ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1336.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1336/2020-800
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce B. V. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, proti žalovaným 1) H. P. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Hálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova 1925/6, a 2) B. V. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 51, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 307/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2019, č. j. 15 Co 269/2019-752, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Hálka, advokáta se sídlem v Praze 1, Pštrossova 1925/6.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Moniky Hoffmannové, advokátky se sídlem v Praze 3, Jeseniova 51.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) v pořadím druhým rozsudkem ze dne 3. prosince 2018, č. j. 28 C 307/2012-690, též s ohledem na předcházející kasační rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5388/2015, ve znění opravného usnesení dovolacího soudu ze dne 13. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 5388/2015, zamítl žalobu o určení, že označené movité věci, umístěné v identifikované nemovitosti a v rámci ní na dále označených místech, byly ke dni úmrtí předmětného zůstavitele, ve společném jmění zůstavitele a žalované 2), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. září 2019, č. j. 15 Co 269/2019-752, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však zčásti neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, zčásti vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání, které ovšem přípustnost tohoto dovolání nezakládají.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno , proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přitom v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny nebyly), neboť podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho plyne, že dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže.
Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V daném případě žalobce vymezil dovolací důvod s tím, že: „odvolací soud ve svém rozhodnutí schvaluje a přejímá postup soudu prvního stupně, který…nelze považovat za souladný s ust. §132 o. s. ř. V tom spatřuje dovolatel nesprávné právní posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu.“ Prostřednictvím takto uplatněného dovolacího důvodu ve spojitosti s vymezením (některé ze čtyř v úvahu přicházející varianty) předpokladů přípustnosti dovolání ovšem přípustnost dovolání nelze založit, neboť způsobilým důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. je toliko nesprávné právní posouzení věci, nikoliv nesprávně zjištěný skutkový stav věci, který v dovolacím řízení nelze (nijak) revidovat (zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních nepodléhá dovolacímu přezkumu). Jinými slovy řečeno, dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Připomíná se současně, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
Přípustnost dovolání nelze založit při dovolací argumentaci, v níž žalobce dovolací důvod vymezuje s tím, že: „soud prvního stupně zaujal nesprávný právní názor, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno, tak, jak byl žalobce vyzván dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., jej zatěžuje, ve skutečnosti ale (podle žalobce) … zatěžuje stranu žalovanou“ , a dále, že: „pokud odvolací soud právní názor soudu prvního stupně akceptoval, je zřejmé, že sám nesprávně tuto právní otázku posoudil“ , přičemž předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že: „v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu…nebyla řešena otázka, která strana sporu je v soudním řízení zatížena břemenem tvrzení a důkazním břemenem, je-li předmět převodu vymezován úhrnně, které věci do tohoto úhrnu spadají, nikoliv z hlediska platnosti takové smlouvy, ale z hlediska toho, zda ta která konkrétní věci do tohoto úhrnu patří či nepatří.“
Otázce břemene tvrzení a důkazního břemene byla v judikatuře Nejvyššího soudu věnována dostatečná pozornost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 33 Cdo 5094/2016), přičemž závěry tam učiněné jsou široce uplatnitelné, tedy i pro případ věcí vymezených úhrnem. V daném případě mezi žijícími účastníky předmětné smlouvy nepanovaly žádné pochybnosti o identifikaci, respektive o existenci movitých věcí. Jestliže žalobce v průběhu řízení začal zpochybňovat, že se předmětné mobilie na značených místech podle převodní smlouvy nenacházely, přešlo na něj v tomto směru důkazní břemeno, které ovšem podle závěru odvolacího soudu v řízení neunesl.
Odvolací soud v této situaci tedy (s odkazem na jím označenou judikaturu dovolacího soudu) vyložil, že důkazní břemeno stíhá tu ze stran soudního sporu, v jejímž zájmu je, aby určitá skutečnost podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána tak, aby ji soud uznal za pravdivou. Odvolací soud pak přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že provedeným dokazováním bylo dostatečně prokázáno, že předmětné movité věci se v době převodu nacházely na označeném místě, a že se žalobci nepodařilo prokázat opak, když jím navrhované důkazy nebyly způsobilé toto zjištění zpochybnit.
Z vyloženého vyplývá, že odvolací soud s ohledem na učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, která nalézací soud pojal do svého precizně vypracovaného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně řešení předmětné dílčí materie, správně vyložil otázku (přesunu) důkazního břemene a zaujal právní závěr, který přesvědčivě vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku.
Na podkladě uplatněné dovolací argumentace, která ve své podstatě míří na závěr o skutkovém stavu soudu prvního stupně, jenž odvolací soud (s ohledem na správná a úplná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, z nichž tento skutkový závěr vychází) převzal pro své meritorní rozhodnutí, nelze přípustnost dovolání založit. Je tomu tak z toho důvodu – opakovaně připomenuto – že způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, nikoliv nesprávné zjištění skutkového stavu věci.
Obsahuje-li pak dovolání prostou skutkovou a na ní navazující právní polemiku, nelze rovněž na jejím podkladě přípustnost dovolání založit; stran skutkových zjištění dovolací soud nemůže tato zjištění v dovolacím řízení nijak revidovat (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž navazující (opět prostá) právní polemika, v níž dovolatel vůči odvolacímu soudu uplatňuje svůj oponentní právní názor, rovněž přípustnost dovolání nezakládá, a to ani v situaci, kdy dovolatel na podkladě jím uvedených rozhodnutí dovolacího soudu odkazuje na předchozí úpravu dovolacího řízení (viz str. 4, odstavec pátý dovolání) a z toho nesprávně vyvozuje rozšíření dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání na skutkovou oblast.
Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně (zvláště u něj dovolací soud kvituje v dalším řízení velmi důsledný přístup k věci, což vyvěrá z jeho obšírně a přesvědčivě pojatého odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, které doznalo jen určité názorové procesní korekce ze strany odvolacího soudu stran předmětné koncentrace řízení – viz bod č. 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) pečlivě vycházely z předmětného kasačního rozsudku dovolacího soudu a při rozhodování (při aplikační úvaze) zohlednily všechny právně rozhodné skutkové okolnosti, a to při reflektování ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i (v kasačním rozsudku připomenuté) judikatury Ústavního soudu České republiky.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 8. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu