ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.558.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 558/2020-765
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce P. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, PSČ 787 01, proti žalovanému L. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, o zaplacení částky 226 485 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 157/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 47 Co 84/2017-655, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 7 212 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Poledníka, advokáta se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“)
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 17. 6. 2016, č. j. 6 C 157/2005-567, zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 113 242,50 Kč s 0,05% úrokem z prodlení od 4. 6. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I) rozhodl o povinnosti žalobce nahradit České republice náklady řízení (výroky pod body II a IV) a stanovil žalovanému povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem (výroky pod body III, V a VI).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 47 Co 84/2017-655, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), změnil výroky o náhradě nákladů řízení České republice pod body II a IV (výroky pod body II a IV), změnil výroky o náhradě nákladů žalovanému pod body III, V a VI (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem V).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odvozuje ze znění §237 o. s. ř., když napadený rozsudek spočívá podle jeho názoru na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání je podle žalobce důvodné ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pochybení odvolacího soudu v otázce procesního práva shledává dovolatel v otázce vázanosti soudu výsledky předchozího odvolacího řízení. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně posoudil listinný důkaz, a to kvitanci ze dne 27. 10. 2001, na jejímž základě vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaný toho dne předal žalobci v hotovosti částku 750 000 Kč jako zálohu na cenu díla. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, kterému stačilo ke zjištění pravosti této listiny zjištění, že na listině je pravý podpis a pravé razítko žalobce XY a nezabýval se již dále otázkou, zda v době podpisu existoval zbývající obsah listiny, tj. údaj o zaplacení hotovostní částky 750 000 Kč a datum 27. 10. 2001. Dovolatel namítá, že tyto údaje byly do listiny vepsány dodatečně a odvolací soud se měl touto otázkou zabývat, stejně jako otázkou, kdo tyto údaje do listiny dodatečně dopsal. Odvolací soud také podle názoru dovolatele zcela opomenul základní skutkovou otázku týkající se zjištění, zda žalovaný měl dne 23. 10. 2000, kdy je datována předmětná kvitance, ve svém držení hotovostní částku 750 000 Kč. Odvolací soud také podle dovolatele pochybil ve svém hodnocení zápisu o předání a převzetí dokončené stavby z 23. 6. 2001, v němž žalovaný nijak neuplatňoval vyúčtování údajné zálohy 750 000 Kč. Odvolací soud se podle dovolatele dostal do kolize s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, v němž byl přijat závěr, že popírá-li vystavitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné, neboť dovolatel polemizuje toliko se skutkovými zjištěními soudu, k jejichž přezkumu není dovolací soud povolán, a je založeno na dezinterpretaci odůvodnění jak v řízení provedených důkazů, tak závěrů soudu. Dovolacímu soudu navrhl, aby dovolání odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší soud opakovaně, např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 27. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu.
To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci ani nejde), ani v režimu §237 o. s. ř. Dovolatel svůj odlišný právní názor zakládá na vlastních skutkových závěrech, které odvolací soud neučinil, a současně namítá vady v dokazování, tyto námitky však nemohou založit přípustnost dovolání i kdyby se soud procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, nebo ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018).
Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu přezkumu nemohou podléhat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, jako např. ve shora citovaném rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu proto taktéž nemůže přípustnost dovolání založit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání trpí vadou, která nebyla ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 věty první o. s. ř. odstraněna, a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu