ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.553.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 553/2020-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně KORES spol. s r. o. , se sídlem v Plané nad Lužnicí, ČSLA 54, identifikační číslo osoby 48244571, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem v Praze, Stýblova 961/18, proti žalované RENOST s. r. o. , se sídlem v Hradci Králové, Malá 173/14, identifikační číslo osoby 63220202, zastoupené JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, o zaplacení částky 940.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 C 470/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 17. 10. 2019, č. j. 15 Co 299/2019-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.955,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 24 C 470/2018-72, zamítl žalobu o zaplacení částky 940.000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V konkrétnosti dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že neakceptoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně toho, že smluvní pokuta je samostatným majetkovým nárokem, není příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna. Dovolacímu soudu předkládá k posouzení otázky, zda náleží oprávněné straně právo na úhradu sjednané smluvní pokuty ode dne následujícího ode dne splatnosti příslušného neuhrazeného daňového dokladu do zahájení prvoinstančního řízení s předmětem práva na úhradu jistiny, za dobu sporu o úhradu dané jistiny a ode dne pravomocného ukončení soudního řízení o právu na plnění jistiny do dne skutečného uhrazení jistiny. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby jej dovolací soud jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně odvolacímu soudu vytýká, že se při právním posouzení smluvní pokuty odchýlil od ustálené rozhodovací praxe s tím, že smluvní pokuta netvoří příslušenství pohledávky. Tato tvrzení dovolatelky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť dovolatelkou odkazované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu nejsou pro právní posouzení učiněné odvolacím soudem rozhodné. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Pro projednávanou věc tak není rozhodující odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2135/2010, ve kterém byla posuzována výše smluvní pokuty a možnost jejího snížení, ani na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, uveřejněný pod číslem 127/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011, jejichž závěry o tom, že žalobce má nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné žalobou v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení od určitého dne do zaplacení ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne, nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodné.
Pro závěr odvolacího soudu jakožto i soudu prvního stupně o nepřiznání žalobou uplatněného práva na smluvní pokutu je rozhodující zjištění o tom, že uplatnění tohoto práva žalobkyní není poctivé ve smyslu §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Tento závěr dovolatelka zpochybňuje v dovolání tvrzením, že v obecné rovině nelze považovat za nepoctivý obchodní styk a nemravné jednání dovolatelky to, že žalovanou vyzvala k úhradě smluvní pokuty až po pravomocném rozhodnutí soudu. Dovolatelka však přehlíží další okolnosti a skutková zjištění uvažované soudy nižších stupňů, jež vedly k závěru, že uplatnění smluvní pokuty vůči žalované je v projednávané věci v rozporu s principem poctivosti. Zásady dnes výslovně deklarované v §6 a §8 o. z., jimiž ve svém rozhodnutí argumentoval soud prvního stupně, byly našemu právnímu řádu imanentní i v poměrech před 1. 1. 2014 (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2912/2014) a v rozhodovací praxi soudů se promítaly především prostřednictvím užití korektivu dobrých mravů, zakotveného v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). K přezkoumání aplikace §3 odst. 1 obč. zák. v rámci dovolacího přezkumu pak dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi přistupuje tak, že zásah dovolacího soudu je namístě, jen jsou-li úvahy soudů nižších stupňů o aplikaci dobrých mravů na výkon práva zjevně nepřiměřené. Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení (toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění), kterou může dovolací soud zpochybnit jen v případě, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 871/2005, či ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Jestliže odvolací soud po zvážení podstatných okolností případu dospěl k závěru, že je namístě odepřít výkon práva v rozsahu uplatněné smluvní pokuty, nelze jeho úvahu považovat za nepřiměřenou. Polemizuje-li dovolatelka s významem zjištění soudu ohledně doby uplatnění nároku, přehlíží další důvody, které k odepření právní ochrany uplatněného práva rozebírá ve svém odůvodnění soud prvního stupně, jakož i odvolací soud; zejména pak skutečnost, že žalovaná na ceně díla neuhradila jen tu část, která připadá na dílo vadně plněné, kdy odvolací soud připomněl s odkazem na §2108 o. z. spolu s §2615 odst. 2 o. z., že objednatel nemusí hradit část ceny díla odpovídající přiměřené slevě z ceny díla. Lze uzavřít, že výtky dovolatelky k souladnosti uplatněného nároku s dobrými mravy, resp. principem poctivosti, se netýkají samotné koncepce posuzování rozporu s principem poctivosti a nepoukazují na nedostatky v právních úvahách odvolacího soudu, nýbrž jen akcentují význam jednotlivých skutkových zjištění a proto nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3762/2011).
Namítá-li dále dovolatelka zásah do práv zaručených Listinou základních práva a svobod, konkrétně do práva vlastnického obsaženého v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ani tato její námitka přípustnost dovolání nezakládá. Výtka dovolatelky týkající se porušení jejího ústavně zaručeného práva ze strany odvolacího soudu a soudu prvního stupně nemůže založit přípustnost dovolání proto, že dovolatelka ohledně ní nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
Dovolání přípustným nečiní ani tvrzení dovolatelky o tom, že odvolací soud namísto správné aplikace právních norem opětovně zkoumal skutkový stav již ukončeného pravomocného řízení, když správně měl ze zjištěného skutkové stavu předchozího řízení vycházet a neměl jej hodnotit, neboť v této části rozsudek zakládá překážku res iudicata. Ani ve vztahu k tomuto tvrzení dovolatelka nikterak nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž uvedené je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Dovolací soud k tomu pouze v obecné rovině připomíná ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vyslovený názor, dle kterého řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku rozhodnutí, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu