní a následně nedoplněná odvolání, dále přihlédl k tomu, že šlo o postoupení pohledávky, která je předmětem dlouhotrvajícího sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013), a také k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 1. 2019, podáním návrhu na procesní nástupnictví dne 21. 6. 2019 (byť samo podání je datováno 5. 4. 2019) a termínem odročeného jednání ze dne 4. 9. 2019, přičemž k obeslání stran již došlo dne 22.5.2019 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015). Již na základě těchto skutečností odvolací soud konstatoval důvodné podezření z účelového prodlužování sporu ze strany žalobkyně.
19. Odkazuje-li v této souvislosti žalobkyně na usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 1. 2020 č. j. 4 Cmo 1/2020-524, v němž soud konstatoval, že výše popsané jednání žalobkyně v průběhu odvolacího řízení nebylo jednoznačně obstrukční, pak lze shrnout, že tento závěr nebyl pro projednání a rozhodnutí o této věci pro odvolací soud závazný, neboť šlo o řízení o předběžném opatření v jiné věci, ve kterém žalobkyně nebyla stranou řízení, nadto jej soud vyslovil toliko v odůvodnění svého rozhodnutí v rámci hodnocení skutkového stavu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5527/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1073/2015). K námitce žalobkyně, že v případě společnosti B. nejde o „uměle vytvořený subjekt“, dovolací soud uvádí, uvedená skutečnost nemůže být jediným ani rozhodujícím hlediskem pro posouzení, zda návrhem podle §107a o. s. ř. došlo ke zneužití procesní úpravy.
20. Dále odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu posuzoval ekonomickou situaci společností B. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015); zohlednil přitom dohodnutá plnění ze smlouvy o dílo a o spolupráci, které měly potvrdit solventnost společnosti B., poskytnutí zápůjčky ze strany jednatelky žalobkyně, B., ve výši 1 000 000 Kč, když tato zároveň jednala za společnost B., jakož i výsledky hospodaření společnosti B., aby následně konstatoval, že zjištěný skutkový stav svědčí o reálné nedobytnosti možné budoucí pohledávky žalované za neúspěšnou žalobkyní z titulu práva na náhradu nákladů řízení.
21. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že odvolací soud poté, co jeho předešlé rozhodnutí o procesním nástupnictví bylo dovolacím soudem zrušeno, nepřistupoval k posouzení věci formalisticky, nýbrž se vyčerpávajícím způsobem zabýval tím, zda se v konkrétním případě nejedná o účelové zneužití procesní úpravy, přičemž přihlédl nejen ke skutečnostem doloženým ve spisu a okolnostem úředně dostupným, ale také ke skutečnostem tvrzeným během řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11). Jestliže na základě uvedeného komplexního posouzení všech zjištěných okolností dospěl odvolací soud k závěru, že v případě návrhu žalobkyně podle §107a o. s. ř. došlo ke zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou, a návrh žalobkyně proto s odkazem na §2 o. s. ř. zamítl, je jeho závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
22. Vzhledem k přípustnosti dovolání posoudil dovolací soud rovněž námitku žalobkyně týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení (§242 odst. 3 o. s. ř.), jež sama o sobě přípustnost jejího dovolání založit nemůže, neboť žalobkyně tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
23. Otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
24. V posuzovaném případě se z uplatněných dovolacích důvodů jasně podává, že žalobkyni bylo zřejmé, na základě jakých úvah odvolací soud učinil závěr o zneužití návrhu na vstup nového účastníka do řízení z její strany. Lze tak uzavřít, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto smyslu srozumitelné a určité, a vytýkanou vadou tak netrpí.
VI. Závěr
25. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
26. Protože dovolání nebylo shledáno důvodným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost také návrh žalobkyně na odklad právní moci napadeného usnesení, a to v rozhodnutí, kterým bylo toto dovolací řízení skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2469/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení ve věci samé končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 29 Odo 1237/2006); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
28. Ve vztahu k požadavku žalované uhradit žalobkyni oddělené náklady řízení za podané vyjádření k návrhu žalobkyně na odklad právní moci napadeného usnesení, dovolací soud dodává, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásadně zásada úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). Zásada zavinění se uplatní výjimečně, konkrétně podle §147 o. s. ř. v případě, jestliže náklady vznikly porušením procesních povinností účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014). Podáním návrhu na odklad právní moci napadaného usnesení však žalobkyně žádnou procesní povinnost neporušila, a o náhradě nákladů za podané vyjádření žalované k tomuto návrhu tak bude rozhodnuto až v konečném rozhodnutí soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu