ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.92.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 92/2020-892
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Vodafone Czech Republic a.s. se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, náměstí Junkových 2808/2, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25788001, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3, PSČ 110 00, proti žalované O2 Czech Republic a.s. se sídlem v Praze 4 - Michli, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, o zaplacení 384 691 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 7/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2019, č. j. 3 Cmo 17/2019-822, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018, č. j. 15 Cm 7/2015-730, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně ze dne 1. 9. 2017 na uložení povinnosti žalované zpřístupnit důkazní prostředky a rozhodl o vrácení žalobkyní složené jistoty.
Rozhodl tak v řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá po žalované náhrady škody v důsledku porušení pravidel hospodářské soutěže žalovanou stlačováním marží na trhu širokopásmového připojení k internetu podle zákona č. 262/2017 Sb., o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže a o změně zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže). V průběhu řízení žalobkyně navrhla podle §10 a násl. tohoto zákona uložení povinnosti žalované zpřístupnit důkazní prostředky.
Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že bez osvědčení věrohodnosti práva žalobkyně na náhradu škody způsobené omezováním hospodářské soutěže není možné jejímu návrhu na zpřístupnění důkazních prostředků vyhovět. Žalobkyně nepředložila soudu dostatek skutkových tvrzení a důkazů k prokázání svého nároku a neosvědčila tak svůj nárok pro potřeby vyhovění návrhu na zpřístupnění důkazních prostředků natolik, že je možné z těchto dosud žalobkyní předložených tvrzení a důkazů vycházet a uvažovat o tom, že s určitostí odpovídající dostupným skutečnostem osvědčila věrohodnost svého práva na náhradu škody způsobené omezením hospodářské soutěže.
Kromě toho vyšel odvolací soud ze zjištění, že v průběhu odvolacího řízení došlo k vydání rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, které konstatovalo, že nebylo prokázáno, že by se žalovaná dopustila tvrzeného porušení hospodářské soutěže. Jelikož tímto rozhodnutím je soud podle §27 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže vázán, nelze dle odvolacího soudu vůbec hovořit o tom, že tvrzené jednání bylo žalobkyní osvědčeno natolik, že by „umožňovalo přijmout soudu žalobkyní požadované zpřístupnění informací“.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky procesního práva, zda je soud v řízení o náhradě škody způsobené omezováním hospodářské soutěže vázán rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jímž bylo rozhodnuto tak, že porušení pravidel hospodářské soutěže nebylo prokázáno, jež dosud nebyla dle žalobkyně v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v závěru odvolacího soudu, podle kterého má vázanost soudu zprošťujícím rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské vyplývat z §27 odst. 1 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže. Dle žalobkyně je však nutno toto ustanovení vykládat obdobně jako ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., z něhož vyplývá, že soud je v řízení vázán pouze rozhodnutím, že byl spáchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt a kdo je spáchal, jak vyloženo též v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/02.
Kromě toho žalobkyně odvolacímu soudu vytýká pochybení v závěru, že žalobkyně dostatečně neosvědčila svůj nárok na náhradu škody způsobené omezováním hospodářské soutěže, když odvolací soud postupoval v řízení v rozporu s požadavkem na jeho předvídatelnost a hospodárnost, jelikož učinil množství závažných procesních vad, jež měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shrnujíc dosavadní průběh řízení žalobkyně vyjadřuje názor, že odstranila nedostatky své žaloby na základě poučení daného soudem podle §118a o. s. ř. svým podáním ze dne 11. 10. 2018, se kterým se soud prvního stupně neseznámil nebo ho ignoroval. Navíc vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno 13. 3. 2015, je postup soudu prvního stupně v rozporu s principy hospodárnosti řízení a rovnosti účastníků řízení. Soud prvního stupně dle žalobkyně potvrdil, že vylíčila rozhodné skutečnosti pro účely žaloby, tím, že soud ve svém usnesení ze dne 28. 11. 2017 vyzval žalobkyni k doplnění náležitostí návrhu na zpřístupnění důkazních prostředků a nikoli žaloby samotné. Dle žalobkyně tak došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, jež představuje dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4641/2008, a nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, jeden z dovolacích důvodů.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a rovněž usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné, neboť na otázce vymezené žalobkyní usnesení odvolacího soudu nezávisí a žalobkyně nepřípustně uplatňuje více dovolacích důvodů současně, popř. je považuje za nedůvodné, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je správné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Při posouzení přípustnosti dovolání žalobkyně je nutno vzít na prvním místě v úvahu, že pro rozhodnutí odvolacího soudu byl vedle žalobkyní vymezené otázky procesního práva rozhodující rovněž závěr, že žalobkyně neosvědčila s určitostí odpovídající dostupným skutečnostem věrohodnost svého práva na náhradu škody způsobené tvrzeným omezováním hospodářské soutěže žalovanou.
Dovolatelka nicméně ve vztahu k tomuto závěru odvolacího soudu nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, nýbrž svými námitkami zpochybňuje řádnost průběhu dosavadního řízení, čímž odvolacímu soudu vytýká vady řízení. K nim však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Za této situace pak z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že založil-li odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997,
sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
Jestliže tedy obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil a pro nějž odvolací soud návrhu žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož v projednávané věci obstojí závěr odvolacího soudu, že dovolatelka v řízení neosvědčila věrohodnost svého uplatněného práva ve věci samé na náhradu škody způsobené omezováním hospodářské soutěže, nemůže ani dovolatelkou formulovaná otázka procesního práva, v důsledku jejíhož řešení shledal odvolací soud návrh žalobkyně na zpřístupnění důkazních prostředků rovněž nedůvodným, přípustnost dovolání založit.
Pouze pro úplnost lze v tomto směru poznamenat, že závěr odvolacího soudu sám o sobě o tom, zda žalobce osvědčil či neosvědčil některou rozhodující skutečnost (či některé rozhodující skutečnosti) svého uplatněného nároku ve věci samé, není otázkou právní a případná polemika s takovýmto závěrem přípustnost dovolání založit nemůže (srov. obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019,
sen. zn. 29 NSČR 11/2018). S amotnou správnost skutkových zjištění soudů
(srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), stejně jako hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., totiž nelze podle současné právní úpravy dovolání úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že dovolání není z uvedeného důvodu přípustné jako celek, nemohl dovolací soud, jak již uvedeno shora, přihlédnout ani k dovolatelkou tvrzeným vadám řízení, jejichž posouzení ze strany dovolacího soudu je podmíněno přípustností dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
K citovaným závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4641/2008, a nálezech Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, je pak nutno uvést, že posouzení přípustnosti dovolání v odkazovaných rozhodnutích se v části vztahuje k odlišné právní úpravě přípustnosti dovolání účinné
do 31. 12. 2012, ve zbytku pak tato rozhodnutí nikterak nezpochybňují závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které se podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 námitka procesní vady nemůže stát základem přípustnosti dovolání, nepředstavuje-li sama dovolací důvod, jakožto otázka procesního práva ve smyslu 237 o. s. ř., na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a kterou dovolatel ve svém dovolání takto vymezil
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5076/2015, či ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1821/2016, nebo nález Ústavního soudu
ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Proto není-li dovolání v projednávané věci ze shora uvedených důvodů přípustné, nemůže argumentace dovolatelky tvrzenými vadami řízení úspěšnost jejího dovolání přivodit. V tomto směru pak lze rovněž připomenout, že Ústavní soud ve svém rozhodování formuloval závěr, podle kterého posuzuje-li Nejvyšší soud splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se usnesení odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti usnesení odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o vrácení složené jistoty žalobkyni, dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k této části usnesení odvolacího soudu postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by dovolání žalobkyně v této části nebylo podle §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. přípustné.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 7. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu