ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2469.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2469/2018-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. V. , zastoupeného JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Nádražní 1988, proti žalované D. K. , zastoupené JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, o vydání koně, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 79/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. února 2018, č. j. 19 Co 37/2018-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. února 2018, č. j. 19 Co 37/2018-149, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.
– dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 8. 2017, č. j. 12 C 79/2016-131, uložil žalované povinnost vydat žalobci koně M., do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č. j. 19 Co 37/2018-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., když má za to, že má být o věci rozhodnuto jinak než odvolacím soudem, protože odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku. Nesouhlasí s tím, že se jí nepodařilo prokázat, že spolu s bývalým manželem a se žalobcem uzavřeli kupní smlouvu o prodeji koně M., neboť za tohoto koně její bývalý manžel neodpracoval dohodnutý rozsah hodin na pracích ve prospěch žalobce; tento závěr je v rozporu se základní zásadou uzavírání smluv. Smlouva měla být naplněna předáním koně a odpracováním hodin na základě smlouvy o dílo ve prospěch žalobce, k čemuž došlo 18. 3. 2012. Žalovaná blíže rozebírá okolnosti případu a je přesvědčena, že došlo k uzavření kupní smlouvy, neboť byly všechny podmínky smlouvy splněny. Poukazuje též na zásady společného jmění manželů. Žalobce si svými tvrzeními protiřečil a ta ani neodpovídají tomu, co zjistil soud prvního stupně. Otázka vzniku a uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem, žalovanou a jejím bývalým manželem, pak z provedených důkazů a z logiky věci, která nepochybně byla pominuta, je základní otázkou, kterou by měl dovolací soud vyřešit a posoudit jinak než soudy nižších stupňů. Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát, neboť bylo vydáno na základě procesního pochybení spočívajícího v nesprávném postupu obou stupňů podle §132 o. s. ř. Žalovaná nebyla ve věci pasivně věcně legitimována, neboť za trvání manželství byl kůň M. darován jejich dceři. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, současně navrhuje odklad právní moci napadeného rozsudku do doby vydání rozsudku dovolacího soudu.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka v dovolání toliko uvádí výhrady proti rozsudku odvolacího soudu, nevymezila však v souvislosti s nimi řádně otázku přípustnosti dovolání, jak požaduje judikatura dovolacího soudu i soudu ústavního. Konkrétně dovolatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem o neuzavření kupní smlouvy, svými výhradami však zůstává v rovině skutkové, případně ve vyjádření obecného nesouhlasu, který dovolací přezkum vylučuje. Obdobně výhrada proti pasivní věcné legitimaci a námitka porušení ustanovení o společném jmění manželů zůstávají na úrovni obecného vyjádření nesouhlasu bez řádně provedené právní argumentace, která by závěry odvolacího soudu mohla vskutku náležitě zpochybnit. Rovněž výhrada proti procesu dokazování je vedena v obecné rovině, nadto žalovaná zůstává toliko na úrovni vytýkání procesní vady, nijak nesměřuje k výhradě proti nesprávnému právnímu posouzení otázky procesního práva, pročež takovou námitkou (pokud by byla náležitě uplatněna) by se mohl dovolací soud zabývat až tehdy, když by shledal dovolání přípustné z jiného důvodu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Pro úplnost lze dodat, že žalovaná se dovolává v zákoně neuvedeného důvodu přípustnosti dovolání, neboť shledává-li dovolatelka přípustnost v tom, že má být rozhodnuto jinak, než rozhodly soudy nižších stupňů, má zjevně na mysli, že má být rozhodnuto naopak; tento důvod však významově neodpovídá žádnému z důvodů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3049/2016, a ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2925/2016 (dostupná na www.nsoud.cz )].
V této souvislosti lze připomenout, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu