ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.866.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 866/2019-443
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně EUFINANCE, s.r.o. , se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Lobeček, Tylova 735, PSČ 278 01, IČO 27870685, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, PSČ 278 01, proti žalované MDZZ - Mikulka s.r.o. , se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní třída 261/116, PSČ 353 01, IČO 29113113, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá ul. 43/6, PSČ 301 00, o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 385/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2018, č. j. 25 Co 117/2018-385, 25 Co 118/2018, 25 Co 119/2018, 25 Co 211/2018, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2018, č. j. 25 Co 117/2018-385, 25 Co 118/2018, 25 Co 119/2018, 25 Co 211/2018, ve výroku I, II a V a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 2. 2018, č. j. 9 C 385/2014-334 a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 9 C 385/2014-363, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 25 Co 117/2018-385, 25 Co 118/2018, 25 Co 119/2018, 25 Co 211/2018, dovoláním napadeným výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 2. 2018, č. j. 9 C 385/2014-334, ve znění usnesení ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 9 C 385/2014-363, jímž bylo výrokem I žalované uloženo zaplatit žalobkyni 120 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 39 000 Kč za období od 6. 3. 2014 do 12. 5. 2014 a z částky 120 000 Kč za období od 13. 5. 2014 do zaplacení; a dovoláním napadenými závislými výroky II a V rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci podruhé, kdy v předešlém řízení zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že závěr soudu prvního stupně o tom, že z uzavřené mandátní smlouvy neplyne pro žalobkyni povinnost uzavřít rezervační smlouvy je předčasný, a to vzhledem k nesouladu smluvních ujednání obsažených v čl. III. bodu 3.1.5 mandátní smlouvy a v čl. IV. bod 4.1. mandátní smlouvy, kdy z čl. III. bodu 3.1.5. předmětné smlouvy se mimo jiné podává: „Výslovně se sjednává, že mandatář není z této smlouvy oprávněn jakýmkoliv způsobem zavazovat mandanta a není oprávněn k podepisování jakýchkoliv listin jeho jménem, s výjimkou podpisu dohody o rezervaci, kterou bude mandatář podepisovat za mandanta, což mandant mandatáři podpisem této smlouvy výslovně dovoluje a k takovému úkonu jej tímto zmocňuje“ ....., a z čl. IV. bod 4.1. smlouvy se podává: „....nárok mandatáře na provizi vzniká okamžikem uzavření rezervační smlouvy s kupujícím“. Odvolací soud konstatoval, že na jedné straně není ve smlouvě žalobkyni uložena povinnost uzavírat rezervační smlouvu (žalobkyni je podle uvedeného čl. III. bodu 3.1.5. předmětné smlouvy dáno pouze oprávnění), a na druhé straně je podle čl. IV. bodu 4.1. smlouvy pro vyplacení provize požadováno uzavření rezervační smlouvy. Odvolací soud v předešlém řízení v dané věci uzavřel, že jsou-li pochybnosti o projevené vůli, je třeba zjistit projev vůle jednajících osob při uzavírání smlouvy, a proto uložil soudu prvního stupně, že v dalším řízení bude zjišťovat, jaká byla skutečná vůle smluvních stran ohledně vzniku nároku žalobkyně na provizi při uzavírání předmětné smlouvy, event. jakou praxi smluvní strany mezi sebou zavedly, tvrdí-li žalobkyně, že žalovaná běžně hradila provizi na základě stejné mandátní smlouvy bez uzavření rezervační dohody.
Odvolací soud považoval provedení dalších důkazů soudem prvního stupně v druhém řízení v dané věci za postačující pro skutkové a právní závěry, a dospěl k závěru, že jestliže obě účastnice shodně tvrdily, že jde o smlouvu mandátní, a takto ji právně posoudil i soud prvního stupně, jedná se o správné právní posouzení, a vzhledem k tomu, že v řízení u soudu prvního stupně po zrušení jeho původního rozhodnutí se soudu nepodařilo zjistit, jaká byla skutečná vůle smluvních stran ohledně vzniku nároku žalobkyně na provizi, tj. nepodařilo se odstranit rozporná tvrzení účastníků o důvodu zakotvení ujednání o rezervační smlouvě v mandátní smlouvě účastníků, odvolací soud dovodil, že nárok na odměnu mandatáři vzniká samotným provedením činnosti směřující k uzavření smlouvy (v dané věci smlouvy kupní na byt). Uvedl, že nelze odhlédnout ani od toho, jakou praxi účastnice mezi sebou zavedly, kdy žalovaná vyplatila provizi za zprostředkování prodeje bytu žalobkyni v určitém případě (p. M.), aniž byla uzavřena rezervační smlouva, a přiklonil se k tomu, že není důvod, proč by ve třech dalších případech prodeje bytů měl být postup jiný, jestliže z dokazování vyplynulo, že činnost, ke které se žalobkyně v mandátní smlouvě zavázala, byla pro žalovanou provedena. Tvrdila-li žalovaná, že k uzavření kupní smlouvy s p. S. U. a p. J. H. nedošlo činností žalobkyně, odvolací soud konstatoval, že z dokazování je patrné, že kupní smlouvy byly uzavřeny právě „přičiněním“ žalobkyně. Výslech žalobkyně provedený soudem prvního stupně pak potvrdil, že žalobkyně neuzavírala se zájemci o byty rezervační smlouvy proto, že konečné slovo o ceně bytů měla žalovaná. Pokud žalovaná uváděla, že ze své praxe nezná případ, kdy by nějaký prodávající platil zprostředkovatelskou provizi 3 % za to, že někdo někomu ukázal byt a pak vlastníkovi poslal na zájemce kontakt, odvolací soud konstatoval, že jde o cenové ujednání mezi účastnicemi, které jsou profesionálky (nejde o spotřebitelský vztah, který by eventuálně mohl být podroben soudnímu přezkumu), které jistě věděly, co činí, pokud provizi (úplatu) za činnost sjednanou v mandátní smlouvě stanovily na 3 % z celkové kupní ceny bytové jednotky. Odvolací soud proto potvrdil jako věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, že žalobkyně má právo na zaplacení sjednané provize ve sjednané výši, jestliže provedla svou činnost podle sjednané mandátní smlouvy ve smyslu §566 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), který se v daném případě aplikuje s ohledem na ust. §3038 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ o. z.“).
Proti vyhovujícímu výroku I a závislým výrokům II a V o náhradě nákladů řízení rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vymezila tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže nerespektoval zásadu, že smlouva se posuzuje podle jejího obsahu, nikoliv podle formálního označení, a posoudil-li uzavřenou smlouvu mezi účastníky jako smlouvu výhradně mandátní podle §566 obch. zák., i když obsahem smlouvy byla primárně činnost zprostředkovatelská za provizi a nikoliv činnost mandátní (příkazní) za úplatu. Odvolací soud se tak podle dovolatelky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 967/2016, a též od rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, řešící otázku výkladu právních úkonů. Dovolatelka v dané souvislosti poukázala rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4604/2007, a jeho usnesení ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4907/2010, řešící otázku posuzování míry aktivity při zprostředkování, tedy činnosti směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu, která může být podle Nejvyššího soudu různá a záleží především na obsahu smlouvy. Dovolatelka má za to, že pokud bylo ve smlouvě výslovně uvedeno, že nárok žalobkyně na provizi vzniká okamžikem uzavření rezervační smlouvy s kupujícím, pak se odvolací soud odchýlil od uvedené judikatury, jestliže dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva mandátní, jen podle jejího označení a nikoliv podle obsahu, z něhož vyplývá, že se jedná o smlouvu zprostředkovatelskou. Uvedl
-li odvolací soud, že se mu nepodařilo zjistit, jaká byla skutečná vůle smluvních stran ohledně vzniku nároku žalobkyně na provizi, měl podle dovolatelky vycházet z uvedeného jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně. Dovolatelka dále uvedla, že i kdyby se jednalo v dané věci o smlouvu smíšenou, řídí se podle jejího názoru nárok žalobkyně na úhradu provize právní úpravou smlouvy zprostředkovatelské. Ze smlouvy nevyplývá, že by nárok na provizi vznikl již samotným obstaráním příležitosti.
Dovolatelka s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, má za to, že je založen dovolací důvod v dané věci i proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné, pročež je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné, uvádí-li odvolací soud na jedné straně, že se mu nepodařilo zjistit vůli stran ohledně vzniku nároku žalobkyně na provizi, avšak následně při posouzení vzniku nároku žalobkyně na provizi bere v potaz (pouze) jedno z kritérií pro posuzování vůle stran, a to zavedenou praxi mezi smluvními stranami.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a v souvisejících výrocích II a V zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť dovolací námitky k právnímu posouzení se vztahují především ke zjištění skutkového stavu výkladem právního jednání účastníků sporu, což nemůže založit přípustnost dovolání. Žalobkyně se rovněž nedomnívá, že by odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné pro jeho rozpornost. Žalobkyně ujednání čl. IV. bodu 4.1. smlouvy, podle kterého nárok mandatáře na provizi vzniká okamžikem uzavření smlouvy s kupujícím, považuje pouze za úpravu splatnosti. Pokud by přesto byla shledána přípustnost dovolání, navrhla jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), zabýval přípustností podaného dovolání.
V daném případě je nárok žalobkyně s ohledem na uzavření smlouvy mezi účastníky dne 7. 12. 2010 posuzován ve smyslu ustanovení §3028 o. z. podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013, a to podle z. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Při posouzení věci je tedy namístě vycházet z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přijaté k řešení otázky nároku na provizi v obchodně závazkovém vztahu, jsou-li obě účastnice podnikajícími právnickými osobami.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi konstantě judikuje, že smlouvy je třeba posuzovat podle jejich obsahu a není rozhodující, jak účastníci smlouvu nazvali (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1274/2004, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4907/2010, – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ). Odvolací soud však nesprávně posuzoval uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení provize podle ustanovení obchodního zákoníku platných pro mandátní smlouvu, jak účastnice, jakožto smluvní strany, smlouvu nazvaly, když kladl důraz na to, že obě účastnice jsou profesionálky (zastoupeny advokátem) a shodně tvrdily, že jde o smlouvu mandátní, a nadbytečně a nesprávně aplikoval výklad smluvních ujednání obsažených v čl. III. bodu 3.1.5. a čl. IV. bodu 4.1. předmětné smlouvy se závěrem, že jsou rozporná, byť v čl. IV. bodu 4.1. bylo zcela určitě smluvními stranami sjednáno, že nárok mandatáře na provizi vzniká okamžikem uzavření rezervační smlouvy s kupujícím, a toto smluvní ujednání není v rozporu s čl. III. bodu 3.1.5. předmětné smlouvy, v němž bylo výslovně sjednáno, že mandatář není z této smlouvy oprávněn jakýmkoliv způsobem zavazovat mandanta a není oprávněn k podepisování jakýchkoliv listin jeho jménem, s výjimkou podpisu dohody o rezervaci, kterou bude mandatář podepisovat za mandanta, což mandant mandatáři podpisem této smlouvy výslovně dovoluje a k takovému úkonu jej tímto zmocňuje. Bylo-li podle čl. IV. bodu 4.1. smlouvy podmínkou vzniku nároku na provizi uzavření rezervační smlouvy, bylo na mandatáři, aby si zajistil všechny podmínky pro zastoupení, tj. aby mohl uzavřít rezervační smlouvu. Ustanovení čl. III. bodu 3.1.5. smlouvy nijak nebránilo mandatáři rezervační smlouvu uzavřít a jeho obsah není v jakémkoliv rozporu se smluvním ujednáním v čl. IV. bodu 4.1. Výkladová pravidla podle §266 obch. zák. nebylo tedy třeba v daném případě použít, neboť uvedená ustanovení nejsou rozporná či neurčitá. Výkladová pravidla uvedená v ust. §266 obch. zák. a §35 obč. zák. předpokládají, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ zákon formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě je proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4279/2009 - dostupný na www.nsoud.cz ). Jestliže si smluvní strany v posuzovaném případě sjednaly, že nárok na provizi mandatáře vzniká až uzavřením rezervační smlouvy, a žalobkyně, jako mandatář, tak neučinila, nemohl ji nárok na zaplacení provize vzniknout. Závěr odvolacího soudu, že nárok mandatáře na provizi podle předmětné smlouvy vzniká již samotným provedením činnosti směřující k uzavření smlouvy, je nesprávný; z citovaného ustanovení předmětné smlouvy nebylo možno takový závěr dovodit.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť právní závěr odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, že smlouvy je třeba posuzovat podle jejich obsahu a není rozhodující, jak účastníci smlouvu nazvali (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1274/2004, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4907/2010, – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), když prováděl výklad ujednání smlouvy, která nebyla neurčitá ani rozporná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4279/2009, - dostupný na www.nsoud.cz ).
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy v napadeném rozsahu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, neposuzoval-li odvolací soud uzavřenou předmětnou smlouvu prvotně podle jejího obsahu, a pominul zcela určitě vyjádřené ujednání smluvních stran o nároku na zaplacení provize mandatáři až okamžikem uzavření rezervační smlouvy a prováděl výklad smluvních ujednání, která jsou určitá a nejsou v rozporu.
S ohledem na uvedený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při posouzení uvedené právní otázky nároku na zaplacení provize bylo již nadbytečné se zabývat dalšími dovolatelkou vznesenými námitkami, směřujícími k označení vad rozhodnutí odvolacího soudu, jež dovolatelka spatřovala v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2258/2015, – dostupný na www.nsoud.cz ).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i cit. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2018, ve znění cit. usnesení ze dne 26. 6. 2018, a věc v uvedeném dovoláním napadeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu