ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1355.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1355/2020-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně " Nadace Železná Opona " , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, IČO 25765523, zastoupené JUDr. Petrem Lopatou, advokátem se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, proti žalovanému městu Přimda , se sídlem v Přimdě, náměstí Republiky 112, IČO 00260118, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 116/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. ledna 2020, č. j. 15 Co 357/2019-148, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. října 2019, č. j. 4 C 116/2019-129, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí vodního vrtu označeného kódem SV1 nacházejícího se na pozemku p. č. 418/2 v katastrálním území Újezd pod Přimdou – dále také jen „vodní vrt“ – (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně poté co shledal, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, vyšel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která považovala vodní vrt (s ohledem na dobu jeho vybudování) za samostatnou věc, příslušenství věci hlavní. Hospodářskou smlouvu ze dne 20. března 1989 č. 5/89 o převodu správy národního majetku (dále jen „hospodářská smlouva“) uzavřenou mezi ONV Chomutov – odbor školství a MNV Přimda, podle ustanovení §347 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, posoudil jako platně uzavřenou. Argumentaci žalobkyně ohledně částečné neplatnosti smlouvy týkající se převodu správy „vodního zdroje z důvodu neurčitosti“ odmítl. Zdůraznil, že nedocházelo k převodu vlastnického práva k uvedenému majetku, pročež bez dalšího nelze považovat žalobkyní zmíněnou judikaturu, která se týká označení nemovitostí, jde-li o převod vlastnického práva k nemovitostem, za případnou. „Pokud byly předmětem převodu správy národního majetku úpravna vody a zdroj vody a dále pozemky parc. č. 409 v k. ú. Přimda a parc. č. 418/2 v k. ú. Újezd je dle soudu uzavřená hospodářská smlouva dostatečně určitá, kdy úpravna vody se nachází právě na pozemku parc. č. 409 a zdroj vody byl jako studna příslušenstvím pozemku parc. č. 418/2.“ Na takto označeném pozemku se nacházel vodní vrt jediný (vodní vrt HV2 se nacházel na pozemku jiného parcelního čísla a nebyl ani ve správě ONV Chomutov).
Protože vodní vrt byl ve vlastnictví státu a ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo MNV Přimda právo hospodaření na základě hospodářské smlouvy a bylo zjištěno, že žalované město ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. s vodním vrtem hospodařilo, dospěl k závěru, že nabylo vlastnictví k vodnímu vrtu podle ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona. V souladu se zásadou „nemo plus iuris“ nemohla žalobkyně od státu smlouvou o bezúplatném převodu ze dne 28. června 2002 vlastnictví k vodnímu vrtu nabýt, přičemž s ohledem na vlastnictví vodního vrtu žalovaným městem, „netvořil vodní vrt příslušenství pozemku parc. č. 418/2 a nebyl a ani nemohl být předmětem bezúplatného převodu“, čemuž odpovídá i (účetní) hodnota pozemku bez staveb a stavebních úprav.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2020, č. j. 15 Co 357/2019-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Akceptoval jak skutková zjištění, tak právní posouzení soudu prvního stupně, včetně závěru o platnosti hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku, k čemuž po zopakování označení národního majetku, který byl předmětem převodu správy a zdůraznění skutečnosti, že na pozemku označeném ve smlouvě nebyl situován jiný zdroj vody, než právě vodní vrt SV1, dodal, že ani nezúčastněná osoba nemohla mít pochybnosti o určitosti jeho identifikace.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Nesprávné právní posouzení věci shledává v závěru o platnosti hospodářské smlouvy v části „převodu správy hospodaření s vodním vrtem“, kterou má jako oddělitelnou část tohoto právního úkonu za absolutně neplatnou pro neurčitost podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Předpoklad přípustnosti vymezila tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Judikaturní závěry ohledně identifikace pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010) má za aplikovatelné i na jeho příslušenství, tj. vodní vrt, přičemž pro posouzení určitosti právního úkonu, pro který je zákonem stanovena písemná forma, je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99, ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005), avšak hospodářská smlouva ohledně převodu správy k vodnímu vrtu „toliko obsahuje, že se převádí zdroj vody, a to bez dalšího místního, druhového, technického či jinak kvalifikačního popisu, upřesnění“ a „ani výkladem nelze překlenout pochybnosti v tom směru, že se jedná právě o vrt SV1“, zvláště pokud „v době uzavření hospodářské smlouvy existovaly v relevantní lokalitě minimálně vrty 2“. Dále se v souvislosti se závěrem soudu prvního stupně o vydržení vyjádřila k otázce dobré víry a poukázala na záměr „nové“ občanskoprávní úpravy směřující k sjednocení vlastnictví pozemku a stavby na něm umístěné.
Žalované město právní posouzení provedené odvolacím soudem považuje za správné, poukázalo prostřednictvím uvedených judikátů na soudní praxi dovolacího a Ústavního soudu týkající se výkladu právních úkonů (§35 odst. 2 obč. zák.) a předestřelo argumentaci, která je v podstatných bodech s tímto právním posouzením shodná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyni nelze přisvědčit, že na hospodářskou smlouvu, kterou byla převedena správa národního majetku, je nezbytné vztáhnout „parametry“ označení nemovitosti vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, a sice že „všechny nemovitosti musí být uvedeny v listině podle obcí, katastrálních území a parcelních čísel vedených v evidenci nemovitostí, doplněných popřípadě údajem o druhu (kultuře) a výměře pozemku a popřípadě o způsobu užívání“. Soudní praxe se v případě převodu vlastnictví k nemovitostem ustálila v závěru, že je nutno činit rozdíl mezi označením nemovitosti ve smlouvě a označením předmětu vkladu do katastru nemovitostí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2005, sp. zn. 29 Odo 318/2003; případně viz nález Ústavního soudu ze dne 21. září 1998, sp. zn. IV. ÚS 298/98). Pokud převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nepředstavuje tato okolnost vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by způsobovala jeho neplatnost, je-li jinak označena nezaměnitelným způsobem, např. dalšími identifikačními znaky nebo vyplývá-li z výkladu celého obsahu právního úkonu (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2594/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 30 Cdo 4286/2017). Tyto závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se pak v případě identifikace nemovitosti, která také představovala národní majetek, jehož (pouhá) správa, nikoliv vlastnické právo, byla hospodářskou smlouvou podle ustanovení §347 hospodářského zákoníku převedena, prosadí tím spíše.
Vztaženo na poměry posuzované věci lze uzavřít, že na odvolacím soudu bylo, aby poměřoval vymezení předmětu převáděné správy národního majetku ve vztahu k vodnímu vrtu nezaměnitelností jeho identifikace v hospodářské smlouvě, a to i s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno v písemné formě. Vyšel-li odvolací soud kromě vymezení předmětu převodu správy národního majetku, který byl v hospodářské smlouvě ohledně vodního vrtu popsán tak, že „dále je předmětem převodu úpravna vody, zdroj vody a zásobovací jeřáb Školy v přírodě Přimda, okres Tachov“ také ze skutkového zjištění, že na pozemku označeném v hospodářské smlouvě (parc. č. 418/2 v k. ú. Újezd pod Přimdou), jehož správa byla převáděna také, nebyl situován jiný vodní vrt (zdroj vody), než právě vodní vrt SV1, správně dospěl k závěru o nezaměnitelném, a tedy určitém označení vodního vrtu, jehož se převod správy národního majetku týkal (takovýto projev vůle nemůže vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu), potažmo platnosti hospodářské smlouvy.
Zavádějící je poukaz žalobkyně na to, že „v relevantní oblasti“ se nacházely vrty dva. Označení vodního vrtu bylo provedeno (mimo jiné) skrze konkrétně označený pozemek (parcelním číslem a katastrálním územím), na kterém nebyl situován jiný vodní vrt, než právě vodní vrt SV1, a nikoliv skrze „relevantní oblast“, pročež zaměnitelné označení v úvahu nepřipadá.
Odvolací soud se při řešení právní otázky určitosti označení převodu správy národního majetku (také) k vodnímu vrtu obsaženou v hospodářské smlouvě, potažmo její platnosti od ustálené soudní praxe dovolacího soudu neodchýlil, a proto dovolání žalobkyně není přípustné.
Argumentace žalobkyně vztahující se k dobré víře, kterou se soud prvního stupně zabýval v rámci úvahy o vydržení, je pro přípustnost dovolání bez významu, předně se netýká přezkoumávané právní otázky vymezené dovolatelkou [stejně jako poukaz na účel zakotvení zásady superficio (superficies) solo cedit], a nadto tuto právně kvalifikační úvahu předestřel soud prvního stupně pouze in eventum, rozsudek odvolacího soudu na ní založen není, a z těchto důvodů je nadbytečné, aby se jí dovolací soud zabýval.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu