ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.632.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 632/2019-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Hrotovická obchodní, s.r.o., se sídlem v Hrotovicích, Milačka 603, PSČ 675 55, IČO 29284741, zastoupené JUDr. Milanem Nováčkem, advokátem, se sídlem v Kamenné 27, PSČ 675 03, proti žalovanému M. H., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, PSČ 580 01, o zaplacení částky 58 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soud v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 108 C 16/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 8. 2018, č. j. 47 Co 66/2018-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Nováčka, advokáta, se sídlem v Kamenné 27, PSČ 675 03.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, č. j. 108 C 16/2017-83, zamítl žalobu na zaplacení částky 58 080 Kč 8,05% úrokem z prodlení od 2. 5. 2016 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 8. 2018, č. j. 47 Co 66/2018-128, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 58 080 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 2. 5. 2016 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to jak otázek procesního práva, tak otázek hmotného práva. Pochybení odvolacího soudu v otázce procesního práva shledává dovolatel v nesprávném výkladu ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odvolacím soudem, neboť zjevně neposoudil otázku věrohodnosti výpovědi svědka J. N. podle tohoto ustanovení; ve výpovědi svědka se vyskytovaly rozpory, přesto odvolací soud neodůvodnil, z čeho dovodil její věrohodnost. Svědek před soudem prvního stupně uvedl, že bude schopný dodávku předmětného zboží od někoho zajistit, naproti tomu při jednání před odvolacím soudem vypověděl, že žalovanému sdělil, že se jedná o dodávku od žalobkyně. Odvolací soud se tak podle názoru dovolatele odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1191/2003. Pochybení odvolacího soudu při posouzení otázky hmotného práva pak podle dovolatele spočívá ve výkladu §436 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, stanovící, že není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Poukázal na to, že i zrušený zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, obsahoval v jeho §32 odst. 1 nevyvratitelnou právní domněnku takto konstituovanou. Závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva byla platně uzavřena mezi žalobkyní a dovolatelem, tudíž nemůže být podle dovolatele správný. Dovolatel je přesvědčen, že „pokud došlo k platnému uzavření smlouvy s někým jiným než se společností ZOE Trading, s.r.o., byla uzavřena nikoliv se žalobkyní, ale s panem N.“. Odvolací soud tak postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, vyplývající z rozsudku dovolacího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 781/2009.
Dovolatel navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že žaloba bude zamítnuta.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a dále uvedla, že dovolání postrádá obligatorní náležitosti dovolání, není tudíž přípustné. K platnému uzavření kupní smlouvy došlo a žalovaný je povinen zaplatit kupní cenu zboží, které převzal. Navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší soud opakovaně, např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 27. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu.
To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci ani nejde), ani v režimu §237 o. s. ř. Dovolatel svůj odlišný právní názor zakládá na vlastních skutkových závěrech, které odvolací soud neučinil, a současně namítá vady v dokazování, tyto námitky však nemohou založit přípustnost dovolání i kdyby se soud procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017,
sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, nebo ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018).
Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu přezkumu nemohou podléhat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu proto taktéž nemůže přípustnost dovolání založit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání trpí vadou, která nebyla ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 věty první o. s. ř. odstraněna, a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. 2. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu