ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.648.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 648/2020-589
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České asociace dodavatelů zdravotnických prostředků („CZECHMED“) se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, Malá Strana, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 68381204, zastoupené JUDr. Pavlem Dudákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, PSČ 186 00, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 1/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019, č. j. 3 Cmo 193/2018-495, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované, Mgr. Ondřeje Trnky, advokáta.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 21 Cm 1/2017-460, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit ze specifikovaných webových stránek aktuální číselník zdravotnických prostředků v žalobkyní požadovaném rozsahu zdravotnických prostředků pro inkontinentní a zdržet se na těchto stránkách publikace úhrad těchto zdravotnických prostředků z veřejného zdravotního pojištění o stejné výši, jako je uvedena v aktuálním číselníku zdravotnických prostředků hrazených na poukaz (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit z jejích webových stránek specifikované tiskové zprávy, odstranit z jejího profilu na sociální síti Facebook specifikované příspěvky a zdržet se šíření specifikovaných informací týkajících se předražení zdravotnických prostředků pro inkontinentní (výrok II), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit závadný stav navrácením úhrad specifikovaných zdravotnických prostředků pro inkontinentní na specifikovanou hodnotu uvedenou pro jednotlivé zdravotnické prostředky v číselníku zdravotnických prostředků hrazených na poukaz (výrok III), dále zastavil řízení ohledně návrhu žalobkyně na uložení povinnosti žalované odstranit z jejích webových stránek specifikovaný dokument a na uložení povinnosti zdržet se další publikace tohoto dokumentu se specifikovanou výší úhrad zdravotnických prostředků (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
K odvolání žalobkyně odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalobkyně do výroku IV rozsudku soudu prvního stupně, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až III, změnil výrok V rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy tak rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně, jako zájmové sdružení právnických osob založené mimo jiné za účelem hájení společných zájmů svých členů, jež jsou dodavateli zdravotnických prostředků, domáhala zdržovacích a odstraňovacích nároků z důvodu ochrany před nekalosoutěžním jednáním žalované, jehož se žalovaná při provádění veřejného zdravotního pojištění měla dopustit tím, že roztřídila inkontinenční pomůcky do příslušných kategorií výše úhrad z veřejného zdravotního pojištění svévolně, tj. bez opory v zákoně a bez diskuze s odbornou veřejností, netransparentně a nepřezkoumatelně, čímž žalovaná nepřípustně ovlivnila hospodářskou soutěž, a rovněž tím, že uveřejnila tvrzení, která bezdůvodně označují předmětné zdravotnické prostředky za předražené a jejich dodavatele za subjekty, které vysávají systém zdravotního pojištění.
Odvolací soud vyšel z nesporných skutkových tvrzení žalobkyně a dospěl k závěru, že vytýkaná jednání žalované nejsou jednáními v hospodářském styku podle §2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o. z.). Dle odvolacího soudu je nutno jednání v hospodářském styku, jež je podmínkou nekalé soutěže dle generální klauzule, chápat jako jednání v hospodářské soutěži představující pouze výseč jednání v hospodářském styku v nejširším slova smyslu. V opačném případě by takto široce formulovaná podmínka nekalé soutěže sama o sobě nepřípustně podchycovala prakticky veškerá jednání ekonomicky činných osob jak mezi nimi samotnými, tak i ve vztahu ke spotřebitelům. Neobstojí sice již dnes překonané pojetí omezující nekalou soutěž výlučně na vztah soutěžitelů (ve významu konkurentů) či podnikatelů a na jejich jednání v konkurenčním boji, nelze však akceptovat možné výklady této podmínky nekalé soutěže, jež by činily z práva proti nekalé soutěži úpravu „všeobjímající“, podpůrnou a pro jakékoli tvrzené závadné jednání ze strany hospodářsky tím dotčené osoby použitelnou pojistku k vymáhání práv.
S odkazem na vývoj judikatury v oblasti nekalé soutěže odvolací soud dovodil, že za nekalosoutěžní je možno považovat pouze takové jednání, které je vedeno soutěžním záměrem, popř. je soutěžně orientováno, nebo se odehrává v soutěžní situaci. Soutěžní záměr je přitom dán tehdy, když určitým jednáním jsou objektivně (co do výsledku) sledovány soutěžní, konkurenční, cíle a nikoli záměr jiný (např. vzdělávací apod.). Korektiv soutěžního záměru bez ohledu na právní povahu jednajícího je tak nutno i v současnosti chápat jako jeden z hlavních principů posuzování naplnění první podmínky generální klauzule nekalé soutěže.
Dle názoru odvolacího soudu jednání žalované spočívající jak ve vytvoření číselníků úhrad (resp. v jejich změně z podzimu roku 2016), tak ve zveřejnění informací o příčinách a důsledcích úpravy těchto číselníků, včetně zjištění o předražování zdravotnických prostředků, není jednáním, jež by bylo vedeno soutěžním záměrem, neboť žalovaná nesledovala zvýhodnění své či jiného na úkor žalobkyně, resp. v ní sdružených dodavatelů, nýbrž nastavení pravidel, za nichž může vůbec plnit svou funkci stanovenou zákonem.
Kromě toho jednání žalované spočívající ve vytvoření číselníků (resp. v jejich změně z podzimu roku 2016) nenaplňuje dle odvolacího soudu ani podmínku rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť vytvářené číselníky představují odpovídající a transparentní řešení úkolů uložených žalovanou zákonem. Nejde tak zde o svévoli žalované, pokud v uvedených číselnících reagovala na vývoj v dodávkách zdravotnických prostředků a pokud přistoupila k jejich vytýkané změně.
Navíc vzhledem k novelizaci zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, s účinností od 1. 1. 2019, jež při v úpravě pravidel pro úhradovou regulaci zdravotnických prostředků předepisovaných na poukaz a hrazených z veřejného zdravotního pojištění svěřila kategorizaci zdravotnických prostředků Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv, se nároky žalobkyně na odstranění předmětných aktuálních číselníků z webových stránek a na navrácení úhrad specifikovaných zdravotnických prostředků na požadovanou výši vymykají z možností vymezených aktuální právní úpravou.
Rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (tj. v části, v níž byly odvolacím soudem potvrzeny výroky I až III rozsudku soudu prvního stupně) napadla žalobkyně dovoláním. Žalobkyně považuje své dovolání za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky hmotného práva, zda žalovaná při vydávání tzv. číselníků zdravotnických prostředků může soutěžně jednat ve smyslu generální klauzule nekalé soutěže podle §2976 o. z., jež nebyla dle žalobkyně dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dle žalobkyně odvolací soud nesprávně právně posoudil postavení žalované při vydávání těchto číselníků, jež představuje dle žalobkyně jednání v hospodářském styku, neboť důsledkem změn uskutečněných žalovanou při tvorbě těchto číselníků na podzim roku 2016 bylo kompletní přenastavení úhradových pravidel z veřejného zdravotního pojištění a s tím spojené snížení úhrad inkontinenčních zdravotnických prostředků. Tvorba těchto číselníků ze strany žalované při jejich změně na podzim roku 2016 vykazuje dle žalobkyně znaky svévole, netransparentnosti, nepředvídatelnosti a diskriminace účastníků hospodářské soutěže.
Skutečnost, že žalovaná plní své veřejnoprávní zákonné úkoly při provádění veřejného zdravotního pojištění, nevylučuje dle žalobkyně soutěžní záměr žalované, jak vyplývá též z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 3/15, a z žalovanou odkazované judikatury Soudního dvora Evropské unie. Odvolací soud dle žalobkyně nepřípustně slučuje obecný cíl, za jehož plněním byla žalovaná zřízena, s konkrétním záměrem, který žalovaná při přenastavení úhradových pravidel prostřednictvím tzv. číselníků sledovala. Nejednalo se tak o pouhé metodologické řešení k plnění zákonné povinnosti žalované či o snahu o dosažení úspor ve veřejném zdravotním pojištění, nýbrž o selektivní škrty schované za netransparentními a nerovnými pravidly uplatňovanými toliko vůči výseči zdravotnických prostředků. Žalovaná tak dotčené dodavatele soutěžně poškodila, neboť bezprostředním důsledkem této systémové změny bylo snížení úhrad jimi obchodovaných výrobků. Soutěžní záměr je přitom dle žalobkyně objektivní kategorií, jež spočívá ve sledování soutěžních, resp. konkurenčních, cílů, a nelze jej ztotožňovat s úmyslem.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolání žalobkyně za nedůvodné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
Žalobkyně svojí otázkou vymezenou v dovolání překládá k řešení, zda jednání žalované, spočívající ve vydávání tzv. číselníků zdravotnických prostředků (o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto ve výrocích I a III), je jednáním soutěžním. Přitom ve vztahu k té části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o odlišném skutku žalované, tj. o uveřejnění informací žalovanou o příčinách a důsledcích jejího postupu (o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto ve výroku II), žalobkyně žádnou otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu v této části záviselo, neformuluje.
Byť tedy žalobkyně napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu i v té části, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, přesto v jejím dovolání absentuje jakékoli vymezení, v čem žalobkyně spatřuje v této části splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jde přitom o obligatorní náležitost dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně tudíž trpí v této části vadou, která brání jeho věcnému projednání (§241b odst. 3, §243c odst. 1 o. s. ř.).
Ohledně zbývajícího rozsahu dovolání vyšel dovolací soud při posouzení jeho přípustnosti z ustanovení §237 o. s. ř., podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro posouzení přípustnosti zbývajícího rozsahu dovolání žalobkyně je nutno vzít na prvním místě v úvahu, že pro rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k vytýkanému vydávání tzv. číselníků předmětných zdravotnických prostředků (resp. k jejich změně z podzimu roku 2016) žalovanou byl určující rovněž závěr, že pro kvalifikaci tohoto jednání žalované jako nekalosoutěžního (vedle podmínky jednání v hospodářském styku) není splněna ani podmínka rozporu tohoto jednání s dobrými mravy soutěže a že v důsledku novelizace zákona o veřejném zdravotním pojištění s účinností od 1. 1. 2019 se nároky žalobkyně ve vztahu k tomuto jednání žalované vymykají z možností vymezených aktuální právní úpravou.
Žalobkyně však ve vztahu k těmto závěrům odvolacího soudu nepřekládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
Proto nemůže být dovolání žalobkyně (v části, v níž netrpí vadami) z tohoto důvodu přípustné, když žalobkyní vymezená otázka přípustnost jejího dovolání sama o sobě založit nemůže, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. Pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
Jestliže tedy obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil a pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož v projednávané věci nebyl dovoláním žalobkyně zpochybněn závěr odvolacího soudu, že vydávání tzv. číselníků předmětných zdravotnických prostředků žalovanou (resp. jejich změna z podzimu roku 2016) není v rozporu s dobrými mravy soutěže a že nároky uplatněné žalobkyní ve vztahu k tomuto jednání žalované se vymykají z možností vymezených aktuální právní úpravou, nemůže žalobkyní formulovaná otázky, týkající se jiného důvodu, přípustnost dovolání založit.
Protože dovolání žalobkyně zčásti trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, zčásti je nepřípustné, dovolací soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu
V Brně dne 18. 11. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu