ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1498.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1498/2020-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci posuzované M. S. , narozené dne XY, trvale bytem v XY, fakticky bytem v XY, zastoupené opatrovnicí pro řízení H. D., advokátkou se sídlem v XY, za účasti navrhovatelky I. B., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, nezletilého syna posuzované AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, trvale bytem ve XY, fakticky v ústavní výchově v XY, zastoupeného opatrovníkem městem Strakonice, se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 2, otce nezletilého V. B., narozeného dne XY, bytem v XY, navrhované opatrovnice V. B., narozené dne XY, bytem ve XY, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci , se sídlem v Olomouci, Studentská 1187/7, o svéprávnosti, opatrovnictví člověka a rodičovské odpovědnosti posuzované k nezletilému, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 41 Nc 1610/2017, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2019, č. j. 70 Co 161/2019-371, takto:
I. Dovolání navrhovatelky se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2019, č. j. 70 Co 161/2019-371, není přípustné, neboť dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka se domáhá přezkumu právního posouzení věci ohledně zachování fakticky neomezeného osobního styku posuzované matky s nezletilým dítětem podle ustanovení §868 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), které má za nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva – posuzováno z hlediska obsahu dovolání – zda je možno zachovat posuzované matce nezletilého, jejíž svéprávnost byla v oblasti rodičovské odpovědnosti omezena, fakticky neomezený (neasistovaný) osobní styk s dítětem, není-li schopna o nezletilého v době styku řádně pečovat, kterou má za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.
Nesprávnost právního posouzení odvíjí dovolatelka od jí prosazovaného hodnocení důkazů ústící v jí tvrzený dílčí skutkový závěr, že posuzovaná není schopna o nezletilého v době styku řádně osobně pečovat. Přehlíží, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním, resp. v tomto směru učinil jiný skutkový závěr. Vyšel z toho, že „posuzovaná je schopna zajistit péči o nezl. AAAAA v rámci styků s ním bez nutnosti asistence jiné osoby. Asistovaný kontakt by vedl ke zúžení styku, což aktuálně není v zájmu nezletilého“ (bod 8 rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací soud k tomu uvádí, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Stran tvrzených vad řízení (neprovedení dalších důkazů) je nezbytné zdůraznit, že vady řízení jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezila právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. [v ústavní rovině taktéž není zpochybňováno, že vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23)], mohl by dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014), k čemuž ovšem nedošlo.
Poukazuje-li dovolatelka na to, že odvolací soud „rozhodl v rozporu se znaleckým posudkem“, čímž de facto implikuje, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry, pak hodnocení znaleckého dokazování nerozlišováním péče jako jedné z obsahových složek rodičovské odpovědnosti vyplývající z ustanovení §858 o. z. (která je pojmem významově širším; péčí lze v nejširším významu rozumět jako rozhodování o dítěti, kterému je vlastní, že se neomezuje pouze na běžné záležitosti; zahrnuje péči o zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dítěte), od osobní péče, která je (pouze) její součástí (dílčím výsekem), tento důkazní prostředek dezinterpretuje. Pokud znalkyně uvedla, že optimálním by bylo, aby „se matka o syna starala za pomoci jiné osoby“, je nezbytné zdůraznit, že se to týkalo péče jako složky rodičovské odpovědnosti, nikoliv péče osobní v rámci styku s dítětem. Pro faktické omezení osobního styku rodiče s dítětem asistencí se znalkyně nevyslovila (viz bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; skutková zjištění soudu prvního stupně převzal odvolací soud jako správná). Dovolací soud proto neshledal hodnocení ani tohoto důkazu odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry [k takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální (logickou) oporu v provedeném dokazování] a nemá za to, že hodnocení důkazů nese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16).
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání navrhovatelky odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu