ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.519.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 519/2020-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně HKS sirup, a. s., se sídlem v Holešově, náměstí Dr. E. Beneše 25/27, PSČ 769 01, IČO 26918188, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, PSČ 779 00, proti žalované Hanácká kyselka a.s. , se sídlem v Horní Moštěnici č. p. 547, PSČ 751 17, IČO 46580824, zastoupené Mgr. Alešem Smetankou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 5 000 000 s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 C 363/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
– pobočka v Olomouci ze dne 26. 9. 2019, č. j. 75 Co 363/2018-376, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 34 606 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Aleše Smetanky, advokáta, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 18. 5. 2018, č. j. 16 C 363/2015-292, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5 000 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení
od 3. 6. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 75 Co 363/2018-376, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 3. 6. 2015 do zaplacení, se zamítá (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 663 210 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 000 Kč na základě kupní smlouvy s právem výhradního prodeje a nákupu ze dne 1. 4. 2001 uzavřené právní předchůdkyní žalobkyně se žalovanou. Zjistil, že předmětem této smlouvy byla opakující se a průběžná dodávka sirupů pro výrobu minerálních vod s příchutí, jejichž konkrétní určení co do druhu, množství a termínů dodávek bylo vždy stanoveno v konkrétní objednávce. Vyšel především z článku IV bod 6, v němž si účastníci sjednali, že prodávající se zavazuje k tomu, že bude v ČR sirupy prodávat výhradně kupujícímu dle této smlouvy v případě, že kupující bude odebírat sirupy v dohodnutých termínech, množství a druhu, a bude za ně řádně platit dohodnutou cenu. Kupující se zavázala, že sirup pro výrobu minerálních vod s příchutí bude odebírat výhradně od prodávajícího v případě, že prodávající bude sirupy dodávat v dohodnutých termínech, množství a druzích a současně bude kupující výhradně prostřednictvím prodávající realizovat rozšíření sortimentu druhů minerálních vod s příchutí. Článek VI bod 2 obsahoval ujednání účastníků o tom, že v případě porušení povinností uvedených v bodech 6 a 7 článku IV a bodu 1 tohoto článku je provinivší se strana povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši
40 000 000 Kč, která nezahrnuje škody, které z tohoto titulu druhé smluvní straně vzniknou. Po výpovědi smlouvy žalovanou dopisem z 10. 11. 2014 a uplynutí tříměsíční lhůty přestala žalovaná objednávat u žalobkyně dodávky sirupů s ohledem na to, že si vyrábí sirupy pro ochucení minerálek sama, rozšiřuje svůj sortiment, to vše bez součinnosti žalobkyně. Takové jednání považuje žalobkyně za porušení smluvních závazků s nárokem na smluvní pokutu.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěly k závěru, že posuzovaná smlouva je smlouva rámcová (normativní), a proto nemůže představovat pouhé obchodní podmínky. Podle názoru odvolacího soudu je důvodem tohoto závěru skutečnost, že ve smlouvě nebyl dostatečně určitě vymezen předmět koupě, který je podstatnou náležitostí kupní smlouvy podle §409 obchodního zákoníku ( dále jen „obch. zák.“) s tím, že kupní smlouva předvídala budoucí objednávky žalované jako kupující, kterými teprve mělo být dodávané zboží co do druhu i množství přesně vymezeno, a předpokládala budoucí akceptaci takových objednávek předchůdkyní původní žalobkyně jako prodávající. Z uzavřené smlouvy podle názoru odvolacího soudu ještě nevznikal konkrétní závazkový vztah, z něhož by vycházelo právo věřitele na konkrétní plnění a tomu odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek, neboť ten byl ve vztahu k jednotlivým případům koupě smlouvou předvídán, jak výše uvedeno, až v souvislosti s objednávkou sirupů a následnou akceptací této objednávky.
Podstatným pro právní posouzení uplatněného nároku byl podle odvolacího soudu výklad článku VI odst. 2 předmětné smlouvy s ohledem na zjištění, na jaké konkrétní porušení se vztahovala mezi účastníky sjednaná smluvní pokuta ve smyslu článku IV bod 6 smlouvy. S ohledem na nutnost výkladu těchto smluvních ujednání doplnil odvolací soud dokazování a uzavřel, že nelze akceptovat výklad předmětné smlouvy soudem prvního stupně, zejména ujednání v článku IV bod 6 a článku VI bod 2 týkající se smluvní pokuty. Odvolací soud vyšel z ustanovení §266 obch. zák., podle jehož odstavce 1 se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen znám, nebo jí musel být znám. Podrobil zkoumání předmětná ustanovení smlouvy z hlediska všech výkladových pravidel a posuzoval především skutečnou vůli stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž respektoval, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Dospěl k závěru, že z uvedených ustanovení smlouvy nevyplývá, že by smluvní pokuta byla sjednána pro případ porušení povinnosti žalované odebírat sirupy. Takový závěr nedovodil ani z ostatních v řízení provedených důkazů a nelze k němu podle jeho názoru dospět ani jazykovým výkladem tohoto smluvního ujednání. Porušení smlouvy, které bylo sankcionováno smluvní pokutou stanovenou v článku VI bod 2, by se mohla podle závěru odvolacího soudu dopustit žalobkyně, pokud by jako prodávající začala prodávat sirupy jinému subjektu než kupujícímu, a stejně by se dopustila porušení smlouvy žalovaná jako kupující, pokud by odebírala sirupy pro výrobu minerálních vod s příchutí od jiného subjektu než prodávajícího. V řízení však nebylo žalobkyní tvrzeno takovéto porušení smluvní povinnosti ze strany žalované. Odvolací soud dospěl k závěru, že nemohlo být vůlí smluvních stran při uzavření smlouvy sankcionovat rozšíření sortimentu druhů minerálních vod žalovanou sjednanou smluvní pokutou, neboť ani jedna ze smluvních stran totiž v době uzavírání smlouvy neuvažovala o tom, že by kupující započal s vlastním vývojem, výrobou a rozšiřováním sortimentu minerálních vod.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru spočívá na vyřešení právních otázek hmotného práva i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázky hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, se týkají výkladu právního úkonu podle §266 obch. zák., případně §35 občanského zákoníku a dovolatelka je vymezila tako:
- zda lze výklad projevu vůle zkoumat bez toho, aby se soud řídil logikou věci,
zda lze při výkladu právního úkonu odhlížet od toho, jakou by měl představu o tomto úkonu „běžný podnikatel“, kterému byl tento projev určen,
- zda lze vynechat při jazykovém výkladu právního úkonu výkladové prostředky systematické a logické.
Otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, formulovala dovolatelka takto: - zda je povinen soud při aplikaci výkladových pravidel popsat je v odůvodnění svého rozhodnutí,
- zda je odvolací soud vázán svým vlastním rozhodnutím, resp. právním názorem, který v něm v téže věci vyslovil dříve.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu porušení výkladových pravidel při posuzování článku IV bod 6 ve spojení s článkem I bod 1 a bod 4 předmětné smlouvy, když nezkoumal, jakou by měl představu o obsahu a dosahu daného úkonu běžný podnikatel, event. dobrý a seriózní podnikatel (obchodník), event. průměrný řádný obchodník, když se žalovaná jako kupující v tomto bodu smlouvy zavázala, že současně bude kupující výhradně prostřednictvím prodávajícího realizovat rozšíření sortimentu druhů minerálních vod s příchutí“ a tento svůj závazek porušila tím, že nepožádala žalobkyni o spolupráci při vývoji nových druhů minerálních vod, minerální vody měly novou recepturu a na trh byly uvedeny i zcela nové druhy. Odvolací soud vycházel pouze z jazykového výkladu, aniž by podle názoru dovolatelky zkoumal skutečnou vůli stran, přihlížel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně následného chování stran. Závěry odvolacího soudu se dovolatelce jeví jako rozporné s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 206, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1991/2018, ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4610/2018, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud v napadeném rozhodnutí porušil princip vázanosti soudu svým vlastním rozhodnutím, neboť ve svém předchozím kasačním rozhodnutí dospěl ohledně výkladu předmětné smlouvy k jiným, opačným, závěrům, než v nyní dovoláním napadeném rozsudku a odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II ÚS 1688/10 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené žalobkyní nenaplňují žádné z kritérií přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Odvolací soud se neodchýlil od žádného z dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, ani od jiné jeho rozhodovací praxe. Odvolací soud se řádně zabýval zjištěním úmyslu osob jednajících za smluvní strany a pokud byl zjištěn, nebylo důvodu, aby zkoumal, jaký by běžný podnikatel projevené vůli přikládal. K tomu by byl povinen přistoupit, pokud by nebylo možno úmysl účastníků smlouvy zjistit. Jako neopodstatněné žalovaná hodnotí i procesní výhrady vznesené dovolatelkou. K předchozímu zrušení rozsudku soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně a neprovedení řádného výkladu článku IV bod 6 smlouvy. Ze strany dovolatelky se tudíž jedná o účelovou dezinterpretaci kasačních důvodů. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, event. zamítnutí jako nedůvodného.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna.
Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal, neboť výtky, že odvolací soud nerespektoval dovolatelkou označenou rozhodovací praxi, nejsou opodstatněné.
Žalobkyní v dovolání učiněné odkazy na některá rozhodnutí dovolacího soudu či na nálezy Ústavního soudu, vesměs se týkající interpretace právních úkonů, nijak nenarušují učiněný závěr odvolacího soudu, neboť judikované právní názory je třeba vždy posuzovat v kontextu skutkových okolností toho kterého soudního případu, přičemž v posuzované věci se odvolací soud v řešení právní otázky výkladu v rozhodné době učiněných právních úkonů nedopustil žádných rozporných závěrů s ustálenou judikaturou dovolacího soudu či snad Ústavního soudu. Výklad smluvního ujednání provedený odvolacím soudem je správný, neboť odpovídá projevu vůle účastníků zachycené ve smlouvě. Odvolací soud nejdříve vyšel z jazykového vyjádření právního jednání. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nezkoumal při výkladu kupní smlouvy s právem výhradního prodeje a nákupu ze dne 1. 4. 2001, jakou představu o obsahu a dosahu daného úkonu by měl běžný podnikatel, kdyby mu byl tento projev určen, je nutno konstatovat, že dovolatelka se mýlí, pokud považuje toto posouzení v dané věci za nezbytné. Např. v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 206, sp. zn. 32 Odo 860/2005, od něhož se měl odvolací soud podle jejího názoru odchýlit, dovolací soud konstatoval, že při aplikaci základních výkladových pravidel obsažených v občanském a obchodním zákoníku musí být nejdříve zjištěn úmysl toho, kdo jednal a teprve pokud jej nelze zjistit, či se smluvní strany ve sledovaném úmyslu právního úkonu rozcházejí, pak je nutné vycházet z významu, jaký by běžný podnikatel projevené vůli přikládal a dále pak z toho, jaký význam se přikládá v právním úkonu použitým výrazům podle obchodních zvyklostí. V nyní posuzované věci však odvolací soud náležitě zkoumal skutečnou vůli účastníků smlouvy a za tím účelem provedl doplnění dokazování a z takto zjištěného skutkového stavu dovodil své právní závěry. Hledisko běžného podnikatele, popř. hledisko obchodních zvyklostí bylo proto pro danou věc nerozhodné. Jestliže odvolací provedl výklad vůle účastníků smlouvy, pak se nemohl dostat do rozporu s dalším dovolatelkou citovaným rozhodnutím dovolacího soudu
ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1991/2018, v němž dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu právě proto, že nezjišťoval skutečnou vůli (úmysl) stran při výkladu jejich projevu vůle.
Co se týče námitky dovolatelky k obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, pak tato námitka sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání. Podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je proto oprávněn zabývat se eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání.
Dovolatelka se mýlí také v otázce vázanosti soudu svým vlastním rozhodnutím, resp. právním názorem, který v něm v téže věci vyslovil dříve. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, dospěl k závěru, že odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval. Ani tento závěr však není rozhodný z hlediska posouzení přípustnosti dovolání, protože odvolací ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí neposuzoval, zda žalovaná vlastním vývojem nových druhů minerálních vod aniž by požádala o spolupráci žalobkyni, porušila svoje závazky sjednané v předmětné smlouvy, které by byly sankcionovány smluvní pokutou.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §343f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 6. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu